Proč se věnujete tomuto tématu?
Výzkumník má začít tam, kde má osobní zkušenosti. A to byl i můj případ a platilo to skoro pro všechny členy týmu. Chtěli jsme v rámci velkého projektu o sociální soudržnosti v české společnosti zjistit, jak žijí rodiny, které doma pečují o seniory. Motivací je i to, aby se o této problematice více mluvilo.
Z publikace vyplývá, že za prospěšnější považujete péči domácí než ústavní. Jaké jsou její hlavní výhody?
Rodinná péče se především dokáže přizpůsobit potřebám seniora. Pak také starý člověk žije v prostředí, na které je zvyklý. A naši blízcí většinou chtějí být raději doma než v neosobní péči institucí. Zjistili jsme, že když rodiny seniorům občas pomáhají, tak je to v průměru 28 hodin týdně. U každodenní nezbytné péče to je už 62 hodin - většinou se ale na tom podílí více lidí. Když to trvá dlouho, tak je to velmi náročné a rodina často sahá hluboko do svých sil.
Jeden z vašich respondentů nazval ústavní péči čekáním na smrt. Je to podle vás příliš příkrý soud?
Bylo to nejsilnější vyjádření. Nebyl však sám, kdo vnímal institucionální péči po svých zkušenostech jako nedostatečnou. Taková péče má svá pravidla, normy a standardy. Ani když je vše v pořádku, nemůže být každému na míru. Některé domovy jsou přeplněné, sester v léčebnách je nedostatek. Jen některé rodiny ale dokáží najít síly a zorganizovat si to tak, aby samy mohly, jak se říká, dochovat, svého seniora.
Prof. PhDr. Hynek Jeřábek, CSc.Vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Zabývá se metodologií a historií sociologického výzkumu. Vedl dva výzkumné projekty k problematice péče o seniory a k mezigenerační solidaritě v rodinách. Monografie Mezigenerační solidarita v péči o seniory shrnuje výsledky sedmi let výzkumu, na kterém se podíleli vědci z Institutu sociologických studií Fakulty sociálních věd UK a pracovníci agentury SC&C. Vycházeli z tří rozsáhlých reprezentativních výzkumů (toho největšího se účastnilo 1 500 lidí), skupinových diskusí a hloubkových rozhovorů s pečujícími v rodinách.  |
Co je k tomu nejčastěji motivuje?
Cítí odpovědnost a povinnost vrátit rodičům to, co od nich dostali. Někteří chtějí veškerou péči zastat sami a v jinou pomoc nemají důvěru. Myslím ale, že dnes je nejlepší, pokud se podaří zkombinovat rodinnou péči a k tomu další servisní služby. Ty nejpotřebnější služby, tedy osobní péče, většinou zůstanou na rodině. Není problém sehnat někoho za sto, dvě stě korun, aby vám donesl oběd, zajistil odvoz nebo vás hodinu pohlídal. Hůř se shání pomoc s osobní hygienou, krmením, obracením či přenášením.
Nikdo to nechce dělat?
Taková služba se koupit dá, ale protože je vícehodinová, tak na to většina rodin nemá peníze. Většinou to dopadá tak, že si musí někdo z rodiny snížit pracovní úvazek nebo dokonce zůstat doma.
Kdo bývá v rodině nejčastěji hlavním pečujícím?
Jsou to zejména manželky a dcery, někdy snachy. Asi dvacet procent pečujících jsou muži. Nás ale hlavně zajímalo, nakolik si rodina pomáhá navzájem, tedy mezigenerační solidarita, kdy se stará generace padesátníků o osmdesátileté. Ukazuje se, že pokud péče vyžaduje hodně času, tak se přidávají další členové rodiny a hlavní pečovatelka v tom není sama. To mě celkem naplňovalo optimismem.
Vypozorovali jste rozdíly mezi venkovem a městy? Například jestli v menších obcích, kde je pro seniory méně služeb, častěji dožívají doma?
Dělali jsme s pečujícími skupinové rozhovory v Praze a Kroměříži, abychom měli alespoň částečné srovnání. Na jižní Moravě často vnímají rodinu v širším smyslu, starají se třeba o tetičku, protože s nimi celý život žila. Pražské rodiny se na to dívaly jinak. Vliv také má, když rodina žije v rodinném domku, které bývají vícegenerační a její členové si více pomáhají.
Ve výzkumech jste zjistili, že o seniory v posledních deseti letech pečovalo 22 procent a v současnosti pečuje 8 procent lidí. Je to málo nebo relativně dost?
Řekl bych, že to je docela dost. Nějakým způsobem seniorům pomáhá celkem zhruba dvě stě tisíc rodin. Občas nakoupit, pro něco dojít nebo uvařit, považují za samozřejmé téměř všichni. Ale starat se pravidelně každý den, to už většinou zasahuje do rodinných zvyklostí a musí se kvůli tomu upravovat zaměstnaní. Není volný čas. Místo toho, aby se ti lidé věnovali koníčkům a jezdili na dovolenou, tak se o někoho starají. Zjistili jsme ale, že pečující jsou často silné osobnosti. Oni si vyvzdorují tu péči, že se o svou maminku nebo tatínka starají. Někdy k tomu člověku ani nemají přímý příbuzenský vztah - je to teta, tchán nebo dokonce někdo, kdo je s nimi jen spřátelený a nikoho nemá. Znám případ, kdy se pán stará o svou maminku a tetu. To smekám.
