Vaši žáci se ocitli v cizí zemi v neznámém prostředí, jejich budoucnost je nejasná. Mají vůbec motivaci se češtinu učit?
Jak kteří. Vždycky záleží na motivaci rodiny. Pokud tady chce zůstat a dbá o svoje děti, tak motivace je obrovská. Když tady ale rodina jen nějakým způsobem uvázla a nechce tady být, tak se to samozřejmě projeví i na dětech. Někteří žáci tím, jak různě putují Evropou, už začínají třetí čtvrtý jazyk. Už toho mají dost začínat pořád od začátku.
Jak je těžké tu kosmopolitní společnost dětí různého věku ukočírovat?
Tím, že počet dětí není veliký - v posledních letech se pohybuje mezi pěti až deseti - tak to není takový problém. Ve třídě se neodehrávají žádné náboženské nebo rasistické konflikty. Je to samozřejmě trochu těžší na logistiku, aby všichni pracovali na jednom tématu, ale na jiné úrovni. Při troše zkušeností se to však dá zvládnout.
Výuka malých uprchlíkůTakzvaná vyrovnávací třída se nachází v prostorách kosteleckého pobytového střediska. Určená je pro děti od šesti do šestnácti let. Žáci se učí čtyři hodiny denně (v rozvrhu mají český jazyk, matematiku, prvouku, výtvarnou, hudební, pracovní a tělesnou výchovu), výuka probíhá pouze v češtině a je povinná. Vyrovnávací třídu navštěvují průměrně pět až dvanáct měsíců. Po osvojení češtiny děti pokračují ve výuce buď v běžné třídě místní ZŠ Gutha-Jarkovského, nebo - pokud jejich rodina uspěla v azylovém řízení - na jakékoliv jiné škole v Česku. |
Když nějaká krizová situace přeci jen nastane, jaké máte fígle, abyste ji uklidnila?
Spíše se snažím krizovým situacím předcházet. Ve třídě jsem v podstatě nepřetržitě, všechno vidím, všechno slyším. Například je užitečné, když učitel cizinců je trochu i herec. Protože pokud k vám přijde dítě a vůbec nerozumí, vaším jediným komunikačním prostředkem jsou ruce a nohy. Pomáhá ale i zvýšit tón hlasu, mimika obličeje, výrazná artikulace. Zase se to ale nesmí přehánět, protože děti potom říkají: „Když vy mluvíte, tak rozumíme, když jdeme do města, tak ne.“
Některé z nich mají za sebou zkušenosti z války či jiné nepříjemné zážitky. Vy znáte jejich minulost?
Já se příliš neptám, nevyzvídám. Vždycky nechám děti nebo rodiče, se kterými jsem pochopitelně také v kontaktu, co oni sami mi jsou ochotní říct. Většinou se děti za dva tři měsíce rozmluví. Ze začátku to pro mě byl velký problém nenosit si všechny jejich strasti domů. S kolegyní jsme ale zjistily, že to je sebedestruktivní. Navíc doma už to ani nechtěli poslouchat. S dětmi i jejich rodiči samozřejmě často prožíváte jejich osud, ale nemůžete si to ve velkém nosit domů, protože byste se toho nezbavil.
Čím si například děti prošly?
Dříve jsme tu měli hodně žáků z Čečenska, to byly často zdevastované děti. Například se mi stalo, že přišel chlapec s maminkou, která ho přihlásila, ale vůbec nic mi neřekla. Já jsem až asi po čtrnácti dnech zjistila, že ten kluk má od střepin v hlavě díru, kterou má provizorně odoperovanou a zalepenou. Kdyby ho někdo bouchl po hlavě, tak mě zavřou. Jindy se stalo, že když jsme házeli granátem při sportovním dni, tak děti zalehávaly. Traumatické zážitky si spousta z nich nese s sebou a je potřeba to odhalit včas a velice opatrně s nimi pracovat.
