Paní ministryně, sešli jsme se k rozhovoru těsně před vaším odletem do Spojených států. Vyjde v době, kdy si budete na Aljašce prohlížet tamní raketovou základnu. Máte za to, že se jako fanoušek radaru můžete dozvědět ještě něco nového?
Bude to má první zkušenost v terénu. Zatím všechno, co vím, jsem se buď doslechla, nebo si to přečetla. A jelikož na podzim budu muset umístění radaru v Česku obhajovat v našem parlamentu, tak se sluší vidět to zařízení i v reálu.
Váš hlavní pocit před pětidenní docela náročnou cestou? Neukojená zvědavost, nebo spíš nervozita?
Není důvod být nervózní. Když člověk zastává tuto funkci už nějakou dobu, tak si musí odvyknout být nervózní úplně ve všech případech. To by vás zničilo, nedalo by se to lidsky vydržet. Asi nejvíc se těším na generála Oberinga (ředitel americké Agentury pro protiraketovou obranu, pozn. red.). Je to fajn chlap. Ten mě bude celou cestu doprovázet.
Kdybyste si měla vybrat mezi cestou do Ameriky a cestou do Brd, kde byste lidem vysvětlovala, proč zrovna u nich má stát radar, čemu dáte přednost?
To není fér otázka. Ty dvě věci se vzájemně nevylučují. Ale rozdíl mezi nimi je: návštěvu Brd a setkání s lidmi včetně odpůrců radaru mám za sebou, zatímco tu cestu k radarové základě v Americe ještě ne.
Setkání s občany sice máte za sebou, ale že by se vám v tomto "oboru" nějak dařilo, se říct nedá. Proti výstavbě radaru je pořád velká většina lidí. Představte si, že proti vám sedí člověk, který o radaru nikdy nic neslyšel, není ovlivněn názory ani jedné strany. Přesvědčte ho, proč má být v Česku radar.
Kdyby ten člověk chtěl naslouchat, kdyby to nebyl někdo, kdo se tváří, že si přišel pro informace, ale přitom už si přinesl svoje zaťaté "ne", tak bych začala odjinud, než si myslíte. Nemluvila bych o radaru jako o technickém zařízení. Mluvila bych o nutnosti posílit naši budoucí svobodu, suverenitu, bezpečí. Někteří si myslí, že je to navěky, že není třeba o to nějak moc usilovat. To vůbec není pravda. Poukázala bych na to, co se s touto zemí stalo v nedávné minulosti, že se to může kdykoliv opakovat. Ale když tady bude jedna velmi malá americká základna, tak naše pojistka svobody a suverenity bude velmi silná. To bych říkala.
Nechám na čtenářích, zda je to přesvědčilo. A zároveň zmíním námitku, která často zaznívá: s vybudováním radaru se můžeme stát potenciálním terčem teroristů.
Ale tím už přece jsme. Už pouhým faktem, jak žijeme, jaké vyznáváme hodnoty a způsoby života. To je všechno hadr a dráždidlo pro ty, kteří způsoby západní civilizace nenávidí a usilují o jejich zničení. Tak to prostě je. A my nad tím akorát můžeme zavírat oči, nebo si to můžeme přiznat. A když v Česku bude protiraketový radar stát, Američané nám garantují, že nás budou přednostně chránit před různými hrozbami a riziky. Pak bude naše riziko menší.
To všechno už opakujete řadu měsíců a nějak to nezabírá. Proč? Hraje v tom roli zkušenost se sovětskými vojáky?
To se mi zvyšuje tlak, když slyším, že někdo hledá paralely se sovětskou okupační armádou. To zcela odmítám. Proč o tom lidé nechtějí slyšet? Ono je přirozené nedělat si víc problémů, než mám, a uvěřit tomu, že je-li něco v pohodě, tak to tak bude vždycky. A když k tomu přidám zastrašování, cílené dezinformační kampaně, které se neděly jen tak náhodou, byly odněkud podporovány…
Odkud? Kým? Víte něco, co my ne?
