Jedna plechovka s fazolemi, druhá s rýží. Dále je tu sušené mléko a vejce. Čočka a špaldové vločky. Z balíku, jehož nákup doporučuje německá vláda a který jsme objednali u tamní firmy, by měl jeden člověk přežít měsíc ve válce, po teroristickém útoku či výpadku proudu.
K snídani zkoušíme umíchat vajíčka z těch sušených z balíku. Vzniká podivná žlutá hmota, kterou zhnuseně pliveme. Snídáme tvrdý chléb. Při krájení se pořádně říznu do prstu. K obědu jsou těstoviny ze strategické plechovky. Je to takové sekané potrubí, i po uvaření dost gumové.
Myji nádobí ve vodě ohřáté na kamnech a přemýšlím, co lepšího z toho balíku uvařit. Prolistuji kuchařku našich babiček, kterou jsem kdysi uklidila na chalupu, a píši si plán na další dny: bramborové placky ze sušených brambor, cizrnová pomazánka švestkový olejový koláč. To už by šlo, ne?
Jsme bez jakékoli techniky i bez spojení. Zkouším si psát poznámky ručně, ale vzdávám to. Nacházím na půdě psací stroj. Funguje! Děti fascinuje, zabaví se jím na celé odpoledne.
Chleba došel už včera. Müsli je nepoživatelné. Babička má poslední cigaretu. Je mi jasné, že tohle nedá. Blíží se krize...
Po týdnu člověk zjišťuje, na kolik samozřejmostí by si nevzpomněl, kdyby skutečně přišel blackout či válka. Teď už vím, jak důležité je mít ve spíži sůl, olej, mouku, kypřící prášek a droždí. Že baterka s modrým světlem vydrží déle než ta obyčejná. Nebo že mít doma konzervové plechovky či pytel brambor je lepší, než si schovávat fazole či cizrnu.
