Dobrý den, dámy a pánové, jak dobře víte, po zhruba dvou měsících od voleb se vytvořila vládní koalice a 6. ledna, tedy v pondělí, stvrdila svým podpisem koaliční smlouvu, kterou mně dnes předá pan předseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka. Nevměšoval jsem se do jednání koalice, protože to prezidentu nepřísluší. Koneckonců záleží na obratnosti a vyjednávacích schopnostech jakož i osobnostech jednotlivých koaličních stran, jak si vybojují své místo na slunci.
Dnes se tato jednání dostávají do další fáze, kterou lze rozdělit do dvou subfází. První je jmenování premiéra, druhou je jmenování vlády. Jsem zvyklý dodržovat slovo, i když uznávám, že je to v české politice poněkud málo obvyklé. Prohlásil jsem, že premiérem jmenuji předsedu, respektive představitele vítězné strany, představitele proto, že mi ho musí vítězná strana doporučit, ať už to bude předseda, nebo kdokoli jiný. Když se tak stalo, pověřil jsem pana Bohuslava Sobotku jednáním o sestavení vlády a dal jsem mu jednu jedinou podmínku, a sice, že si musí zajistit spolehlivou parlamentní většinu. Nikoli stojedničkovou většinu, protože zkušenost s těmito většinami jsme již měli a víme všichni, že nedopadly příliš dobře. Pan Sobotka tuto podmínku splnil a minulý pátek při naší schůzce na lánském zámku jsem mu sdělil, že ho týden po podpisu koaliční smlouvy proto jmenuji premiérem. Mám s ním schůzku dnes odpoledne, ale ještě předtím se dovíte, že jmenování premiérem proběhne v pátek 17. listopadu (ledna - poznámka ČTK) v 15 hodin zde na Pražském hradě.
Pokud jde o druhou fázi, je poněkud složitější. Jak dobře víte, vládu jmenuje prezident na návrh předsedy vlády. Pokud jde o slovo návrh, v běžné češtině má naprosto jednoznačný význam. Návrh není něco, co musíte automaticky akceptovat. Kdyby tomu tak bylo, mělo by to zajímavé důsledky jak pro obchodní, tak například pro manželské vztahy. Nicméně, aby nedošlo ke zbytečným sporům ve výkladu této části ústavy, v první fázi jsem si prostudoval materiál vydaný v roce 1997 prestižním nakladatelstvím právní literatury, nakladatelstvím Beck, a tam na straně 115 se dočtete, že prezident republiky má právo návrh předsedy odmítnout. Zdůrazňuji, že on sám nemá právo navrhovat vlastní ministry. To znamená, že navrhovat může pouze a jedině předseda vlády. Pak se objevily námitky vůči této publikaci - jistě víte, že jejím autorem byl profesor Hendrych a kolektiv, publikace se jmenuje Ústava ČR a komentář. Námitky spočívaly v tom, že tento text z roku 1997 je zastaralý a přitom ústava se od té doby nezměnila s tou výjimkou, že přibyla přímá volba prezidenta republiky. Ale to asi není to, co by mělo výklad ústavy v tomto bodě měnit.
Pak jsem se dozvěděl ze stanovisek různých ústavních právníků, že prezident republiky může odmítnout návrh ministerského předsedy pouze v případě, kdy navrhovaný adept na ministerskou funkci je buď kanibal, nebo analfabet. Tyto názory byly publikovány veřejně, takže vám neříkám nic tajného. Nu což, kanibalů je v naší republice poměrně málo, analfabetů o něco víc, a tyto právní názory mohu chápat buď jako diskriminaci analfabetů, která odporuje Listině základních práv a svobod, a nebo naopak jako první náběh k tomu, aby existovalo aspoň minimální omezení odborné kompetence jednotlivých ministrů. Moje tchýně si to vyložila dvojím způsobem. Sdělila mi, že není ani kanibal, ani analfabet, že by tedy měla zájem o ministerskou funkci.
Nicméně nechci se opírat o stanoviska kováříčků, a proto jsem šel ke kovářovi. Předpokládám, že tiskový mluvčí vám již rozdal materiál ředitele Ústavu státu a práva Akademie věd, který je datován 12. 12. tohoto roku, takže nemůže být považován za zastaralý, který v zásadě potvrzuje stanovisko profesora Hendrycha v jeho komentáři k české ústavě. Protože ony dva odstavce příslušné argumentace, pokud vím, ještě nikde nebyly publikovány, budu rád, když vaše sdělovací prostředky budou první, kdo informují veřejnost o tomto stanovisku.
