Podle nedávné analýzy Národohospodářského ústavu ženy rozvodem ztrácí dvacet procent svých příjmů (více čtěte zde). Hlavním důvodem je, že v Česku na rozdíl od většiny západoevropských zemí, přetrvává dělení rolí mezi partnery na toho, kdo se stará o domácnost, a toho, kdo vydělává. Proč tomu tak je?
Obecný důvod, proč tomu tak je v zásadě celosvětově, byť v některých zemích je to lepší, jinde horší, jsou zažité stereotypy. Když se zamyslíme nad různými nerovnostmi ve společnosti, tak se jasně ukazuje, že stereotypy jsou jejich hnacím motorem. Očekáváme, že na základě různých identifikátorů, jako je pohlaví, věk nebo etnická příslušnost, by se člověk měl nějakým způsobem chovat, něco dělat. Navíc v České republice je o nerovnostech mezi muži a ženami poměrně malá informovanost. Máme pocit, že už jsme všechno vyhráli, že ženy dosáhly, čeho mohly dosáhnout, že mohou volit a všechna práva mají zaručena v ústavě a zákonech. Ale zapomíná se na to, že nerovnosti, které nejsou na první pohled zřetelné, přervávají. Další věc je, že veřejné osoby, nejen politici, ale třeba i vědci a vědkyně, nebo další známé osobnosti, toto téma neotevírají a nemluví o něm.
V zahraničí to je jinak?
Například OSN má kampaň He for She, v rámci níž muži veřejně deklarují svoji podporu genderové rovnosti. Tváří kampaně je známá herečka Emma Watson, ke kampani se připojil i Barack Obama. Ale u nás to tak není. Tato otázka není vnášena do veřejného prostoru jako něco důležitého, co by se mělo řešit a co se týká nás všech. Myslím, že česká společnost má v oblasti rovnosti žen a mužů ještě hodně co dohánět. Na druhou stranu se ale v poslední době několik důležitých věcí podařilo. V listopadu 2014 byla přijata Vládní strategie pro rovnost žen a mužů, která obsahuje spoustu opatření. Jestliže se podle ní bude postupovat, pak by se do roku 2020 mohla situace zlepšit výrazně. Povedlo se také otevřít diskuzi o ženách v rozhodovacích pozicích, poměrně intenzivně řešíme otázku domácího násilí.
Čím je ale daný ten výrazný rozdíl v přístupu k „dělbě práce“ oproti západní Evropě?
Myslím, že v tom do jisté míry roli hraje také historie. Po druhé světové válce až do roku 1989 se v Československu deklarovala rovnost mužů a žen, která ale nebyla úplně stoprocentní. Je pravda, že zaměstnanost žen byla vysoká i na pozicích, které jsou považované za primárně mužské, což tehdy ani v jiných zemích nebylo. Ale zároveň ženy po práci odcházely na „druhou směnu“. Vstup žen na pracovní trh s sebou měl logicky přinést i vstup mužů do soukromé sféry. Ale to se nestalo. Rovnost tedy byla jen jednostranně deklarovaná. Myslím, že toto do jisté míry přetrvává. V jiných západních zemích vývoj probíhal trochu jinak. Občanská společnost tam kladla požadavky a postupně docházelo k určitému vývoji. To může být jedním z důvodů.
Po revoluci se v tomto ohledu postavení žen nelepšilo?
Myslím, že během přerodu společnosti po revoluci a v devadesátých letech tomuto tématu muži, kteří v té době byli u moci, příliš nepomáhali. Buď ho vůbec neotevírali, anebo o něm mluvili s despektem. Například o tématu „sexuálního harašení“ se hovořilo jako o importu z Ameriky, který tady přijímat nemusíme. Snahy o rovnost žen se kritizovaly jako „sociální inženýrství“. Podle mého názoru ale sociální inženýrství v podstatě neexistuje. Jakoukoli společenskou změnu je vždy nutné vydiskutovat. A lidé kontinuálně nějakým způsobem společnost ovlivňují. Otázka je pouze, do jaké míry a v jakém směru.
Slovo feminismus pro řadu lidí, včetně žen, dnes znamená téměř nadávku. Čím je podle vás odpor k tomuto pojmu způsoben?
