Když Milan Čekana před čtyřmi lety nastoupil do výkonu trestu kvůli neplacení výživného dětem z předchozího vztahu, byl jeho nejmladšímu synovi rok a půl. Čekaly ho tehdy necelé čtyři roky za mřížemi. Rodina však byla odhodlaná fungovat dál.
„Manželka se snažila udržet zázemí, celou dobu jsme se vídali. Synovi to normálně řekla, i když byl ještě malinký. Řekli jsme mu prostě, že jsem byl hloupý, dělal jsem hlouposti a musel jsem si to takhle odpykat. Jezdili za mnou, ale jedna návštěva za měsíc byla velice málo,“ popisuje Čekana.
Návštěvy probíhaly ve velké společné místnosti za dohledu dozorců a vychovatelů, takže soukromí pro rodinu neexistovalo. „Byl tam aspoň dětský koutek, kde jsme si s chlapečkem mohli chvíli hrát. Člověk se na to těší týden dopředu, pak je krátká návštěva a z ní je pak člověk zase týden rozhozený,“ vzpomíná Čekana.
Podobnou zkušenost má i Lucie Zázvorková, jejíž bratr ve třiadvaceti letech nastoupil kvůli rvačce na rok a půl do vězení. „Posílali jsme si dopisy, které ale jeho vychovatel vždy četl. Každý měsíc jsem za ním s mámou jela na tři hodiny. Mohli jsme se jen rychle obejmout. Stýskalo se mu. A byl hrozně smutný, že třeba kamarádi mu moc nepsali. Jeho holka to také nedala, nevydrželo to,“ popisuje Zázvorková.
Vězni by si s dětmi mohli skypovat
„To, že je někdo ve vězení, ať už udělal cokoli, neznamená, že je špatný rodič,“ míní Dana Vrabcová z Českého helsinského výboru. Vyjádřila tak hlavní myšlenku semináře o rodinách odsouzených, který ve čtvrtek pořádalo sdružení Za Branou. Udržet funkční rodinu a plnit rodičovskou roli za situace, kdy je jeden partnerů měsíce či roky za mřížemi, ovšem není snadné.
Vrabcová se domnívá, že zákon v současné době klade kontaktu členů rodiny a především dětí s odsouzenými řadu překážek. Vězeň má nárok pouze na tři hodiny osobního kontaktu měsíčně, jako kázeňskou odměnu může získat prodlouženou pětihodinovou návštěvu. Písemný kontakt s dětmi je sice neomezený, část odsouzených je ale negramotná a třináctikorunová dopisní známka je ve věznicích nedostatkové zboží.
Matkou za mřížemiV ženské věznici ve Světlé nad Sázavou funguje již třináct let jediné oddělení pro odsouzené matky s dětmi v Česku (více čtěte zde). V současnosti tam pobývá sedm odsouzených matek a sedm dětí. „Kapacita tohoto oddělení je pro 15 matek a 20 dětí. Tato kapacita je plně dostačující. Například od amnestie 1.1.2013 nepřevýšil počet umístěných odsouzených matek číslo osm. To znamená, že již dva roky je oddělení obsazené z poloviny. Je to proto, že pro umístění na toto oddělení, jsou nastavena přísná kritéria,“ uvedla mluvčí Vězeňské služby ČR Hana Löffelmannová. |
Český helsinský výbor proto prosazuje zavedení internetových videonávštěv mezi vězni a jejich dětmi. Argumentuje, že by upevnily vazby v rozdělených rodinách a zmírnily dopad, který má prostředí věznice na psychiku dětí při osobních návštěvách. Představitelé vězeňské služby ovšem upozorňují, že idea videonávštěv by mohla narazit na časový režim věznic i na velké množství uvězněných.
Výbor však věří, že díky videonávštěvám by odpadl mimo jiné problém s tím, že vězeňské budovy a režim nejsou pro dětské návštěvníky uzpůsobené. Při osobních návštěvách totiž například není možné vzít si s sebou jídlo a pití a vstupní kontrola může být vnímána negativně i dospělým, natož dítětem.
Další změnou by mohla být možnost kontaktu rodiny s vychovatelem nebo kaplanem vězněného a umožnění soukromých rodinných návštěv až na 72 hodin, čili takových rodinných víkendů. Součástí návštěv, které výbor pomáhá organizovat, jsou již nyní rodinné obědy. „To si rodiny velmi pochvalují, je to prostě společný zážitek, který jim chybí,“ říká Vrabcová.
Táta na montáži? Máma v nemocnici?
Kromě Českého helsinského výboru se rodinám rozděleným kvůli výkonu trestu věnuje několik dalších neziskových organizací. Nadační fond Rozum a cit se zaměřuje na děti v pěstounských rodinách, jejichž rodiče jsou ve vězení.
„Dítě by mělo vždy vědět, kdo je jeho rodič a kde je. Není výjimkou, že pěstouni dítěti řeknou, že táta je na montáži nebo máma v nemocnici. Snažíme se proto s pěstouny pracovat a naučit je, aby s dětmi o rodičích mluvit,“ říká Martin Galbavý z nadačního fondu.
Organizace v současnosti pracuje se 176 rodinami. „Tři čtvrtě rodin je příbuzenská pěstounská péče, což většinou znamená, že se starají prarodiče. Což také znamená, že selhává většinou matka. Protože když se nestará otec, většinou se postará matka, když ne ona, tak právě prarodiče. Dětí, jejichž rodiče jsou ve vězení, je asi 64,“ říká Galbavý. Organizace tedy vychází z předpokladu, že každé dítě má právo na své rodiče.
Speciální oddělení věznice ve Světlé nad Sázavou pro matky s dětmi (18. června 2012, Světlá nad Sázavou)
Sdružení Romodrom k věci přistupuje z druhé stránky a snaží se pomáhat vězňům, o něž se jejich rodiny nezajímají. Podle Barbory Deutschové člověk ve vězení běžné věci vnímá zcela jinak než na svobodě.
„Každý dopis, každou návštěvu nesmírně vnímají a berou je moc vážně,“ říká Deutschová. Jako příklad uvádí mladého vězně, který se zhroutil poté, co jej matka přestala navštěvovat. „Vyhledali jsme jí. Řekla, že už to nezvládá, už za ním nedokáže jet. Podařilo se nám ji nakonec přesvědčit a kontakt se synem se obnovil,“ říká.
Také příběh z úvodu tohoto článku měl dobrý konec. Miloš Čekana byl po dvou letech podmínečně propuštěn. „První půlrok na svobodě byl hodně těžký. Manželka s děckem se naučila žít sama, já jsem tam byl taky sám. Myslím, že nejhorší už jsme překonali. Jsme ale jedni z mála, kde to takhle dopadlo. Ve většině případů ty manželky, družky vůbec nepočkaly. Mám štěstí na výbornou rodinu,“ uzavírá.