Samozřejmě, že vzniká-li otázka, koho kromě kanibalů a analfabetů jmenovat nebo naopak odmítnout jmenování do nové české vlády, vzniká otázka kritérií a těmito kritérii v žádném případě nemohou být osobní sympatie nebo osobní antipatie a také ne politická příslušnost. Jak víte, vládní koalice je složena z různých subjektů, z nichž zdaleka všechny jsou levicové, a i když se pokládám za levicového prezidenta, nevidím absolutně žádný důvod, proč bych nejmenoval pravicové ministry, protože taková byla vůle voličů v nedávných volbách, a protože tak se koaliční strany mezi sebou dohodly.
Jako příklad toho, že se skutečně nehodlám zabývat osobními sympatiemi nebo antipatiemi, bych uvedl jako obvykle nepravdivé mediální spekulace o osobě pana Mariana Jurečky. Já ho sice osobně pokládám za popletu, protože buď si sám vymyslel, nebo převzal historku o mé účasti na bujaré pitce na ruské ambasádě, a musím s hlubokým politováním sdělit, že tato pitka se za mé účasti nikdy nekonala. Třeba se jednou konat bude. Ale i když ho pokládám za popletu z tohoto důvodu, prostudoval jsem si jeho životopis, zjistil jsem, že řádně absolvoval potřebné vzdělání k výkonu funkce ministra zemědělství, že se sám zemědělstvím zabývá a neviděl jsem absolutně žádný důvod, proč bych vyjadřoval připomínky nebo výhrady k jeho nominaci.
A teď přejdu k tomu, kde tyto výhrady mám. Plně uznávám, že prezident není polyhistor, že prezident nemůže posuzovat míru odborné kompetence jednotlivých uchazečů o ministerskou funkci a to s jedinou výjimkou, a sice tam, kde žádná odborná kompetence není. Přivítal jsem, jestliže například uchazeč o místo ministra dopravy má dvacetiletou praxi v oblasti dopravy. A nejsem povolán rozhodovat o tom, zda tato praxe má být dvacetiletá, desetiletá nebo pětiletá. Pouze vím, že by neměla být nulová. A jestliže prokazatelně existují resorty, kde je ona nulová praxe s výkonem ne funkce ministra, ale funkce spojené s činností tohoto resortu, pak moje první výhrada se týká toho, že ministr, který o resortu nic neví, by neměl být ministrem.
Mimochodem, občas se objevuje námitka, že v Západní Evropě také existují političtí ministři, kteří nejsou příliš s resortem seznámeni a já tuto námitku chápu. Nicméně zapomíná se na to, že jsme jediná země EU, která nemá služební zákon. A ve všech ostatních zemích existují odborní, takzvaní státní tajemníci, kteří hlídají to, aby se političtí ministři nedopouštěli zásadních laických omylů, než se svoji práci případně naučí. A jde-li o resorty, jimiž protékají desítky miliard peněz daňových poplatníků každý rok, a jde-li o resorty, kde služební zákon, a tedy ani státní tajemník neexistuje, pak samozřejmě hrozí nebezpečí laického, respektive amatérského vedení těchto resortů, které může vést k výrazným národohospodářským ztrátám, zejména tehdy když při neexistenci služebního zákona mohou být i náměstci ministra, případně ředitelé odborů těmi, komu já říkám trafikanti, zdvořilejším významem slova političtí a nikoliv odborní reprezentanti v dané oblasti. To je tedy první výhrada a povšimněte si, že jsem nejmenoval žádné jméno, protože toto není personifikace problému, toto je obecný princip padni komu padni, princip odborné kompetence.
Druhá moje výhrada se týkala lidí, kteří svoji kvalifikaci získali minimálně pochybným způsobem. Předpokládám, že jste ještě nezapomněli aféru na plzeňské právnické fakultě, a mohu se ptát, zda ten, kdo svůj vysokoškolský titul na této fakultě získal v průběhu devíti měsíců, přičemž jeho zkoušejícími byli pánové Kindl a Tomažič, tedy učitelé, kteří po vypuknutí této aféry museli plzeňskou právnickou fakultu opustit. Zda tedy kvalifikační předpoklady takového adepta na jakéhokoli ministra jsou dostatečné a zda nevzbuzují přinejmenším oprávněné pochybnosti.
