„Před lety, když jsem léčil pana prezidenta, mi Vlastimil Brodský poslal pohled s textem: „Budu kandidovat na prezidenta republiky, abychom se mohli častěji vídat.“ Přeháněl jako často, naše občasná setkání byla nepoměrně větším darem a obohacením pro mě. A teď po něm zůstalo velké prázdno, větší než jsem jen tušil, ten malý velký člověk mi moc schází.“
Brodský natočil přes sto filmů a ztvárnil řadu divadelních, televizních a rozhlasových rolí. Na filmovém plátně se proslavil například ve filmech Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci a ve snímcích Zdeňka Podskalského Světáci a Bílá paní.
Kamarád: Večer před jeho smrtí jsme si povídali v hospodě
Českolipský lékař Čerbák po Brodského skonu pro MF DNES vzpomínal i na okamžiky, jež předcházely hercově smrti.
„Seděli jsme s ním v hospodě večer před jeho smrtí a kdekdo se mě ptá, o čem jsme vedli řeč, když dvanáct hodin nato už řeč ztichla napořád. Bylo to obyčejné hezké povídání mezi lidmi, co se mají rádi, jako často předtím a bohužel už nikdy potom, povídání bez stínu tušení, že to je naposledy. Jsem přesvědčen, že ani Bróďa – tak jsme mu všichni říkali – v té době nevěděl, co jeho i nás čeká. Po posledním návratu z nemocnice byl chvílemi trochu smutnější, víc přemýšlel o životě, bylo to ale moudré uvažování a bilancování. V té hospodě na Slunečné jsme mluvili o všem možném a Bróďa byl veselý a vtipný. Vzpomínali jsme na jeho filmy, kterých si nejvíc vážil (Světáci, Rodáci, Skřivánci, Rozmarné léto), povídal o režisérech Jasném a Menzlovi a ostatních, srovnával práci na divadle a ve filmu.“
Vlastimil Brodský dovedl excelovat ve vážných i komických rolích a získat si srdce dospělých i dětských diváků. Zatímco ti starší ocenili například jeho výkony ve filmech Rozmarné léto či Ostře sledované vlaky, ti mladší si Brodského pamatují jako krále ze seriálu Arabela nebo dědu Drchlíka ze slavných Návštěvníků.
Svou vzpomínku Miroslav Čerbák končí slovy: „Z té hospody jsme odešli trochu dřív, panu Brodskému nebylo docela dobře, to mu v posledním týdnu občas bývalo. O nemocnici nechtěl ani slyšet, chtěl být na Slunečné. Kdo Slunečnou na jaře zná, nedivil se mu. O smrti mluvil často už léta, o sebevraždě občas, vždycky ale s dovětkem, že se na to má moc rád. Na co myslel to tragické ráno, se už nikdy nedovíme nebo až jednou někde nahoře. Znal jsem ale pana Brodského dost dlouho a dost blízce, abych mohl jen za sebe říct: byl to statečný konec statečného člověka.“
