Co znamenají termíny novorozenecká a perinatální úmrtnost?
Oba ukazatele jistým způsobem odrážejí situaci v péči o těhotnou a o její dítě během těhotenství, při porodu a do měsíce po něm. Novorozenecká úmrtnost sleduje děti živě narozené a zemřelé během 28 dní po porodu a vztahuje je k počtu všech živě narozených dětí. Svědčí hlavně o péči o novorozence, zejména o děti předčasně narozené a z rizikových těhotenství.
Neonatologové a pediatři nesouhlasí"Za neonatology sdílím názor, že porod doma nebo v alternativním zařízení, kde není přítomen lékař, je více ohrožující. Nízké statistiky jsou způsobeny přístupem lékařské péče a tedy tím, že děti se rodí v porodnicích, že je péče centralizovaná a že nejrizikovější případy jsou včas odesílány do specializovaných center," míní neonatoložka z Ústavu péče o matku a dítě v Podolí Petra Šaňáková. Podle dětského lékaře Jiřího Kiliana údaje o perinatální a novorozenecké úmrtnosti zkreslené nejsou a dobře vypovídají o kvalitě poskytované péče. Navíc absolutní hodnoty v jednotlivých letech nejsou ani tak podstatné jako jejich vývoj. Podle něj nelze nijak spočítat, zda a jak přerušení těhotenství ze zdravotních indikací ovlivní perinatální a novorozeneckou úmrtnost. Krom toho i v jiných zemích jsou těhotenství ze zdravotních důvodů přerušována. |
Perinatální úmrtnost sleduje jak děti živě narozené a zemřelé do 7 dní po porodu, tak děti narozené mrtvé, a vztahuje je k počtu všech narozených dětí. Vypovídá tak o celkové úrovni péče o těhotnou a rodičku, má ale spoustu složek, které lze více či méně dobře ovlivňovat.
Naše statistiky jsou až neuvěřitelně nízké. Tvrdíte však, že jsou zavádějící, proč?
Mohou být zavádějící hlavně ve srovnávání s jinými zeměmi, už jen kvůli odlišným způsobům určování, co je živě a mrtvě narozené dítě. Podle současné metodiky se v České republice za živě narozené dítě považuje dítě projevující známky života a vážící alespoň 500 gramů. Pokud váží méně, musí přežít alespoň 24 hodin. Některé země vynechávají váhovou podmínku a sledují pouze známky života bez ohledu na to, jak dlouho dítě přežije.
Největší problém je ale v tom, že máme velmi odlišnou definici dítěte mrtvě narozeného. V České republice se za mrtvě narozené považuje dítě neprojevující známky života a vážící alespoň 1000 gramů, a ne 500 gramů, jak je již nyní obvyklé v Evropě. Ročně se tedy v Česku narodí téměř dvě stovky dětí, které podle běžněji užívané definice spadají mezi narozené, podle české definice však mezi potraty.
Jak jsme na tom tedy v porovnání s ostatními zeměmi?
Novorozenecká úmrtnost je podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky za rok 2009 1,4 promile. Podle Českého statistického úřadu je to číslo ale vyšší - 1,6 promile. Čísla se liší, protože vykazování zdravotnických zařízení bývá bohužel často neúplné, zejména u mrtvěrozených dětí. Perinatální úmrtnost je za rok 2009 podle ÚZIS 2,9 promile, dle ČSÚ 3,6 promile.
Pokud tento údaj přepočteme podle definice WHO a budeme tedy pracovat s váhou plodu 500 gramů, dosahuje to číslo 5,2 promile. Pro srovnání perinatální úmrtnost za rok 2009 v Rakousku je 5,6, v Německu 5,3, ve Švédsku a Norsku 4,9, v Nizozemsku 5,7 promile. České výsledky jsou tak sice na evropské špici, ale jinak stejné s ostatními blízkými zeměmi.
Předpokládám, že lékařská péče je v těchto evropských zemích srovnatelná. Jaké faktory tedy tato čísla ovlivňují?
V tak bohatých, kulturně, zdravotně a hygienicky vyspělých zemích, jako jsou v Evropě, se v těchto indikátorech odrážejí daleko více sociální, kulturní i náboženské aspekty. Například podíl imigrantů z afrických a blízkovýchodních zemí v Anglii nebo Nizozemí, ale také obecný přístup k vyhledávání a zejména nakládání s nenarozenými dětmi, u kterých byla nalezena nějaká vrozená vývojová vada.
Tedy screeningové vyšetření v těhotenství a případný potrat. Nakolik to snižuje statistiky?
Poměrně hodně. V Česku je vyhledávání vývojových vad v těhotenství zdravotníky plošně nabízeno, často téměř vnucováno. V případě náznaku přítomnosti vady jsou další, invazivní vyšetření brána jako automatická. Při nalezení vady zdravotníci podle sdělení rodiček vytvářejí silný tlak na ukončení těhotenství. O takto ukončených životech dětí se často mluví jako o "úspěchu prenatální medicíny". Taková strategie důsledných potratových doporučení dlouhodobě snižuje číslo perinatální úmrtnosti.
Plošný screening a jeho důsledky je potřeba vzít v úvahu, když porovnáváme česká čísla s jinými zeměmi. Se zeměmi, kde jsou vyšetření na vývojové vady v těhotenství pouze nabízena pouze jako jedna z možností a mnoho těhotenství i v případě odhalení vady pokračuje dále. Děti s některými vrozenými vadami zemřou v období, které se započítává do perinatální úmrtnosti. V České republice takové dítě většinou skončí mezi potraty. České hodnoty perinatální úmrtnosti jsou proto zcela srovnatelné s ostatními zmiňovanými zeměmi, tedy i těmi, kde je svobodná volba místa porodu a pečovatele u porodu samozřejmou součástí zdravotního systému.
Znamená to tedy, že domácí porody a porodní domy bez lékařů úmrtnost dětí nezvyšují?
Porody mimo zdravotnická zařízení nejsou českým zdravotnickým systémem podporované a není zde zajištěna hladká komunikace a návaznost zdravotní péče a proplácení zdravotní pojišťovnou, jako je tomu například právě v Německu nebo v Rakousku. Ročně se přitom v České republice narodí mimo zdravotnická zařízení několik stovek dětí. Část neplánovaně v rámci překotných porodů, část asociálně (například utajené porody nelegálních imigrantek a narkomanek). Za posledních deset let se ale také stále zvyšuje počet dětí narozených plánovaně a asistovaně s porodní asistentkou. Poslední publikované údaje z roku 2009 ukazují, že v Praze, kde je oproti zbytku republiky lepší dostupnost samostatných porodních asistentek, se plánovaně doma narodí zhruba 1 procento dětí. To odpovídá celonárodnímu podílu takových porodů například v Německu. Současně jsou pražské ukazatele novorozenecké a perinatální úmrtnosti (stanovené podle bydliště matky) hluboko pod celorepublikovým průměrem.
Je tedy zřejmé, že takové tvrzení nestojí na žádných racionálních základech. Důvody, proč někteří zdravotníci, případně politici, tento argument stále používají, mohou být různé - od prosté neinformovanosti, případně nechuti se informovat, po záměrnou manipulaci, za kterou může být například strach pustit za posledních 50 let získanou kontrolu a moc zpět do rukou rodičů a porodních asistentek.
