Původně jste chtěl být řezníkem, co vás na této profesi tak zaujalo?
Rodiče z toho byli trochu vyděšení, protože se mi na řeznících nejvíc líbilo to, že jsou pořád od krve. Bylo mi pět let a moc rád jsem si hrál hru, která se jmenovala Na jatka. Spočívala v tom, že jsem si od maminky půjčil paličku na maso, sedl si na židli a před sebou měl imaginární zástup krav, které jsem jednu po druhé jakoby porážel se slovy „lehce zraněná-těžce zraněná-mrtvá!“ Ale dopadlo to se mnou dobře, krev mi dnes opravdu nic neříká.
Nakonec jste se vyučil prodavačem, který paradoxně pokračoval studiem na vysoké škole.
V osmé třídě jsem totiž bojkotoval takzvané branné cvičení, které bylo vysoce politicky hodnocené. Bojkot to byl ale opravdu legrační, spíš jsme si z cvičení dělali legraci, ale já nakonec kvůli tomu nedostal doporučení na střední školu. Moje třídní učitelka se mě zastala, dokonce řešila můj postih až na ministerstvu školství, až z toho měla chudák sama problémy. To už ale bylo září, všichni spolužáci se rozutekli po středních školách nebo učilištích a na mě zbylo už jen místo prodavače v Bílé labuti, které mi navíc připomnělo profesi mého dědečka. Dotáhl jsem to ale k dokonalosti, díky soutěži, které jsem se tehdy zúčastnil, jsem byl nakonec vyhlášen Nejlepším prodavačem ČSSR. Večerně jsem si přitom dodělal maturitu, a protože jsem byl vlastně dělnický kádr, tenhle komunistický paradox mi nakonec otevřel dveře na Vysokou školu ekonomickou.
Podařilo se vám studium ekonomie později nějak v životě zúročit?
Nikdy. I když mám diplom inženýra ekonomie. Už na škole mě to totiž táhlo k divadlu, asi i díky mým spolužákům, mezi které patřili například dnešní ředitel divadla Minor Zdeněk Pecháček nebo filmový režisér Jiří Chlumský. Zdeněk tehdy hrál amatérské divadlo Na Zavadilce, a já ho v den svých narozenin přišel na zkoušku vyzvednout, což bylo pro mě asi osudové. Někdo jim ze hry totiž vypadl a zrovna se dohadovali, koho tak narychlo seženou. No a já se jim bez jakýchkoliv hereckých zkušenost drze nabídl.
Pak už přišlo angažmá v A studiu divadla Rubín.
To bylo asi až po roce a půl, a musel jsem na konkurzu použít menší lest, aby mě přijali. Brali totiž herce do devatenácti let, a mně bylo už třiadvacet. Naštěstí jsem vypadal mladě, tak jsem si trochu ubral. Asi jsem navíc zaujal básničkou Josefa Václava Sládka Děťátko spí, která je z čítanky pro druhé třídy základní devítileté školy. Tak díky tomuhle jsem se v podstatě stal profesionálním hercem.
Co vám na divadle učarovalo nejvíc?
Byl to svět sám pro sebe, navzdory tomu, co se dělo venku. Bylo to místo, kde jsme mohli o všem svobodně mluvit, takhle ostatně pak to divadlo vznikalo. Řešila se tam i Charta 77. Prostě šlo o úplně jiný život, než byl ten mimo.
Neměl jste tendenci si herectví zpětně dostudovat?
Na mě bylo už pozdě v době, kdy jsem s divadlem začal. Na DAMU jsem byl starý, tak jsem zkusil Ježkovu konzervatoř. Vydržel jsem tam ale jen půl druhého roku, protože jsem si v té době budoval družstevní byt, kde bylo povinné odpracovat určité penzum hodin měsíčně, a já najednou neměl na školu čas. Asi mi ty divadelní základy ale chyběly. Trvalo mi dlouho, než jsem do řemesla herectví pronikl. Ze začátku jsem se hrozně styděl a na rozdíl od svých kolegů jsem byl vždycky rád, když nebylo divadlo plné. Říkal jsem si, že ta ostuda nebude aspoň tak veliká.
Jak vnímáte své filmové začátky?