Žijte déle doma, prosazuje kampaňRozšířit povědomí o domácí péči o seniory chce také informační kampaň Žít déle doma, kterou minulý týden spustilo sdružení Život 90. Zájemci na webu najdou přehled dostupných služeb a zjistí, jaký druh péče se pro ně či jejich příbuzné nejlépe hodí. Na kampani se podílí ministerstvo práce a sociálních věcí a úřady práce.  |
Asi to vyžaduje jistou houževnatost...
Ano a také altruismus, schopnost empatie a obětování se pro druhého. Altruismus je skoro podmínkou toho pečování, kdy oni dají přednost rodině jako celku a seniorovi před vlastními zájmy a potřebami. Člověku to přináší dobrý pocit, že je o jeho blízké dobře postaráno, ale bohužel to také bere spoustu času, energie a někdy i zdraví.
Problém je, že v roce 2030 bude potřebných seniorů dvojnásobek oproti dnešku a pečujících méně než dnes. Když si jedináček vezme jedináčka a budou mít jednou čtyři staré rodiče, tak to lze samozřejmě těžko zvládat.
Co to bude do budoucna znamenat? Nárůst ústavní péče?
Nevím. Jsem přítelem řešení, které nenechávají všechno na státu. Lidé se musí rozhodnout, zda budou žít ze dne na den, nebo jestli budou přemýšlet, co bude za třicet či šedesát let a kolik budou mít dětí. Viděl bych možnost ovlivnit vlastní budoucnost tím, že se starám o své rodiče. Děti si toho všimnou a když já budu jednou starý, tak se o mě třeba postarají - i když se na to nemůže člověk úplně spolehnout. Mít děti a vychovat je vlastním příkladem, víc asi nemůžeme. A kdo nemůže mít děti a nemá příbuzné, o toho nechť se postará obec, město, nebo třeba i stát.
Lékaři by pečujícím měli poskytovat lepší servis
Co pečujícím nejvíce chybí?
Stát si rozdělil seniora do dvou ministerstev - jedno se stará o jeho zdraví, jedno o sociální dobro (ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce a sociálních věcí - pozn. red.). To je dost problém. Pečujícím rodinám by pomohla síť ambulantních zařízení, která by sloučila sociální a zdravotní služby.
Mají tito lidé dostatek možností, kam se obrátit pro radu?
Rad typu co dělat, aby se senior například neproležel, je na internetu spousta. Horší je to u lékařů v první linii, kteří nejsou dostatečně připraveni, aby pečujícím poskytovali dostatečnou oporu. Rodina, která uvažuje o tom, že se bude sama starat, potřebuje například příručku s informacemi a kontakty. Všechno to zjišťuje postupně v průběhu měsíců, neví, na co má nárok a kam se může obracet.
Společnost by také měla zařídit ještě jednu věc. Pečovatelky jsou často v těsně předdůchodovém věku a nevědí, jestli budou pečovat týden, půl roku, rok neb šest let. Proto se bojí vzdát svého zaměstnání. Jako je rodičovská a mateřská dovolená, tak by měla být i pečovatelská dovolená. To by pečující rodině velmi pomohlo, kdyby existovala zákonná povinnost zaměstnavatele takového člověka přijmout zpátky, když dochová své rodiče, nebo když péči o ně zajistí jinak.
Příspěvek na péčiLidé závislí na pomoci druhých můžou od státu žádat o příspěvek na péči. Pohybuje se od 800 do 12 tisíc korun měsíčně, záleží na zdravotním stavu žadatele. Úřady práce vyplácí příspěvek těm, kteří nezvládají minimálně tři z deseti základních životních potřeb (mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví a osobní aktivity). V současnosti pobírá příspěvek 102 tisíc lidí starších 80 let. Záleží pak na nich a jejich rodinách, zda peníze využijí na asistenta sociální péče, hospic či na pomoc příbuzných. |
Zvládají rodiny péči finančně?
Zjistili jsme, že pokud je péče opravdu intenzivní, tak zhruba 24 procent rodin finanční pomoc potřebuje. Větší problém ale je psychická zátěž nebo časová náročnost.
Nakolik se osvědčil příspěvek na péči pro lidi závislé na pomoci ostatních, poskytovaný podle zákona o sociálních službách (viz box)
Senioři dostávají příspěvek podle toho, nakolik jsou soběstační. Na nejvyšší příspěvek nedosáhne skoro nikdo. Z našeho výzkumu vyplývá, že největší finanční problémy má rodina, která pečuje o seniora nepohyblivého. Tam je finanční pomoc rozhodně namístě. Stát to přitom přijde velmi výhodně - ústavní péče by byla několikanásobně nákladnější.
Mělo by být placení příspěvků méně přísně nastavené?
Spíše bych se snažil lidem usnadnit péči jiným způsobem. Pečující nemá žádný volný čas. Není třeba pět let na dovolené, prakticky nevyjde z domu, doběhne jen na nákup. Velmi by pomohlo, kdyby byla dostatečná nabídka kvalitní odlehčovací péče. Pečující dcera nebo manželka by si mohla aspoň na půl dne, den nebo týden odpočinout.
Nakolik chybí společenské uznání pečujících?
To je bezesporu potřeba. Dlouhodobé pečování je fyzicky i psychicky velmi náročné. Pečující lidé žijí mezi námi, ovšem sami o tom moc nemluví. Není to konverzační téma. Teprve když se s někým hodně dobře znáte, tak na to přijde řeč. Je potřeba, aby péči o seniory lidé začali vnímat jako běžnou součást života. A také aby na komunitní úrovni byli pečující více ocenění. Nikdo nechce, aby dostávali metál od prezidenta. Ti lidé to pro to nedělají. Někdy ale stačí dobré slovo, jindy drobná sousedská pomoc.
