I hlava státu je politik, a proto není nic proti ničemu, když politik zaútočí na politickou pidipartaj, která na něm také nenechává nit suchou (pokud mu tedy stojí za to tak nerovnou bitvu vést).
Ve svobodné zemi je dokonce úplně normální, když to kdokoliv natře médiím: kritika médií totiž není útokem na svobodu slova, naopak, ta kritika je právě onou svobodou slova. A ani někoho, kdo stojí v čele státu, nemůže nikdo nutit, aby miloval státní, pardon, veřejnoprávní televizi.
Všechno, co Zeman ve svém inauguračním projevu sdělil, jsou zcela legitimní názory muže, kterého 2 853 390 lidí ve volbách poslalo na Pražský hrad. Může tyto názory přednášet v kruhu svých blízkých na Hradě, na náměstích českých měst, v parlamentu, ve své one-man-show na TV Barrandov, ba dokonce i ve Vladislavském sále při obnovení svého prezidentského slibu. Jenom to v tom posledním případě působí neuvěřitelně hloupě.
Kolik toho vytuneloval jeden podnikatel, co napsal jistý komentátor, za koho kope nějaká televize nebo jestli má jakýsi minoritní server vyhlašovat anketu o Zemanově smrti, to jsou všechno malichernosti. A ke kulise sídla českých králů, slavnostnímu shromáždění „elity národa“ a nástupu (staro)nového prezidenta, nota bene v roce stého výročí republiky, se malichernosti, žluč a vyřizování účtů vůbec nehodí.
Dostatečným alibi pro Zemanovo totální vybočení z žánru není ani to, že tento prezident, byť jinak brilantní řečník, na rozdíl od svých dvou předchůdců podobné slavnostní příležitosti prostě „neumí“. Ve vánočním poselství obvykle cituje procenta růstu HDP, na 28. října zase úplně zapomíná, že je to hlavně den české státnosti, nikoli jenom den, kdy se připíchávají pozlacené placky na ctihodná saka. Tak proč by si to při inauguraci na férovku nerozdal s mediální, politickou i byznysovou „žumpou“?
Miloš Zeman promarnil příležitost. Ne příležitost ukázat svou slabost, ale naopak svou sílu. Sílu na chvíli se zastavit, ztišit, ukázat smířlivější tvář, pohlédnout vpřed, sklonit hlavu před balvanem, který mu většina národa naložila na hřbet. A i kdyby už o pár hodin později politická vřava propukla nanovo, mohlo být alespoň na tu chvíli z Pražského hradu cítit, že nás všechny něco spojuje. Minimálně úcta k instituci hlavy státu, v lepším případě i jakási sounáležitost.
