Nabídku práce pro dva hrobníky a tři dělníky vyvěsila Správa pražských hřbitovů (SPH) na svém webu i Facebooku. „Je to u nás novinka, snažíme se získat lidi se seriózním zájmem o práci a prostředí, na úřadech práce se s ním setkáváme pramálo,“ vysvětluje ředitel Martin Červený.
Pod sebou má dohromady 180 zaměstnanců, z toho asi padesátka jsou hrobníci. Připouští, že právě na těchto pozicích se pracovníci často obměňují.
„Máme lidi, kteří práci dělají rádi a přijde jim důležitá. Pak jsou ale dva zcela opačné extrémy. Ti, kteří vůči ní mají předsudky, připadá jim strašidelná a nečistá. Pak se setkáváme i s uchazeči, kteří patří k různým třeba metalovým či gotickým subkulturám a práci chtějí jenom jako součást image. Aby mohli kamarádům v hospodě líčit, že přehrabují kosti. Příslušníci těchto dvou skupin tady většinou nevydrží,“ přibližuje Červený.
Martin Červený začal na Olšanských hřbitovech pomáhat hrobníkům a dalším zaměstnancům ještě jako student. Nyní už jim tři roky šéfuje.
Od dvojice nových hrobníků hřbitovní správa v inzerátu požaduje mimo fyzické zdatnosti třeba i komunikativnost a dobré vystupování. Telefonicky na něj podle Červeného zareagovalo už poměrně hodně lidí. „Ptají se hlavně na plat a pak už se většinou neozvou. Za zhruba tři týdny se vážně přihlásilo šest uchazečů, kteří poslali životopis, v záři je pak čekají pohovory,“ spočítal.
Uchazeči bez předchozích zkušeností si po zkušební době se všemi příplatky - včetně toho za práci ve zdraví poškozujícím prostředí - podle tabulek přijdou na 18 tisíc korun čistého. Lidé s předchozí praxí pak na 20 tisíc a vedoucí třeba i na 23 tisíc.
„To už nejsou jen kopáči, ale i tací, kteří ve společenském oděvu působí jako smuteční řečníci při rozptylech. Požadavek na solidní verbální projev je zde myšlen i tak, aby dotyčný zapadl mezi ostatní, na Olšanských hřbitovech bude pracovat v kolektivu třiceti lidí, což není totéž jako na vesnici, kde hrobník často pracuje sám,“ přibližuje Martin Červený.
O fyzicky a psychicky vyčerpávající práci se někdy ucházejí i lidé s vyšším vzděláním. „Většinou dospějí k tomu, že nepotřebují dělat kariéru a práce pro ně má vyloženě existenciální význam, jsou to přemýšliví lidé, pro které tohle povolání znamená jakýsi styk s realitou,“ míní.
SMUTEČNÍ ŘEČNÍK: Rozpláču všechny. Zůstávám nad věcí, abych se nezbláznil |
Uchazeč o místo hrobníka musí nejen zvládnout kopat hroby, ale třeba i odsunout při pohřbívání do hrobky bez poškození těžkou žulovou desku.
„Práce zatím není dostatečně ohodnocena. Občanům se zdá o čertech, když se řekne 5 tisíc za vykopání hrobu, jenže jeho minimální kubatura je 2,5 kubíku zeminy, což je práce na osm až deset hodin, k tomu je potřeba obstarat bednění a další. Když někdo naúčtuje zákazníkovi pouhých 300 korun za hodinu, nemá možnost hrobníkovi vyplatit víc než 130 hrubého,“ líčí majitel pohřební služby a člen Sdružení pohřebnictví v ČR Václav Graf.
Nejen lopaty se však podle něj lidé takřka štítí. „V dnešní době je problém sehnat člověka, který by chtěl dělat, obecně se potýkáme s nedostatkem pracovníků, práce hrobníka je navíc náročná i na důslednost, nemůžete si dovolit vykopat hrob malý, to byste udělali jen jednou,“ podotýká.
Hrobnické kurzy nejsou povinné
Sdružení pohřebnictví proto zajišťuje i školení pro hrobníky, které však není povinné. „Školení je jednodenní, účastníci jsou poučeni z hlediska právního, zdravotního a hygienického. Účastníků je 50 až 100 za rok,“ říká Graf.
Kromě jednodenního školení ještě existují rekvalifikační kurzy pořádané asociací Zelený pruh a získat lze rovněž profesní kvalifikaci prostřednictvím takzvaných autorizovaných osob. S nápadem vrátit povolání dřívější vážnost a umožnit zájemcům získání kvalifikace „hrobník“ přišlo v roce 2008 ministerstvo pro místní rozvoj (více zde).
Praha má místa pro masové hroby. Kdyby přišla katastrofa |
„Účel to asi úplně nesplnilo, i když ještě není všem dům konec. Zřejmě by to vyžadovalo, aby nějaká rekvalifikace byla povinná, nyní je to vše stále na bázi dobrovolnosti. Zaměstnance, kteří vypadají, že u nás zůstanou a mají zájem, na přeškolení posíláme a kurz jim hradíme,“ vysvětluje Červený.
Dvě hodiny však podle něj ani zdaleka nestačí na získání všech dovedností. „Musí se naučit legislativní minimum, získat dovednosti otevírání hrobek, spouštění rakve. Rekvalifikační kurz už oproti jednodennímu nabízí solidní počet absolvovaných hodin i závěrečnou zkoušku,“ dodává.
V této souvislosti připomíná období, kdy Správa pražských hřbitovů vnitřním předpisem stanovila, že uchazeč o práci hrobníka musí mít předchozí praxi třeba alespoň jako dělník, nebo právě certifikaci. „Nešlo to ale udržet. Když jsme dali tuto podmínku, abychom práci dali určitý kredit, ocitli jsme se v personální nouzi, hrobníci nebyli a museli jsme pravidlo prolomit,“ uzavírá.
