V přírodě se často stává, že jedinci, kteří se odlišují od většiny a mají menší šanci na přežití, jsou zvířecím společenstvím vyloučeni a tím odsouzeni k smrti. Odlišují se třeba barvou peří nebo srsti. Diváci přírodovědných programů pak v dojetí nad osudem těchto vyděděnců zamáčknou slzu a pomyslí si, jak je ta příroda krutá.
Avšak kam historie sahá, osobovala si společenství lidí právo označovat jiné jedince či skupiny tak, aby tím prospěla většině. Hony na čarodějnice ve středověku jsou pak selankou ve srovnání s experimentem, který provedl ve 20. století jistý přivandrovalec s knírkem v Německu či jiný gruzínský knírač v Rusku.
Ať už hořely hranice s lidmi nebo se plnily plynové komory a gulagy, vždy se k tomu vytvořila slušivá legenda. Obvykle se v ní hovořilo o čistotě - národa, rasy, víry... Doplňte si dle vlastní fantazie.
Nebo o krásné budoucnosti očištěné od škůdců. Jen aby se zakryla daleko prostší motivace - touha po moci. Stačí vynechat jednu mezeru a touhu po moci lze předložit davu jako snahu "pomoci". Ohrožené církvi, národu, světlým zítřkům. Nebo třeba chránit děti a celé rodiny.
Nebezpečná iniciativa
I v případě nešťastné Aničky a jejích zoufalých rodičů se snadno podařilo u někoho vzbudit zdání, že nápad zveřejnit seznam pedofilů na internetu bude humánní a spravedlivou cestou, jak učinit svět lepším a bezpečnějším. Pozoruhodné je, že takto autor projektu pan Jiří Jehlička argumentoval, aniž ještě kdokoliv věděl, jaký osud dívku potkal.
Dokážu si asi jen nedostatečně představit muka a hrůzu, které Aniččini rodiče prožívají. Velice si ale vážím toho, že se nedali strhnout aktivitami směřujícími k veřejnému značkování jedné skupiny obyvatel. Snaha o vyhlazení Židů nevedla v Německu k prosperitě, ale k trpké válečné porážce. Snaha vyhubit homosexuály nebo duševně nemocné je podobně absurdní.
Nefunguje to ani v USA
Značkování občanů je snahou o vydělení určité skupiny lidí, která tím má přijít o část či všechna práva. V nebezpečí je přitom sama demokracie. Lidem, kteří po podobných akcích volají (a pana Jehličku jich podpořilo několik tisíc), zřejmě neslouží paměť nebo možná k svému dobru už bolševickou "diktaturu proletariátu" nezažili, a proto si troufají hazardovat s něčím tak cenným, jako je svoboda.
Pochopitelně svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného a čtenář jistě chápe, že nevolám po beztrestnosti pachatelů pedofilních deliktů.
Značkování lidí s odlišnou sexualitou není a nemůže být řešením a jediná slušná země, která toto dovolila, Spojené státy americké, již začíná připouštět, že se minulo účinkem. Neochránilo nejspíše ani jedno dítě před zneužitím či ženu před znásilněním.
Zato dovedlo k drogám nebo jiné formě sebevraždy desítky lidí, kteří následkem zveřejnění na seznamu nesehnali práci, bydlení, bylo jim odepřeno vzdělání. Někteří byli napadeni a lynčováni nebo i zabiti.
Na tomto seznamu je třeba dodnes muž, který se miloval se svou přítelkyní, když jí bylo 15. Měl smůlu, že to bylo ve státě, kde věk povoleného sexu je 16 let. Byl odsouzen, odpykal si vězení a později si tuto ženu vzal a mají již dvě děti. Přesto se mu nepodařilo dosáhnout toho, aby byl ze seznamu nebezpečných zločinců vymazán.
Ústava České republiky zaručuje právo na ochranu osobnosti. Zaručuje i právo na spravedlivý trest, pokud je někomu přečin či zločin dokázán a on byl odsouzen. Ale zaručuje mu i možnost slušného života, když po trestu žije ctnostně. Zaručuje mu právo na léčení, je-li potřeba.
Zveřejnění člověka na seznamu pedofilů přístupném všem je flagrantním porušením řady lidských práv. A navíc jde o akt msty, a nikoliv prevence. Msty samozvaných soudců, kteří na základě laického uvážení chtějí rozhodovat o životech druhých. Jaké k tomu mají důvody, lze jen stěží odhadnout.
Léčení, ne lynčování
To, co může velkou měrou ochránit společnost před recidivitou sexuálních deviantů, je jejich léčení a resocializace. Spolu s otevřenou a poučenou sexuální výchovou dětí v rodině. Ne pranýřování a msta davu.
Ostatně většinu zločinů proti dětem nepáchají sexuální devianti, více dětských životů hasne třeba z nedbalosti či výsledkem rodinných sporů nebo vinou neopatrných řidičů.
Naštěstí se zdá, že naši zákonodárci jsou rozumní, když snahám pana Jehličky nepopřávají sluchu. Leč to je málo. Demokracie by měla mít mechanismy, jimiž podobným "bohulibým" aktivitám dokáže zamezit, i když je někdo bude provozovat na internetové doméně registrované třeba v tramtárii. A tady jsme stále bezbranní.
