Celý tenhle příběh musí vyprávět dohromady tři lidé. Každý z nich zná jen jeho díl, který intenzivně prožíval. Matka, lékař a babička. Je tu ještě malá Darja, ale kdoví, co všechno si může pamatovat šťastné malé dítě?
Matka
Třiatřicetiletá Pavla byla v polovině těhotenství, když se s ní začalo cosi dít. Cítila se strašně unavená, starost o dvouletou dceru Emu ji zcela vyčerpávala. Přestala uklízet, přestala chodit do poradny, přestala téměř vstávat z postele. "Doma do mě hučeli, ať něco proboha dělám, ale já odpovídala: Nic mi není, dejte mi pokoj!"
|
"Bolela mě hlava, zvracela jsem a strašně jsem se bála, abych sebou v té tramvaji nesekla," vypráví o cestě na porod Pavla. Omdlela v porodnici. |
Poslední dva měsíce před porodem si vybavuje jen v mlze. A cestu do porodnice v Praze-Podolí, kam ji tramvají vezla sestra, jejíž obavy o Pavlu už dosáhly maxima, zná jen z vyprávění. "Bolela mě prý hlava, zvracela jsem a strašně jsem se bála, abych sebou v té tramvaji nesekla."
Těhotenskou průkazku dávno ztratila, a tak jí dali na vrátnici vyplnit formulář. Nestihla to, protože omdlela.
Lékař
Nepřítomně rozšířené Pavliny zorničky mohly znamenat dvě věci: na chodbě tu leží buď narkomanka, nebo žena, která má v mozku nádor. Přivolaná lékařka vytočila to správné telefonní číslo. Byla tak tou první, která jí zachránila život.
"Ta lékařka byla skutečně osvícená, pro gynekology je často mozek tím nejvzdálenějším místem v těle," říká profesor Vladimír Beneš, přední český neurochirurg z pražských Střešovic a druhý Pavlin zachránce. Tam také lékařka zavolala ihned poté, co vyšetření mozku potvrdilo děsivý nález: nádor velký osm krát šest krát šest centimetrů, o němž do té chvíle nikdo neměl ani tušení. Nádor velký asi jako tenisový míč.
|
"Strašné dilema. Kdo dostane přednost? Matka? Dítě?" |
"To dilema byla strašné. Kdo dostane přednost? Matka? Dítě? Nakonec jsme se domluvili, že podolští lékaři porodí dítě a matku nám pak předají. Když ji k nám druhý den přivezli, byla de facto mrtvá. Takoví jako ona už bývají kandidáty na odběr orgánů."
Pavla vypadala jako mrtvá, ale nebyla. Odebrali jí kus lebky, aby aspoň uvolnili otok mozku, riskovali přitom, že ji to zohyzdí. Velkou operaci nádoru by v té chvíli nepřežila. Pátý den měl rozhodnout. Buď mozek ještě zareaguje na zkušební bolestivý podnět, nebo je konec. A on - ve chvíli, kdy už to skoro nikdo nečekal - vyslal signál.
Profesor Beneš se rozhodl operovat. Vypadalo to i tak jako zoufalý pokus, ale na druhém konci města v inkubátoru žilo dítě. "Operovali jsme pět hodin, kousek po kousku odebírali tkáň, téměř půl kila. Ten nádor tam musel být léta. Tělo ho dlouho snášelo a těhotenství vše uspíšilo... A pak jsme čekali, jestli se začne probírat, nebo zemře. Mohla skončit jako Američanka Terri Schiavová. Odsouzena k přežívání, jež neznamená ani smrt, ani život."
Babička
Matce Pavly, vysokoškolské profesorce, zatelefonovala její druhá dcera, která svou sestru vezla do Podolí. "Mami, přijeď do nemocnice, je to vážný." Nic jiného ostatně v příštích týdnech a dnech od personálu neslyšeli. "Až mi dcera řekla: Víš co, nebudeme jim to věřit a budeme si myslet svoje - že se Pavla uzdraví."
Byli u ní neustále, i když pohled na ni je lekal. Lékaři jí museli odebrat celou čelní kost a novou modelovali na počítači na technické univerzitě v Liberci. Uvolněná tkáň vytvořila v místě chybějící lebky otok.
"Vypadala jako yetti. Ale i její přítel u ní pořád seděl a šeptal: Kočko, musíš bojovat."
|
"Vypadala po operaci jako yetti. Ale i její přítel u ní pořád seděl a šeptal: Kočko, musíš bojovat." |
Byla to hodina pravdy: Bude slepá? Odkázaná na vozíček? Nebo to bude mnohem horší? "Otevřela oči, ale byly upřené do prázdna a my nevěděli, jestli nás vidí. I polykat se musela učit, dali jsme jí lžičku čaje a vše vyteklo ven. Pak jsme jí přinesli fotky dětí a sestřičky jí je rozvěsily na stojan s infuzí. A jedna z těch sestřiček nám později řekla: Zdá se mi, že tím směrem fixuje oči." Pavla se pomalu probouzela.
"Po pěti týdnech jsme za ní přivedli starší dceru Emu. Zpočátku se k mámě bála. No tak, udělej malá a dej mámě pusu, naléhali jsme. A ona se osmělila."
Druhý den po objetí od své dcery začala Pavla mluvit. Možná byla malá Ema tou třetí osobou, která ji zachránila. Miminko uviděla až po třech měsících. "Bylo to strašně zvláštní. Objala starší dceru, ale té menší si nevšímala. Máš tu ještě Darju, říkám jí. A ona: A jo, vlastně. Musela ji adoptovat, vypěstovat si k ní mateřský cit." Ale ten cit tam v hloubi byl.
"Sestřičky říkaly, že když se dcera začala probouzet z umělého spánku, pořád si sahala na břicho. Hledala v něm miminko, které viděla na těch fotkách."
Epilog
Malá Darja se narodila 5. června 2007. Mám k tomu příběhu o "vzkříšení" osobní vztah: Pavlu znám od dětství, naše mámy spolu kamarádily. Původně jsem chtěla vše napsat už loni na Velikonoce. Jenže zrovna v té době se objevily komplikace, Pavla dostala zánět a čelní kost bylo potřeba ještě jednou vyměnit. Bylo by bývalo hřích zakřiknout happy end.
A on přišel. Je 7. dubna 2009, Pavla s dcerou si hrají venku, Darja se směje našemu fotografovi do objektivu a jeho kolegyni Báře ukazuje panenku, která se jmenuje Aleš.
A i když její matka tu a tam v hloubi duše pocítí přirozený strach o to, aby se nic z toho zlého už neopakovalo, Bára mi telefonuje do redakce: "Hlásím, že svět je ještě někdy nádherný."
