Hospic Štrasburk stojí v pražských Bohnicích na samém okraji areálu pro duševně nemocné. Je místem, kde pobývají na konci života onkologičtí pacienti.
Umírání v ČeskuSeriál iDNES.cz  III.díl - Proč seriál o Smrti? Stáří a umírání se dříve či později bude týkat každého z nás. Přesto je toto téma ve veřejném prostoru opomíjené, ne-li přímo tabuizované. Redakce iDNES.cz vám proto přinese sérii několika článků věnujících se praktickým otázkám souvisejícím se stářím a umíráním v Česku. Nabídneme rozhovor s gerontoložkou, reportáž z hospicu, článek o „adopci“ seniorů či reportáž z domovu seniorů pro přeživší holokaustu. Předchozí díly: I. díl -Smrt po česku: děláme, že neexistuje, a končíme v nedůstojných podmínkách II. díl - Češi neumí přijmout smrt. Umírají proto v nemocnicích, míní gerontoložka Příští díl v pátek: reportáž z Hagiboru, domova pro přeživší holokaustu |
Pětaosmdesátiletá paní Anna zde tráví už několikátý týden a dosud bez problémů komunikuje, což je u zdejších pacientů spíše výjimečné. Jako jedna z mála také souhlasí s naší novinářskou návštěvou. Bělovlasá povídavá stařenka, která nás ve svém pokoji čeká, na první pohled nevypadá jako člověk, kterému zbývají poslední dny. Diagnóza je však neúprosná.
„Paní Anna je taková naše bílá holubička. Soběstačná, příjemná, přátelská,“ šveholí usměvavá sociální pracovnice Dana Havlová, když přicházíme.
Když se návštěva protáhne, na pokoji je přichystaná přistýlka
V hospicu je Anna prý spokojená, ale raději by byla doma. „Mám tam totiž malinkýho podvraťáčka. Bydlíme v domě tři rodiny, mám už i dvě pravnoučátka,“ vypráví. Po rodině se jí však stýskat nemusí, o návštěvy totiž nemá nouzi. „Jezdí za mnou dvě dcery, zeť, vnuk, vnučka nemůže, ta má dvouměsíční děťátko. Všichni za mnou jezdí, někdy si říkám, už aby šli pryč,“ směje se.
V útulném pokojíku je puštěná televize a pro návštěvy jsou zde nachystaná křesílka. Nechybí ani přistýlka, kdyby někdo z rodiny chtěl zůstat přes noc. Místnost je zalitá světlem, celou jednu stěnu totiž tvoří velká okna a prosklené dveře na společnou terasu. „Někdy si tam sednu do křesla na sluníčko a přijde za mnou kočka. Sednu si a ona je okamžitě na klíně, hajne si a spí. Já mám doma tu samou,“ vypráví Anna. Kočky rozveselují i další pacienty. „Máme tady tři, jsou takové společné. Zvykly si chodit k pacientům na pokoje, někdy až do postele,“ říká Havlová.
S péčí v hospicu je spokojená i další pacientka, paní Helena. „Velice laskavej, ochotnej personál. Ten výhled do zahrady, ty stromy, to je krása,“ pochvaluje si.
Představu hospicu jako ponurého stavení izolovaného od okolního světa tedy Štrasburk okamžitě rozbíjí. Je to poklidné místo, s milým personálem, výhledem na upravenou zelenou zahrádku a čtyřiadvacet hodin denně otevřené pro rodinné návštěvy. Kdyby člověk nevěděl, že sem lidé přicházejí umírat, připadal by si spíše jako v lázních - koneckonců budova v minulosti sloužila jako zájezdní hostinec.
Pacienti v hospicu žijí často jen pár dní, přicházejí pozdě
Světlé prostorné chodby trochu připomínají nemocnici, chybí však typický nemocniční pach dezinfekce a stěny zdobí barevné obrázky. Míjíme dveře do jednolůžkových pokojů. Je jich tu třiadvacet a jeden dvoulůžkový. Všechny jsou obsazené. Jejich obyvatelé zde však nebudou žít dlouho, přicházejí totiž na úplném konci.
Hospice v ČeskuV Česku nyní funguje 14 lůžkových hospiců a několik mobilních, které pomáhají s péčí přímo v domovech pacientů. Provozují je občanská sdružení jako nestátní zdravotnické organizace. Pouze hospic ve Frýdku-Místku zřizuje město. Informace o hospicech poskytuje Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče. |
„Máme velký pohyb pacientů. Průměrná délka pobytu je tady tři neděle, měsíc, často pouze několik dní. Když v nemocnici řeknou: ‚Už pro vašeho tatínka nemůžeme nic udělat‘ nebo když on sám už odmítá léčbu a rodina se nemůže postarat, tak přijdou sem k nám,“ říká primář Roman Procházka.