Teď se dostávám do hloupé situace, že budu dělat tajemnou nebo nařknu nějakou mocnost. Skoro bych zařadila zpátečku. Jinak se dostanu do pozice postavy tajemníka ze seriálu Jistě, pane ministře, který když byl v úzkých, tak řekl: To patří do státního tajemství. Ale vážně, existují prostě věci, které nelze zveřejnit, ale zároveň je nelze nevidět.
Loni v červnu jste s Janem Vyčítalem natočila písničku se slovy: "Dobrý den, radare, prostě welcome, tak jsme se konečně dočkali". Čeho jste se poté dočkala vy? Nebyl to spíš výsměch a odsudek? Například premiér Mirek Topolánek na jedné tiskové konferenci pronesl: "Vlastičko, hlavně už nezpívej!"
No to bylo jen takové jeho vtipkování.
Bylo vidět, že píseň o radaru si s vámi broukat nebude.
No tak samozřejmě. Přece si všichni pamatujeme, co těch pár taktů a pár řádek, kde jsem jen přizvukovala druhý hlas, vyvolalo. Ale vůbec toho nelituju. Byla to cenná zkušenost, i když bych do ní už nešla. Hodně jsem se dozvěděla o sobě, o politické reprezentaci, o veřejnosti.
Co jste se dozvěděla o sobě?
Předem jsem si třeba neuvědomila, jaké je to sebeomezení, být ministryní obrany, notabene v tak klíčové situaci. Myslím kvůli radaru. Také jsem o sobě zjistila, že jsem to pořád já, že nejsem chodící funkce. Ale proč jsem to natočila? Dala jsem tím najevo, že jsem příznivcem radaru, a hlavně – chtěla jsem odlehčit tu atmosféru kolem toho.
To zrovna nezafungovalo.
V tom byl můj velký omyl. Já atmosféru neodlehčila, naopak se vzedmuly vlny ještě zavilejšího odporu. Dneska už taky vím, že – když to přeženu – by mi tady spíš prošlo mít milence, někde něco ukrást, ale zpívat o radaru, to ne.
Písničku sice už nezpíváte, nicméně radar propagujete – musíte – dál. Teď budete muset přesvědčit ještě poslance, kde zatím chybí pár hlasů. Jaký tipujete výsledek?
Spíš ten, že ve Sněmovně převáží lidé se smyslem pro odpovědnost a individuální svědomí. Že si to všechno dají dohromady a zachovají se jinak, než dneska deklarují.
Ministr zahraničí Schwarzenberg se schválením radaru spojuje setrvání ve vládě. Taky vsadíte křeslo?
Ne, že bych tak lpěla na funkci, že bych ji nebyla ochotna dát za něco všanc, ale muselo by to mít smysl. Kdyby to v parlamentu zkrachovalo kvůli špatně vyjednané smlouvě s Američany, tak by bylo namístě zeptat se premiéra, jestli mě ještě chce. Ale víme, že odpůrci ve Sněmovně vůbec nehledí na to, jestli jsou smlouvy kvalitní, nebo nekvalitní, oni jsou prostě a priori proti. Proto nevidím důvod, proč se nad tím takhle zamýšlet.
Paní ministryně, už půldruhého roku řídíte resort obrany. Neproklínala jste už premiéra za to, že tuhle funkci svěřil právě vám?
Já neproklínám. Ale byly situace, kdy jsem se tak dívala po některých jiných resortech a říkala si: proč právě já? To se týkalo těch prvních měsíců po nástupu, kdy to tady začalo třískat – korupce, černé fondy…
Právě proto se ptám. Jestliže někde vyplouvají na povrch staré skandály, pak je to na vašem ministerstvu.
No ono to taky vypadalo, že sotva jsem přišla, je tu plno skandálů. Ne každý si dával tu práci napsat, že jsou to věci, které vylézají z děr a týkají se mých předchůdců.
My jsme to v MF DNES psali. Ať už to byl případ zmanipulovaných stavebních zakázek za stovky milionů korun s třemi desítkami obviněných úředníků z ministerstva, nebo případ černých fondů, z nichž si důstojníci pořizovali kola, lyže, zahradní techniku… Co jste tomu říkala?
