To, že Saddám skončil i v propadlišti dějin, je správné, nic než nejvyšší trest si za své mnohonásobné zločiny nezasloužil.
Jenže poprava proběhla ostudně. Irácká vláda se nedokázala důstojně zbavit zločince a ukázat přesvědčivě světu, že stejně důstojně se vypořádá i s obrovskými problémy své země.
"Nikdy nebylo aktuálnější varování Friedricha Nietzscheho, že ten, kdo bojuje proti monstrům, si musí dávat velký pozor, aby se sám nestal monstrem. Rétorika války zahájené jménem civilizace degenerovala v kvákání pletařek (které za teroru Francouzské revoluce seděly u gilotiny a pletly svetry). Měli bychom se hodně stydět," napsal k provedení popravy například Sam Leith v britském deníku The Daily Telegraph.
Sama poprava není přitom žádným důkazem (jak se to teď kdekdo snaží vehementně tvrdit), že celý proces se Saddámem byl zmanipulovaný a že rozhodnutí americké vlády svrhnout diktátora bylo od začátku špatné.
Mnoho nesprávných kroků po odstranění Husajna se bohužel odehrálo. Například zcela absurdní rozpuštění policie a armády v době, kdy neměl kdo chránit irácké civilisty a starat se o to vůbec nejpodstatnější – o bezpečnost.
Nemluvě o odporném mučení v bagdádské věznici Abú Ghrajb. Či nemluvě o americkém nepochopení obrovského vlivu Íránu na irácké šíity, kteří tvoří šedesát procent obyvatelstva.
Pro irácké úřady přece nemohl být žádný problém, aby i něčemu tak vypjatému, jako je poprava, zajistily důstojný průběh. Aby kromě oficiálního videa (to je nutné pořídit, protože musí existovat přesvědčivé důkazy o tom, že vše proběhlo, jak by mělo) nemohl nikdo natáčet například přes mobilní telefon.
Nechutná show
Pokud odpovědní Iráčané nedokázali odebrat strážcům ani mobily a nedokázali udržet jejich reakce a počínání na uzdě, tak byla Saddámova poprava jen pouhým aktem msty a nechutnou show pro neukojené masy.
Navíc podle posledních informací Američané zrazovali bagdádskou vládu od toho, aby bylo vykonání rozsudku smrti vnímáno jako pomsta šíitů, a nikoli jako součást právního řízení.
Vláda, kterou vede šíita Núrí Málikí, však přání Američanů nevyhověla a prosadila popravu těsně před významným muslimským svátkem oběti. Cesta do pekel se tak otevřela nejenom zločinci Saddámovi, ale ještě více i irácké vládě.
Ne poprava, ale okolnosti, které ji provázely, byly velkou chybou. Přesně tak, jak na to kdysi upozorňoval Nietzsche: Monstra v podobě odporných islamistických extremistů, která na videích nechutně uřezávala v iráckém zajetí hlavy rukojmím, mají následovníky přímo u vládní moci.
Situace v některých částech Iráku (ne všude totiž vybuchují auta a odpalují se atentátníci) se ani po zveřejnění absurdní podívané s konopným provazem na krku Saddáma Husajna nijak zvlášť nezmění. Ostatně, už dlouho je na pokraji katastrofy.
Místo rychlého zbavení se diktátora však byla světu naservírována v podobě popravy dávka nechutností. A ty mohou posloužit jako záminka k ještě větším krutostem.