Jak jsem říkala, v nedávné historii, tedy po roce 1989, se o feminismu jako takovém mluvilo s despektem. Feministky byly „ty bláznivé ženy“ ze západu, které chtějí něco, co my nechceme, protože rovnosti už bylo dosaženo. K pochopení tématu úplně nepřispěla ani některá veřejná vyjádření, která nastavila směr diskuze o feminismu. Například v jednom svém textu Josef Škvorecký mluví o „americkém importu feministek“. Pojem „sexual harrassement“ se tenkrát překládal jako sexuální harašení, což se bohužel ujalo. Ve skutečnosti tento termín ale znamená sexuální obtěžování. Slovo harašení však konotuje, že to vlastně není nic tak významného. Takovéto věci hodně nastavily diskurs, ve kterém se dále debata vedla a bylo těžké to měnit. Další věc je, že v naší společnosti jsme hodně skeptičtí ke změnám. Změny se odehrávají velmi pomalu a těžkopádně, byť jsou z mnoha různých důvodů žádoucí.
Myslíte, že u mladé generace dochází ke změně, třeba ve zmíněné dělbě rolí v rodině?
Myslím, že ano. Nemám to podložené žádnými statistikami, ale můj dojem je, že se například hodně mění přístup mužů k otcovství. Je to téma, o kterém se dnes více hovoří. Začíná se stávat více a více běžným a žádoucím, aby otec nějakým způsobem o děti skutečně aktivně pečoval. Ale pořád to naráží na jisté limity. V konečném důsledku pak vždycky hlavní odpovědnost za děti spočívá na ženě.
Velmi jasně je to vidět u rozvodů. V současnosti se rozvádí padesát procent manželství a ve valné většině případů dostávají děti do péče ženy. To znamená, že odpovědnost je pouze na nich. Je třeba podnikat kroky, aby se situace alespoň mírně měnila, třeba směrem ke střídavé péči. Byť jsou dnes muži výchově mnohem více přítomni, hlavním pečovatelem jsou velmi zřídka. Pouze asi dvě procenta mužů čerpá rodičovský příspěvek.
Přibývá mužů na rodičovské alespoň pomalu?
Ne, je to setrvalý stav už několik let.
Jak může stát muže motivovat k většímu zapojení do péče o domácnost a děti?
Jedním z nástrojů může být například kampaň, která bude upozorňovat na to, že ze zahraničních výzkumů vyplývá, že vztahy, v nichž muži aktivně více pečují o děti, jsou pevnější, nerozpadají se tolik. To je podle mě logické, protože pokud jeden partner je jen v práci, aby uživil rodinu, a ten druhý se od rána do večera stará o malé dítě, tak když se večer potkají, nemají co sdílet. A statistiky to potvrzují. Dalším krokem, který už vyžaduje nějaké legislativní změny, může být otcovská. V některých severských zemích si část rodičovské musí vybrat druhý partner, zpravidla muž. Pokud si jí nevybere, pokud se partneři nevystřídají, tak rodina ztrácí nárok na část příspěvku. Každopádně toto opatření je nejen motivační, ale je důležité i ze symbolického hlediska. Protože si muži reálně mohou začít uvědomovat, že péče o děti je vlastně fajn, že si ji mohou dovolit a že když se starají o děti, neznamená to, že jsou „bábovky“. Na druhou stranu je také potřeba přiznat, že leckteré ženy jsou málo nakloněné tomu přenechat péči o děti svému muži. Takže to není jen tak, že by muži pečovat nechtěli.
Kdykoli mluvíme o péči o malé dítě, tak je to vlastně vždy pozitivní. Valná většina lidí říká, že je to krásné období trávit s dítětem čas. Otázka pak zní, proč to mužům také neumožnit? Proč jim také nedopřát krásné chvíle se svým dítětem?
Legislativa je už dávno nastavena k ženám i mužům v podstatě rovně. Přesto však ženy mají stále o pětinu nižší platy než muži na srovnatelných pozicích. Jak je to možné?
Rozdíl v odměňování žen a mužů je složitá otázka, na kterou se nedá odpovědět jednoduše. To samotné číslo velmi dobře indikuje stav rovnosti žen a mužů v dané společnosti. V České republice máme třetí nejvyšší rozdíl v odměňování žen a mužů v EU. Myslím, že to ukazuje na to, jak je naše společnost nastavena. Vliv na to má diskriminace na trhu práce jako taková, která je velmi těžce zjistitelná. V České republice není úplně běžné, že se soudíme, pokud se cítíme být diskriminováni. Přitom v jiných zemích to bývá běžný nástroj, jak se dobrat svých práv.
Zároveň na ženy hodně dopadá zmíněný stereotyp, že ony jsou pečovatelky, takže vypadávají z pracovního trhu a vrací se tam po dlouhé pauze. To také nepřispívá k tomu, aby jejich ohodnocení bylo srovnatelné. Hrají v tom roli i další stereotypy, představy o tom, v jakých povoláních by měly pracovat ženy, a v jakých muži. Zajímavé je, že u povolání, v nichž se ve většině vyskytují muži, jsou platy vyšší než u povolání, kde se ve většině vyskytují ženy. Například byla srovnávána práce policisty a práce zdravotní sestry na ARO. Obě povolání jsou společensky prospěšná, srovnatelně stresová, fyzicky náročná. Ale samozřejmě u sester, ve feminizovaném zdravotnickém odvětví, jsou platy nižší. Typické je pro to i například školství.
