Jak vzpomínáte na dobu, kdy se právě na vašem oddělení léčil první český hospitalizovaný pacient s covidem?
Bylo jich víc. Lidé z Děčínska totiž o jarních prázdninách 2020 odjeli lyžovat do Itálie, odkud si přivezli nákazu. Jelikož to byli vesměs sportovci a mladé rodiny s dětmi, stonali jen lehce, nic moc jim nebylo, ale museli jsme je izolovat. Ale protože o té nemoci tehdy ještě nikdo nic moc nevěděl, ministerstvo zdravotnictví rozhodlo, že všichni pacienti se budou svážet na infekční kliniku pražské nemocnice Na Bulovce.
Když tam od nás odjížděl první, byla to komedie. K nám ten člověk přišel po svých s ruksakem na zádech a nebyl na tom nijak zle. Navíc naše oddělení je velmi dobře vybavené, máme vlastní jednotku intenzivní péče s technikou včetně dialyzačních přístrojů, takže bychom péči zvládli. Nicméně pacienta převážela sanitka s velkou parádou, doprovodná policejní vozidla jela vpředu i vzadu, zdravotníci byli ve skafandrech. Po krátkém čase, když nemocných rychle přibývalo, bylo jasné, že rozhodnutí bylo nesmyslné.
Jeden extrém je, že na covid či na vakcínu se svádí úplně všechno. Cokoli člověka po infekci bolí, nebo trápí, tak má tendenci tvrdit, že to souvisí s covidem.
