Vláda v roce 2014 podpořila Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, návrh ministra školství, jak zavést digitální technologie do výuky nebo jak rozvíjet informativní myšlení žáků. Podle výroční zprávy, kterou v polovině února projednala vláda, i podle odborníků na digitální vzdělávání však strategie nabírá zpoždění. Kde se stala chyba?
Podle zprávy o stavu strategie většina úkolů splněna není nebo jsou splněny jenom částečně. Moje vysvětlení je, že strategie byla poddimenzovaná, co se týče lidských zdrojů i financí, a byla roztříštěná na různá ministerstva. Je potřeba ji koordinovat, přidělit pracovníky na plné úvazky, kteří by se tomu mohli věnovat.
Už předtím, než jsem přišel na ministerstvo školství, jsem se svojí bývalou kolegyní, radní pro školství v Královéhradeckém kraji Martinou Berdychovou, založil projekt, v rámci kterého chceme do přibližně šedesáti středních škol dát digitální učebnu firmy Corinth (jedná se o český start-up zabývající se vývojem interaktivních 3D pomůcek pro výuku přírodních věd – pozn. red.). Mým cílem je, aby tu během dvou tří let bylo takových učeben pět set po celé zemi, aby strategie digitálního vzdělávání nebyla jen na papírech, ale byla vidět.
Podle čeho vyberete prvních šedesát škol?
Projekt bude financovat Krajský akční plán, školy se do něj musí přihlásit a my budeme zkoumat, jestli jsou učitelé v daných školách na tento způsob výuky připraveni. Podle toho je vybereme.
Jedním z aspektů připravovaného kariérního řádu bylo právě zajistit digitální gramotnost učitelů. Kariérní řád však neprošel Sněmovnou. Jak chcete zajistit, aby se učitelé vzdělávali v oblasti digitálních technologií?
Problém je, že většina veřejnosti i politiků si bohužel myslí, že být digitálně gramotný znamená naučit se zacházet s počítačem. To je špatně. Digitální gramotnost znamená umět pracovat s daty, zakládat projekty, hledat odpovědi na otázky. A je na učitelích, aby se naučili hodinu sestavovat tak, aby při tom mohli využívat digitální technologie.
V čem podle vás spočívá problematika digitálního vzdělávání?
Žijeme v době, kdy dosavadní model chodit do školy a pak z toho žít celý život je nenávratně pryč. Lidé se budou muset vzdělávat celý život. Digitální vzdělávání je jen prostředek, který umožňuje, abychom se mohli posouvat a nemuseli kvůli tomu měnit celý školský systém. Učitelé se na to musí adaptovat, protože digitální technologie mění systém výuky. Už teď se například uvažuje o zavedení konceptu flipped classroom (Metoda převrácené třídy funguje na principu, že se žáci učí doma na základě videí učitelů. Látka z videí se ve škole dále prohlubuje. Žák tak přebírá odpovědnost za své učení a za jeho efektivitu. Metoda se využívá především na amerických školách – pozn. red.). Učitel by neměl žákům jen přeříkat obsah, ale měl by s ním nějakým způsobem pracovat, což se dá udělat předem on-line.
Ivan Pilný
|
Česká školní inspekce přišla loni v září se zprávou, že situace na školách v oblasti digitálních technologií je kritická. Mají zastaralé počítače, omezené připojení k internetu. Proč je to tak špatné?
Digitální infrastrukturu stejně jako celoživotní vzdělávání nikdo nevlastní. Ministerstvo průmyslu a obchodu, které mělo čtrnáct miliard korun na zavedení vysokorychlostního internetu, utratilo padesát milionů ve třech projektech. Přestože teď už má resort náměstka pro internetizaci, stejně bylo sedm miliard věnováno někam jinam. Co se stane se zbytkem, nevím, a je to špatně.
Digitální infrastruktura znamená připojení škol, vybavení technologiemi a podpora učitelů, kteří mají učit a ne neustále řešit, že jim něco nefunguje. Myslím, že v tomto ohledu je to ve špatném stavu, ministerstvo průmyslu a obchodu si to zřejmě nemyslí, jinak by těch čtrnáct miliard utratili. Formuje se digitální e-goverment, a dokud infrastruktura nebude, můžeme na to zapomenout.
Co by se tedy na školách mělo neprodleně změnit?
Ve vzdělávacím systému se podle mých zkušeností neprodleně nemůže změnit skoro nic. Když se snažíte o reformu, je to jako když otáčíte tanker, výsledky vypadnou za několik let a my si nemůžeme dovolit tak dlouho čekat. Výuka opřená o digitalizaci není všespasitelná, jsou obory, na kterých se digitalizace nehodí nebo kde musí převažovat jiný typ výuky. To jsou například humanitní studia.
