Když si začátkem roku prošel izraelský novinář v jarmulce Paříž, aby zjistil, co je pravdy na sílících antisemitských náladách v Evropě (více najdete zde), napadlo nás, jak by na podobný pokus reagovali Češi. V pražských ulicích jsme proto sledovali dva mladé herce v muslimském oblečení.
Jana Kubátová a Kryštof DvořáčekSedmnáctiletí studenti se chtějí po maturitě věnovat herectví. Chodí do sedmého ročníku víceletého Gymnázia Karla Sladkovského. Oba sní o životě před kamerou nebo na divadelních prknech. Jana ráda sportuje a zajímá se o umění. Po maturitě by chtěla zkusit herectví na konzervatoři, DAMU, žurnalistiku nebo medicínu. Kryštof se věnuje aktivně sólovému opernímu zpěvu a hraje v dramatickém souboru. Po maturitě by chtěl studovat herectví, režii nebo architekturu.  Jana Kubátová a Kryštof Dvořáček v autě před procházkou |
Naše cesta začíná ve Vršovicích. Janu a Kryštofa vezeme autem k místnímu stadionu. Na ulici jsou k nepřehlédnutí. Většina lidí musí mít pocit, že sem tahle dvojice zabloudila z jiného vesmíru. „Tak už jsou tady,“ říká jeden z kolemjdoucích mužů ženě, která kráčí vedle něj. Jako by tu právě přistáli mimozemšťané.
„Promiňte, jak se dostaneme do centra,“ ptá se Kryštof anglicky jedné z žen u autobusové zastávky. Ta se chová vstřícně a snaží se „cizince“ nasměrovat na nedalekou tramvaj.
Před cestou do středu města čeká studenty v převleku za muslimy ještě jedna zastávka - obchodní centrum. Kryštofovi se to hodí, musí totiž na toaletu. Sotva s Janou projdou vchodem, ostraha zpozorní. Uvnitř je několik mužů. Jeden přítomnost „muslima“ komentuje. „Říkal - to tady lidi choděj takhle a to si nechají líbit,“ přibližuje o chvíli později jeho reakci student.
Ostraha obchodního centra nenechává nic náhodě. Sotva Kryštof vyjde z toalety, vyrazí tam po jeho stopách jeden ze „sekuriťáků“. Co přesně ho k tomu přimělo, se lze ale jen domnívat.
Po odchodu z obchodního centra studenti čekají u přechodu pro chodce, až se rozsvítí zelená. Za nimi v uctivé vzdálenosti postává žena. Jana si upravuje oděv a na chvíli poodhalí černý kabel od mikrofonu, který má pod látkou. Žena, která Janu pozoruje, si drátu všimne. Od „muslimky“ pak z opatrnosti raději ustoupí o několik dalších kroků.
„Viděls je?“ ukazuje si na Janu s Kryštofem skupinka mužů v montérkách, kteří ve Vršovicích ořezávají keře. „Je to hodně nepříjemné, když na vás všichni koukají. Mají takové zvláštní pohledy,“ popisuje pak Jana u auta svoje první dojmy.
Je hodina po poledni. Jana s Kryštofem stojí před střední školou na Vinohradské ulici. Většina studentů si jich nevšímá. Na lavičce u školy kouří několik lidí. Kryštof se jedné z kuřaček anglicky ptá, jak se dostane ke Karlovu mostu. Žena ovládá cizí jazyk dobře a ochotně mu ukazuje cestu.
Na cestě od školy míjí dvojici několik studentů. Jeden gestem naznačuje muslimské modlení, směje se. „Jdou tady nějací Arabové,“ hlásí na náměstí Jiřího z Poděbrad kolemjdoucí muž někomu do telefonu. „Takový strašidla tady chybějí,“ komentuje jejich přítomnost starší žena. „Myslíš, že ji tady někde ohne?“ neodpustí si narážku další muž, kolem kterého Jana s Kryštofem právě prošla.
Na kávě v obchodním centru
Invaze Alláhů, bědují důchodkyně nahlas před cizinci
O něco radikálnější jsou důchodkyně, vedle kterých si „cizinci“ sedají v parku na lavičku. „Ti Rumuni, to je taková pakáž. A Vietnamci. Cikánská pakáž, ti, co tady bydlej s dětma,“ rozvinou ženy okamžitě debatu na téma národnostních menšin a občas kouknou na převlečené studenty. „Ty postarší dámy v parku vyšilovaly: To je invaze sem, to jsou Alláhové všechno, už tady mají i ubytovnu,“ popisuje nám pak Kryštof, co všechno slyšel od seniorek z vedlejší lavičky.
„Právě prošli kolem mě a jdou k tobě,“ hlásí o chvíli později do vysílačky strážník, který Janu s Kryštofem sleduje. Ti jsou na cestě do metra.
Na nástupišti si je lidé znovu zvědavě prohlížejí. Přijíždí metro, Jana s Kryštofem nastupují. V soupravě, která míří ke stanici Muzeum, se na „muslimy“ nevraživě dívá vysoký muž. Podrážděným hlasem pak říká něco ženě, která cestuje s ním. Ve vagonu je ale hluk a není mu rozumět.
Turistka vyfotila dvojici studentů na Václavském náměstí
Jana s Kryštofem vystupují z metra na Václavském náměstí. I tady budí pozornost, ale už ne tak velkou jako mimo centrum.
Poslední procházka - po náměstí. Víc než další dávka překvapených pohledů už ale studenty nečeká. „Je zajímavé, jak Češi automaticky předpokládali, že jim nerozumíme, takže naplno pomlouvali,“ svěřuje se na závěr experimentu Kryštof. Oba čekali, že to dopadne hůř. Během čtyř hodin se pár v ulicích Prahy nesetkal s otevřenou agresí.
Vracíme kostýmy a studenti jedou v normálním oblečení domů. Najednou si jich nikdo nevšímá.
S muslimem má osobní zkušenost minimum Čechů
Z pravidelných šetření agentury CVVM plyne, že Češi k muslimům pociťují spíše antipatie. Podle posledního průzkumu, který agentura provedla v únoru, jsou muslimské země na chvostu žebříčku oblíbenosti světových států.
Češi pociťují strach z muslimů zdaleka nejvíce ze všech zemí Evropské unie, ačkoli zde žije necelých 0,1 procenta z celkové populace. Podle orientalisty Bronislava Ostřanského jsou negativní reakce na muslimy v Česku bohužel běžné. „Důvodem je kombinace dvou faktorů. Za prvé máme naprosto enormní zahlcení mediálními tragédiemi, které mají společný jmenovatel - muslimský svět,“ konstatuje Ostřanský.
Druhým faktorem je podle něj neznalost konkrétních muslimů. „Lidé v Německu nebo ve Francii, kde žije muslimů daleko více, je paradoxně míra nedůvěry k nim nižší než u nás. Oni si totiž dokáží pod pojmem muslim představit někoho konkrétního, zatímco u nás je to abstrakt. Jen naprostá menšina Čechů má nějakou konkrétní osobní zkušenost s muslimem,“ říká orientalista.