Častý argument zní, že pokud chce žena něčeho dosáhnout ve své kariéře, tak má stejné šance jako muž. Je to tak? Nebo stále existují „skleněné stropy“ pro ženy?
Myslím, že existují. Tenhle argument není úplně platný. Ženy pečují o malé děti a dost často je nemají kam dávat do školky, takže pro ně může být dost složité prosazovat se v kariéře stejně jako muž. Zároveň jsou ženy často nuceny probíjet se do homogenizovaných mužských kolektivů, které jsou uzavřené a fungují v nich neformální vazby, je těžké vstoupit do nich. Já to někdy přirovnávám k mužské sauně, kam by žena měla najednou vstoupit a normálně se s muži bavit. Pokud se ženy chtějí prosadit, tak musí překonávat tyto bariéry - skleněné stropy. I z hlediska pracovního nasazení musí neustále dokazovat, že jsou stejně dobré jako kdokoli jiný, jako jejich mužští kolegové. Musí být mnohem lepší a výkonnější, aby se neřeklo: „Ona je to jenom žena.“ Typickým příkladem jsou političky. Když se bavíme o otázce zastoupení žen v politice, tak velmi častý argument je: „Raději tam nechci žádnou ženu, než takovou jako je...“ a teď se uvede některý zářný příklad ženy, která něco v politice nezvládla. Ale o mužských politicích se tímto způsobem nemluví. Ty tam vnímáme automaticky, byť v mnoha případech také v politice něco nezvládnou. Přitom je to otázka spravedlnosti, aby měly ženy stejný podíl rozhodování o věcech, které se jich týkají.
Další častý argument je, že ženy tam tolik nechtějí.
Já myslím, že to není pravda. Znám spoustu aktivních žen, které chtějí jak do politiky, tak do rozhodovacích pozic. Je to pro ně ale složitější. Důležité je ale uvědomit si, že je to výhodnější pro celou společnost. Kolektivy, které jsou diverzifikované co se týče pohlaví, ale i věku nebo sociálního postavení, rozhodují lépe. Více kopírují složení populace. Například muž mezi třiceti a padesáti lety ze střední třídy nemá zkušenosti matky samoživitelky. Takže si nemůže představit, jak může nějaké konkrétní opatření na samoživitelku nebo třeba seniorku dopadnout.
Jaký máte názor na kvóty?
Kvóty by byly správný krok, ale samy o sobě nevyřeší všechno. Kvóta stanoví jen určitý cíl, ke kterému musíme konkrétními kroky dospět. Pokud o tom budeme hlouběji přemýšlet, tak se dostaneme přirozeně k opatřením typu zvyšování počtu míst ve školkách, flexibilní formy práce, motivace, vyhledávání talentovaných žen atd.
Hodně často se používá argument, že kvóty jsou to zmíněné sociální inženýrství. Já ale ráda používám parafrázi ke všeobecnému volebnímu právu. Představuji si dobu, kdy se právě o volebním právu pro ženy jednalo, a veřejnost asi pravděpodobně také nebyla jednoznačně pro, také bylo namítáno, že to už je moc. Přitom dnes už nám přijde zcela normální, že všichni chodí k volbám.
Které další legislativní změny by rovným šancím na trhu práce pomohly?
Jedním z největších problémů je právě rozdíl v odměňování žen a mužů. Jedním z opatření, která mohou pomoci řešení, je platová transparentnost. To znamená, že obchodní společnosti by například od určitého počtu zaměstnanců zveřejňovaly anonymně platové úrovně zaměstnanců. Člověk by se mohl vždy podívat, jaký je průměr platu na jeho pozici. U nás je značná nevole říkat, kolik vyděláváme. Ale v jiných evropských zemích to tak není, lidé se o platu baví běžně. Je to informace, která není nijak citlivá.
Další věc je samozřejmě řešit místa ve školkách, což už se myslím děje. Ale velmi by mohl pomoct nárok na místo ve školce. Pokud by rodiče chtěli poslat dítě do školky, tak by měli nárok, aby obec, respektive stát, místo ve školce zajistily. Myslím, že to by systém mohlo rozhýbat. Zajímavý návrh je také zavedení zálohového výživného. Ze statistik vyplývá, že téměř čtyřicet procent osob neplatí výživné. Matky samoživitelky se pak mohou dostávat do svízelných situací. To zásadně dopadá na děti v těchto domácnostech, o čemž se překvapivě velmi málo mluví.