Podle ředitelky hospicu Hany Šrámkové však bohužel umírající často přicházejí příliš pozdě. „Pacienti ve špitálech leží mnohem déle, než by tam ležet měli. Když už je jasné, že žádná léčba nepomůže, měli by lidé přijít do hospice. Ale oni je tam drží co možná nejdéle a překládají je sem na posledních několik dní,“ podotýká.
Pobyt v hospicu podle zdejšího primáře pacientům svědčí. „Lidé se nám po příchodu zpravidla trochu vylepší. Ti, kteří nejsou schopni komunikovat, najednou mluví s rodinou. Konečná diagnoza ale už je daná,“ poznamenává.
Umírání uměle neprodlužujeme. Jde o kvalitu posledních dnů
Hospic má nahradit domácí prostředí v případě, kdy rodina z nějakého důvodu není schopna pečovat čtyřiadvacet hodin denně o umírajícího.
Kolik stojí pobyt?Zdravotní a ošetřovatelská péče v lůžkových hospicech je hrazena ze zdravotního pojištění. Na úhradě sociální péče se podílí pacient určitou částkou denně podle pravidel jednotlivých zařízení. Například v Hospicu Štrasburk se za den pobytu doplácí 400 korun. Na dofinancování nepokrytých nákladů se podílí také státní dotace a dary od sponzorů. V jiné situaci jsou mobilní hospice, které jsou zcela odkázané na vlastní zdroje, sponzory a granty. |
„Důležité je, aby člověka nic nebolelo, mohl se setkávat s rodinou, měl lepší péči,“ říká primář s tím, že péče v hospicu se kvalitativně zásadně liší od té nemocniční. „Máme víc personálu, jednolůžkové pokoje. Příbuzní mohou přijít kdykoli a u pacienta přespávat,“ doplňuje ho Šrámková.
Neexistuje zde žádný nemocniční režim. Pacienti se probouzí a chodí spát podle svého. Sami rozhodují, kdy je čas jídla. Ty, kdo mají zájem, pravidelně navštěvuje duchovní, který také jednou týdně slouží mši v hospicové kapli. Pacientům i jejich příbuzným je k dispozici rovněž psycholog.
Všichni si musí být vědomi toho, že jsou právě v hospicu a že umírají. „Musíme klienta informovat. Není možné mu třeba namluvit, že je v jiném sociálním zařízení,“ poznamenává ředitelka. Jelikož je Hospic Štrasburk určen pro pacienty s rakovinou, výjimkou zde nejsou ani umírající mladí lidé. „Nejmladší jsme tu měli šestnáctiletou dívku. Teď tu máme pána ročník 1975,“ říká Procházka.
Hospic přijímá především pacienty z Prahy a okolí, někdy ale i z jiných částí republiky, pokud má umírající člověk rodinu v Praze. Kapacita zařízení podle ředitelky většinou stačí vyhovět poptávce. Občas však nový klient musí pár dní počkat, než se pro něj uvolní místo.
Práce v prostředí permanentní smrti
Hospic působí jako příjemné místo, přesto však nelze zapomenout, že smrt je tu na denním pořádku. Pohřební vůz přijíždí téměř každý den. Poté, co odveze nebožtíka, ošetřovatelky jeho pokoj uklidí a následující den je už možné přijmout nového pacienta.
Poradna iDNES.czV rámci speciálu o stáří a umírání jsme pro vás připravili internetovou poradnu. V následujících dnech a týdnech můžete posílat na tento e-mail své dotazy ohledně praktických záležitostí spojených s koncem života ale i otázky psychologického či sociálního rázu. Redakce z nich vybere takové, které se objevují nejčastěji. Tyto dotazy pak na závěr seriálu zodpoví gerontoložka Iva Holmerová. |
Pracovat dennodenně v takovém prostředí je pro zaměstnance psychický nápor. „Je to náročné. Musíme komunikovat s rodinou pacienta, která si je vědoma, jak to je. Stává se, že jsou v zoufalé situaci, pláčou,“ říká sociální pracovnice Dana Havlová.
A je vůbec možné po příchodu z práce domů zapomenout na pacienty a s čistou hlavou se věnovat vlastnímu životu? „Mám osmiletou dceru, takže musím. Ale je fakt, že někdy na to člověk prostě myslí. Ale tím, že přicházejí pořád noví a noví pacienti, tak člověk musí jít dál,“ odpovídá Havlová.
Vedení hospice proto pro sestřičky a ošetřovatelky plánuje ozdravné psychologické kurzy. „Je to nápor. Spousta lékařů to nechce dělat, protože jejich ambicí je uzdravovat a toto je skutečně provázení ke smrti,“ říká primář Procházka. Asi třicetičlenný pracovní tým v hospicu působí s minimálními obměnami od začátku fungování zařízení, tedy od ledna 1998.