Na druhou stranu dnes na pracovním trhu chybí 230 tisíc pracovníků převážně technických profesí. S tím je potřeba něco dělat, vrátit se k modelu odborného školství, které se musí opírat o duální systém spojený s praxí a také využívat virtualizaci. Například převodovku můžete na počítači rozebrat na kousky a zase složit, můžete ji zkoumat z různých úhlů pohledu. Jsou firmy, které staví virtuální učebny. Viděl jsem to v Koreji, že takto učí operátory, techniky a pak je teprve pustí do skutečného světa.
Otázka je, jestli je snaha o něco takového i u nás, zda jsou technologie pro politiky dostatečnou prioritou. Je možné, že toto téma zastínil kariérní řád, inkluze a podobná témata, která poslední dobou hrála prim?
To bylo spíš způsobené tím, že tu byly projekty jako INDOŠ (Internet do škol, projekt, který měl za cíl zavést internet do základních a středních škol – pozn. red.), kdy se chrlily věci do naprosto nepřipraveného prostředí, a to není možné opakovat. Nechci hovořit proti inkluzi, která je především sociální problém, ale je potřeba si uvědomit, že pokud si myslíme, že za čtyřicet hodin vychováme asistenta, který bude dítěti ve třídě pomáhat, znamená to, že zatížíme třídu a školu něčím navíc. Je tedy potřeba oddělit sociální problém od vzdělávacího, což se neudělalo.
Pro tuto zemi je desetkrát důležitější, abychom nepromrhali jediný talent, abychom měli vzdělané lidi, než inkluze. Podívejte se na poměr peněz. Já jako ministr financí jsem na školství postupně ministrům dával stovky milionů, protože ten program byl velmi špatně odhadnut a v řadě případů byl zneužíván. Za záchrannou brzdu se zatahuje až teď.
Takže podle vás peníze na inkluzi nebyly správně využity...
Celá ta koncepce byla špatně. Měl se řešit sociální problém, který patří na úplně jiné ministerstvo. Chápu, že rodiny potřebují pomoc, protože jsou v zoufalé situaci. Část těch dětí je vzdělávatelná, ale to se dělo už předtím. Byly speciální školy a byly školy, na kterých inkluze probíhala, protože učitelé na to byli připraveni. Ale nemůžete lusknout prstem a říct, že inkluzi nasadíte v celém státě a pustíte tento systém do provozu.
Myslíte, že si na ministerstvu školství dokážete vydobýt potřebnou podporu pro rozmach digitálního vzdělávání?
Musím říct, že mě tato práce baví. Ale přesto, že mám krásný titul digitálního zmocněnce, mám zde jenom úvazek na vedlejší pracovní poměr na dvacet hodin týdně, což je k smíchu. Je potřeba věci koordinovat. Budu usilovat o založení sekce digitálního vzdělávání, která by koordinovala věci uvnitř ministerstva.
Co pro to dál chcete udělat?
Chci zvýšit povědomí o tom, že digitální vzdělávání nikdy nenahradí vzdělávací model jako takový, ale umožní škálovatelnost, personalizaci, reakci na dynamický vývoj. Postup je potřeba obhájit u politiků. Mluvil jsem s šéfem sněmovního výboru pro vzdělávání Václavem Klausem mladším, nyní je potřeba toto téma dostat do médií a oslovit rodiče, aby se přišli do digitální učebny podívat a získali pro tento styl výuky nadšení jako například v Koreji, kde rodiče za nejdůležitější investici považují investici do vzdělávání svých dětí a podle toho to tam také vypadá.
Jaké jsou mýty spojené s digitálním vzděláváním?
Je celá řada mýtů. Lidé si představují, že digitální vzdělávání znamená naučit se zacházet s počítačem, ale tak to není. Další mýtus je ten, že si rodiče myslí, že děti už tak tráví příliš času na mobilu a počítači, a nechtějí je posílat do školy, kde budou trávit čas u dalších technologií. Musíme však rozlišovat, jestli děti hrají na počítači střílečku, nebo se vzdělávají – to je velký rozdíl.
Jak byste teď s odstupem času hodnotil své působení na ministerstvu financí?
Já sám nemám dostatečný odstup, abych mohl své působení na ministerstvu hodnotit. Navíc si myslím, že hodnocení má vždycky provádět někdo jiný než dotyčný člověk. Hodnocení, které dostávám od kolegů, médií, politiků i veřejnosti je však natolik pozitivní, že to je velmi příjemné, ale i zavazující. Přivádí mě to k úvaze, zda se nemám do politiky vrátit.
Zvažujete tedy návrat do vysoké politiky?
To zcela určitě ne. Angažmá na ministerstvu financí, kde jsem měl tři hodiny na to se rozhodnout, jestli se stanu ministrem, jednou stačilo. Jsem o tři měsíce starší než náš pan prezident a chci čas využívat i jinak než v politice. Napsal jsem osm knih, zajímám se o trénink mozku, digitální ekonomiku. Zkušenost z politiky musím nejdřív nějak zpracovat. Zkusil jsem to, mám čisté svědomí, že jsem nasadil kůži na trh, ale jestli to budu opakovat, ještě nevím. Ve vysoké funkci to však nebude.