Víte, kolik žáků jste během patnácti let celkově učila?
To jsou stovky. S některými jsem dodnes v kontaktu.
Karla Kubíčková (1962) Vystudovala učitelství pro první stupeň na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Působí v Základní škole Gutha-Jarkovského v Kostelci nad Orlicí, která zajišťuje výuku dětí z uprchlického střediska. Kubíčková své zkušenosti s výukou cizinců předává i dalším učitelům, shrnula je například v metodické příručce. Do loňského roku učila v odpoledních kurzech češtinu také dospělé uprchlíky. |
Pocítili jste na počtu dětí či jejich národnostní skladbě uprchlickou krizi?
Ne. Nás se ta obrovská migrační vlna nijak nedotkla. Ostatně tábor ani nemá naplněnou kapacitu (viz box Uprchlíci v Kostelci, pozn. red.). Počet žáků je posledních pět šest let stejný, dřív jich bylo víc.
Z jakých zemí máte nejvíce dětí?
S tím, jak chodily různé uprchlické vlny, bylo složení třídy samozřejmě proměnlivé. Začínali jsme hlavně s dětmi z bývalého Sovětského svazu, potom byla vlna Čečenců. V poslední době je to hodně Syřanů a Ukrajinců. Učili jsme od Běloruska po Kongo snad úplně všechny.
Ovlivňuje výuku náboženské vyznání žáků?
U devadesáti procent dětí s tím není problém a vyznání žádným způsobem výuku neovlivňuje. Jsou ale samozřejmě výjimky. Byla tady třeba skupina žáků z Kazachstánu, kteří byli přísně muslimského vyznání. Tlačili na nás, abychom naši výuku přizpůsobili jejich normám. Museli jsme proto téměř denně řešit situace typu, že dítě odmítalo zpívat, kreslit cokoliv živého nebo poslouchat muziku. To byla dost složitá situace.
Někteří rodiče údajně dokonce požadovali z nástěnky odstranit obrázek Mikuláše s čertem a andělem. Vyhověla jste jim?
Ne, to jsem v žádném případě neodstranila. Většinou jsme ale byli schopni se domluvit a vyřešit to kompromisem. Naštěstí máme vedle volnou třídu, takže jsem říkala: Pokud si chceš udělat tu práci a nechceš u toho poslouchat muziku, sedni si tady vedle. My ale kvůli tobě nebudeme přestávat hrát, nebudeme se kvůli tobě zdržovat básniček a písniček.
Většině dát azyl hned, některé posadit na vlak
Jak jste se k této práci na začátku tisíciletí dostala?
Mně končila mateřská dovolená a vyskytla se možnost tohoto místa. Předtím jsem učila děti s mentálním postižením, ale bylo to pro mě poměrně daleko, takže jsem byla ráda za tuto možnost. Tenkrát jsem do toho skočila, aniž bych tušila, o co jde. Vůbec jsem například nevěděla, kde mám brát materiály, tak jsem využívala ty pro zvláštní školy. Pomaličku jsem se prohrabávala k tomu, jakým způsobem český jazyk učit. Dnes už je úplně jiná situace - jsou učebnice i vypracována metodika.
Jak se žije v kosteleckém pobytovém středisku |
Co se dítě všechno učí?
V češtině samozřejmě řešíme čtení, psaní a základní gramatiku. V prvouce je to souhrn tematických okruhů hlavně ke konverzaci a nabrání slovní zásoby. U matematiky, když se vám sejdou děti od šesti do šestnácti, těžko můžete postupovat frontálním způsobem. Takže i v jejím případě je to o češtině - musíme se naučit výslovnost čísel, přečíst příklad a rozumět mu.
Když k vám přijde nové dítě, jak na začátku postupujete?