První, na co jsem pomyslela, bylo, že se to dotkne vojáků jako celku. Armáda totiž není monolit: jsou tu částečně lidé ze staré doby, takoví ti, které můžeme přirovnat k postavám z filmů, které karikují komunistickou armádu…
Vážně tu takové vojáky ještě máte?
Ano. Ale pak jsou tu i úplně jiní lidé – co do charakteru, vzdělání, celkové osobnostní úrovně. A to první, co mě napadlo, bylo, jak se budou cítit oni. Taky mi samozřejmě vadilo, že ti, jichž se ten problém týkal, neměli dost zmužilosti, aby unesli svou zodpovědnost.
To jste řekla i na adresu bývalého šéfa generálního štábu Pavla Štefky. A víte, co by mě zajímalo? Prý ti lidé žili v domnění, že na všechny ty dárečky mají nárok. Přišel taky někdy někdo z nich za vámi s nabídkou lyží nebo malotraktoru?
Ne, tak takovou nabídku jsem nedostala. Ale čeho jsem si všimla, byly roztodivné typy suvenýrů a propagačních dárků. Té kombinaci nevkusu a docela velkých peněz jsem se dost divila. To tady bylo hodně zakořeněné.
Můžete dneska s klidným svědomím říct, že už tady žádný svinčík není? Žádní kostlivci ve skříni?
To v žádném případě nemůžu. Samozřejmě – nebo spíš asi – se tady ještě řada nepravostí děje. Ten resort má desetitisíce lidí. Něco jsem tady v této věci začala, ale jestli to dokončím… Kdyby by mi někdo řekl: Celé další volební období zůstaneš na ministerstvu obrany a budeš tady vymetat staré problémy, a kdybych byla v takové kondici jako teď, tak bych řekla: Zůstanu.
Ono to někdy vypadá, že si tady s pány důstojníky děláte naschvály. Naposledy například když jste proti jejich vůli zrušila taneční soubor Ondráš, který jim mimo jiné hrával na narozeninách a večírcích a ze státního rozpočtu jsme na něj přispívali 24 miliony korun ročně.
K tomu bych nejdřív řekla, že ten soubor je v jihomoravském regionu velmi oblíbený a že má nějakou cenu. Ale trvám na tom, že armáda nemůže platit všechno – od sportu po folklor. Nám se snižuje rozpočet, každý rok máme míň a míň peněz. Mění se přitom nároky na zahraniční mise, třeba v Afghánistánu. A v těchto souvislostech říkám: ano, je-li soubor přínosem nějaké kulturní pokladnice, budiž, ale ať to nepatří do rozpočtu obrany.
Ptal jsem se na váš souboj s důstojníky. Je to přetahovaná mezi muži-vojáky a ženou-šéfovou?
Určité napětí či přetahování by tady bylo, i kdyby tady byl civilista- muž. To spíš ještě pramení z velké změny, že ministr není generál, že to nemáme jako v některých sousedních zemích. Tady se setkává politický svět se světem odborně vojenským. Ti lidé, kteří jsou třeba od svých patnácti let ve vojenském prostředí, mluví svou hantýrkou, a najednou pozorují, jak se tady střídají nějací politici a političky, oni to berou tak: přišel, odešel, přijde, zase odejde… Dokonce se mi stávalo, že jsem musela tlačit na to, aby – když se něco rozhodne – se to šlo vysvětlovat do parlamentu, do médií. Že nestačí, že jsme se tak sami rozhodli a basta. Zkrátka nemůže to být svět sám pro sebe.
Řekla jste, že kdybyste měla možnost a sloužilo vám zdraví, tak si troufnete "ministrovat" další volební období. Jenže jak to tak vypadá, vláda nemá zrovna stabilní většinovou podporu v parlamentu, takže může kdykoliv padnout a nemusí se dočkat ani termínu voleb.
Víte, my jsme si na tohle zvykli už na začátku. Vláda tady může být ještě měsíc, nebo ještě dva roky. To nikdo neví. Ujišťuji vás, že to není důvod, pro který bych se trápila a nespala.