Třetí výhrada je dána tím, že jeden z adeptů na ministra si požádal o bezpečnostní prověrku a Národní bezpečnostní úřad mu ji odmítl udělit. Vůbec netvrdím, že každý ministr má mít prověrku NBÚ. Nicméně, když si o ni sám požádá a když mu ji NBÚ odmítne udělit, položme si jednoduchou otázku, zda takový ministr není bezpečnostním rizikem pro budoucí českou vládu.
Existují ještě další, řekl bych teď už méně podstatné výhrady. U jednoho z adeptů na ministra jsem namítal, že má-li být tento adept současně lídrem evropské kandidátky jedné politické strany, jestliže evropské volby jsou v květnu tohoto roku, jestliže kandidátka je celostátní, a tedy onen lídr bude muset už od nejméně února v rámci volební kampaně jezdit po celé republice, zda tím nebude strádat výkon jeho funkce jako ministra.
U některých dalších adeptů jsem s pečlivostí sobě vlastní nechal díky internetu zjistit jejich publikační činnost. Plně uznávám, že jsou obory, kde publikace v dané odborné oblasti není příliš důležitá. A naopak jsou obory, kde je důležitá, samozřejmá a automaticky se předpokládá. Tam, kde nebyl zaznamenán jediný článek v impaktovaných časopisech z daného oboru, ať už zahraničních nebo dokonce ani ne domácích, tam jsem vyjádřil své pochybnosti, protože v tomto případě publikační činnost je rovněž jistým indikátorem kompetence.
Nu a nyní mi dovolte, abych závěrem, než dám prostor vašim otázkám, se zabýval tím nejsložitějším problémem, a to je problém adepta na ministra financí. Kdybych chtěl, aby tato vláda nevznikla nebo kdybych chtěl odsunovat její vznik, tak bych neměl jednodušší cestu, než využít platné zákonné překážky, která se jmenuje lustrační zákon. Jak víte, byl jsem to naopak právě já, kdo navrhl jako vstřícné gesto, aby v případě, když Poslanecká sněmovna přijme alespoň v prvním čtení služební zákon, tato překážka odpadla, protože v nové verzi služebního zákona se zřejmě, pokud se Sněmovna nedohodne jinak, tato překážka objevovat nebude.
Učinil jsem tak ne jenom jako vstřícné gesto, ale také proto, že bych si přál, aby adept na ministra financí prokázal, zda dokáže dodržet své předvolební sliby, to znamená, že bez zvýšení daní dokáže úsporami ve státním rozpočtu jak na výdajové straně, pokud jde o plýtvavé a předražené výdaje, tak na příjmové straně, pokud jde o daňové úniky, že dokáže stabilizovat státní rozpočet do té míry, že vládní koalice bude moci splnit závazky vyplývající z koalice, které, bratru, obnášejí 50 miliard navíc. A kdyby nebyl ministrem financí, pak by nemohl samozřejmě prokázat, zda je toho schopen, či nikoli. Takže místo toho, abych si umyl ruce a abych řekl, že platí lustrační zákon, a že tedy předseda druhé nejsilnější strany nemůže být ve vládě, nabídl jsem sám toto řešení, a to je samozřejmě moje podmínka pro jmenování vlády. Pevně věřím, že tato podmínka bude splněna po 21. lednu tohoto roku, kdy služební zákon na mimořádném zasedání bude projednávat Poslanecká sněmovna. A předpokládám, že tedy může ke jmenování vlády, jak už jsem včera řekl agentuře Reuters, dojít do konce ledna tohoto roku.
Dovolte mi, abych podle svého zvyku zakončil své vystoupení jednou z mých oblíbených židovských anekdot. Pan Kohn přichází do cestovní kanceláře a tam je obrovský globus. A na tomto globu pracovník cestovní kanceláře nabízí panu Kohnovi různé destinace. A pan Kohn říká: Ne, ne, ne, tady je AIDS. U druhé destinace říká: Ne, tady je finanční krize, u třetí: Tady je vysoká kriminalita, u čtvrté: Tady je občanská válka, a tak to pokračuje dál a dál. A v závěru té anekdoty pan Kohn říká vedoucímu cestovní kanceláře: Nemáte jiný globus? Panu předsedovi Sobotkovi jsem při našem jednání položil obdobnou otázku: Nemáte jiný globus?