S dítětem i jeho rodiči udělám vstupní rozhovor. Pokud už je v České republice nějakou dobu a umí česky, tak není důvod, aby do vyrovnávací třídy chodilo. Pokud jazyk neumí vůbec, snažím se ho posadit co nejblíž k sobě. Naše třída je ale maličká, má pětkrát čtyři metry.
Uprchlíci v KostelciPobytové středisko v Kostelci nad Orlicí vzniklo z bývalých kasáren v lednu 2001. Je určené pro cizince, kteří čekají na vyřízení žádosti o azyl nebo povolení k trvalému pobytu. Středisko má kapacitu 275 míst, k 1. únoru je jich obsazených 138, řekla iDNES.cz mluvčí ministerstva vnitra Martina Němcová. Nejvíc migrantů je aktuálně z Ukrajiny (44), následují občané Kuby (13), Číny (12), Ruska (11) a Iráku (9). Cizinci jsou ve středisku dobrovolně a můžou z něj vycházet. K dispozici mají dvou až šestilůžkové pokoje, kuchyňky, knihovnu, posilovnu, tělocvičnu, výtvarnou dílnu nebo místnosti s televizí a počítači. Mohou také využívat pomoc psychologa i sociální poradenství. Podle policie sice v Kostelci a okolí panuje klidná bezpečnostní situace a kriminalita srovnatelná s podobně velkými lokalitami, přesto se ve městě z preventivních důvodů kvůli uprchlické krizi zvýší počet policistů (více čtěte zde). |
Jak výuku zvládají děti, které používají arabskou abecedu - tedy píšou zprava doleva?
Velká část arabských dětí se už setkala s angličtinou, takže má alespoň základní povědomí o latince. Pro některé je ale naše levopravá orientace problém, zvlášť v matematice, protože třeba místo 91 napíšou 19. Potom je to stavba jazyka. To, co děti, které mluví některým ze slovanských jazyků, vědí intuitivně, to se arabské dítě musí naučit. Měla jsem ale řadu vynikajících žáků z arabských zemí, kteří se během pěti měsíců byli schopní naučit česky tak, že mohli fungovat na běžné základce.
Pamatujete si na někoho konkrétního?
Samozřejmě vzpomínám na ty, kteří byli ve vzdělávání úžasně rychlí a měli obrovskou snahu. Měla jsem například chlapce z Íránu, který na začátku mluvil jen persky a psal arabskou abecedou. Přišel v pololetí, ale už v září jsem ho zařadila do běžné třídy na základce a na vysvědčení pak měl jen dvě dvojky. Tenkrát za mnou přišel jeho tatínek a povídal, že dvě dvojky, to je blbé a že takhle by to nešlo. Přitom měl lepší známky než můj kluk.
Můžete popsat, co vám vaše práce přináší?
V každém případě uspokojení z toho, co dělám. Svou práci mám velmi ráda, nesmírně mě obohacuje o znalosti jiných kultur a o spoustu lidských osudů. Já nemusím jezdit do světa, svět jezdí ke mně.
Myslíte, že vaše každodenní zkušenost s cizinci má vliv na to, jak posuzujete uprchlickou krizi?
Určitě. Je to ale individuální. Z toho množství lidí, jak dětí, tak dospělých, které jsem poznala, je obrovská část, kterým bych dala azyl okamžitě, protože vím, že budou přínosem. Zažila jsem ale i lidi, které bych posadila na vlak a nechala je tři dny nevystoupit.
Vy žijete přímo v Kostelci?
Ano.
Někteří obyvatelé města si na chovaní migrantů stěžují (více čtěte zde). Jak vnímáte soužití s cizinci z uprchlického střediska?
Vždycky se v tom táboře najde někdo, kdo zlobí. A kdo zlobí, je vidět. Když ale porovnám situaci teď a před patnácti lety, kdy pobytové středisko vzniklo, tak se velice uklidnila. Myslím, že jsme se tady naučili spolu žít.
Reportáž o životě v kosteleckém středisku pro uprchlíky (červen 2015):