Vy a ministr průmysl Říman jste jediní dva ministři, kteří můžou srovnávat – dnešní vládu a tu poslední vládu Václava Klause, v níž jste byla ministryní spravedlnosti. Jak se vládne dneska a jak před deseti lety?
Tak hlavně: jsme o deset let starší, a to je vždycky blbý (smích). A taky osobnosti premiérů jsou odlišné. Ale víte, časem se všelijak obrousily drobné ostny a můžu říct, že mám k oběma, tedy k panu Klausovi i panu Topolánkovi, docela blízko, což před deseti lety neplatilo. Jinak mezi těmi vládami mnoho rozdílů nenajdu. Ale co se změnilo, a to strašlivým způsobem, je Poslanecká sněmovna.
V čem?
Celkově. Je tam nižší úroveň. Tehdy tam sice byli republikáni, kteří řvali a dělali dusno, ale bylo jich pár. Když se v roce 1998 nedostali do parlamentu, tak jsem si říkala: No to je úžasný, oni jsou pryč, teď už to bude dobrý. To jsem se spletla.
Ještě poměrně nedávno jste byla jednou z hlavních tváří KDU-ČSL. V poslední době jako byste se schovávala. To je záměr?
Jo. Navíc můj resort je tak těžký a obsáhlý, že mě plně zaměstnává.
V listopadu 2006 jste měla ambici stát se předsedkyní KDU-ČSL. Chtěla jste porazit Jiřího Čunka. Nevyšlo vám to. Jak vám to teď ve straně klape?
Pokud jde o takové věci, které identifikují křesťansko-demokratický směr politiky, tam není problém. Ale v tom praktickém naplňování ta širokorozchodnost ve straně samozřejmě je. To nemá cenu zastírat. Můžeme si připomenout známý vtip, že zkratka KDU-ČSL znamená Kalouskova demokratická unie a Čunkova strana lidová. Řekla bych, že to není tak úplně mimo.
Je pan Jiří Čunek dobrým šéfem KDU-ČSL, nebo ne?
Odpovím takto: Do veřejnosti by lidé, kteří jsou spojeni jednou politickou stranou, měli říkat věci pozitivní. Kritiky by si měli říkat do očí, ne přes média. Mohu vás ujistit, že jsem s Jiřím Čunkem naposledy z očí do očí mluvila minulý pátek.
Už druhým rokem jej stravuje kauza s jeho rodinnými financemi. Co byste mu poradila?
Já bych v jeho situaci dávno odešla. A to jsem mu také řekla už loni na jaře. Na tom se nic nemění.
Přemýšlela jste, co chcete dělat dál? Ve vysoké politice jste už skoro dvacet let. V lednu 1990 jste se stala poslankyní za Občanské fórum. Máte chuť na dalších dvacet let?
Hlavně mám chuť na dalších dvacet let života! Ale máte pravdu: co dál, to budu muset řešit tak v polovině příštího roku. To bude doba stranických primárek… Umím si představit – když to řeknu tou příšernou frází – nejrůznější podoby svého života. A na každé nacházím dost půvabů. Upřímně říkám, že představa primárních voleb, volební kampaně a potom té mety – křesla v Poslanecké sněmovně, s tou dnešní úrovní – tak to mě vážně neláká.
A alternativa?
Těch je strašně moc. Jsem právnička. Nebo víte, co mě láká? Chtěla bych psát. Nechci sice nikoho strašit, že vydám autobiografické paměti, kdo co kde řekl v zákulisí…
Škoda. To by se určitě výborně prodávalo.
To jo, ale tohle psát nechci. Kolem představy něco napsat velmi plaše chodím. Už jako studentka jsem k tomu hodně inklinovala. Měla jsem nejlepší slohové práce, v srpnu 1969 jsem jako šestnáctiletá praktikovala v Mladé frontě. Snila jsem o tom být novinářkou. Dneska, když jsem ten váš svět poznala, už bych jí být nechtěla...
... já bych taky nerad byl politikem.
Myslím, že si rozumíme. Je hodně věcí, které bych chtěla zkusit.
Třeba se nakonec vrátíte ke zpívání.
Nechte toho! (smích)