Svůj úplně první film s názvem Nedělejte nic, pokud k tomu nemáte vážný důvod jsem točil s Honzou Hřebejkem a myslím, že i pro něj to byl filmový debut. Když ho občas opakují v televizi, nemůžu se na sebe vůbec dívat. Byla to jedna velká křeč a mrzí mě to. Šlo o moc hezkou roli, ale bohužel ne úplně dobře zahranou. Časem se to ale zlomilo, dokonce vím přesně, kdy to bylo. Uvolnil jsem se a najednou začal hrát jinak.
Často jste obsazován do rolí grázlů a mafiánů. Jak vám v nich je?
To vám asi řekne spousta herců, že takové role mají rádi. Když hrajete dobráka od kosti, musí to být hodně dobře napsaná role, aby byla ke koukání. Kdežto záporák může být celý film dobrák, a třeba až ke konci se zvrhne v pěknou svini, což se hraje dobře.
V seriálu České století jste ztvárnil další zápornou postavu, ministra vnitra Václava Noska, který byl klíčovou osobou v komunistickém převratu.
Když jsem se na tu roli připravoval, zjistil jsem, že o něm nejsou skoro žádné dostupné materiály. Byl ve své době takovou figurkou v pozadí, která tahala za nitky. Ale byl skutečné monstrum. To on založil Lidové milice a dělal ta největší komunistická zvěrstva. Díky té roli jsem se ale dokonale přenesl v čase a mohl být u té situace, kdy Zápotocký, Gottwald a právě Nosek rozhodli o osudu našeho národa. A musím přiznat, že mi z té, dalo by se říci až rekonstrukce, běhal mráz po zádech.
V Případech prvního oddělení jste ostatně také hrál skutečnou postavu.
Nejenže skutečnou, ale navíc rodina onoho právníka, který byl v příběhu zároveň vrahem, dosud žije. A to bylo pro mě hodně zvláštní, když jsem si uvědomil, že blízcí toho člověka možná v televizi viděli rekonstrukci toho, kvůli čemu nakonec on sám v závěru spáchal sebevraždu.
Mezi vaše první seriály patřil Pražský písničkář. V jedné scéně sedíte v hospodě u stolu společně s Karlem Hašlerem. Vzpomenete si, co jste mu tam tehdy vyprávěl?
I když už je to tak dávno, vím, že šlo o vtip na téma Hitler a květák. Moje daleko silnější vzpomínka je ale na Viktora Preisse, který tehdy Karla Hašlera hrál. Byl tak vstřícný a laskavý ke všem kolegům na place, že mu za to i po tak dlouhé době musím poděkovat. Paradoxně jsem v té době točil současně ještě jiný projekt, kde jsem se bohužel u další herecké ikony setkal s pravým opakem. Ale takový je život.
Byl jste u velkých českých filmových projektů poslední doby, jako jsou filmy Lída Baarová, Milada nebo Polednice. Který vás bavil nejvíc?
V Lídě Baarové a Miladě nemám velké role, takže k nim z tohoto hlediska nic moc říct nemohu. Ovšem Polednice, kde jsem si zahrál s Aňou Geislerovou a Danielou Kolářovou, mě bavila moc. Už jenom ta atmosféra děje, která je ve scénáři popsaná jako obrovské vedro, kdy ani z kohoutků neteče žádná voda, byla neuvěřitelná. Přesně v takovém vedru jsme totiž točili, a já z něj dokonce v jednu chvíli skutečně zkolaboval. Režisér mi na omdlévání dal patnáct minut a pak mě poprosil, že by potřeboval pokračovat, aby nám to krásné vedro neuteklo.
Herečkou je i vaše sestra Alena Štréblová. Byl jste to vy, kdo ji k profesi přivedl?
Asi ano. Alena je o osm let mladší a bylo jí šestnáct, když jsem v divadle začínal. Chodívala za mnou do Rubínu a evidentně jí to prostředí učarovalo stejně jako mně. Později jsme si spolu pak samozřejmě zahráli, zejména v divadle Komedie, kde jsem byl po Rubínu v angažmá. Tím ale myslím herecká tradice v naší rodině prozatím končí. Mé dvě děti zajímá spíš filmařina a fotografování.
Svou vášeň k fotografování jste už zmínil, věnujete se mu i vy dodnes?
Dnes se spíš snažím dávat dohromady svůj bohatý fotografický archiv. Momentálně jsem v roce 1998, který čítá asi jedenáct tisíc záběrů. Vůbec jsem zjistil, jaké skvosty mám v negativech uložené. Kolegové, kteří už nežijí, neopakovatelné situace z roku 1989, moje mládí. Možná to vydá na knihu.