Podle Klimeše je při komunikaci s umírajícím člověkem důležitá upřímnost. „Říct, že se to budu snažit zvládnout, je splnitelné,“ dodal. Podotkl také, že spíše než utěšovat je možná lepší kvalitně prožívat přítomnost a čas, který umírajícímu člověku ještě zbývá.
Odpovědi najdete zdeČtenářům odpovídal Pavel Klimeš z domácího hospice Cesta domů |
Mluvení s lítostí je podle něj choulostivé. „Je v něm tenká a neviditelná hranice, kdy pak můžeme s umírajícím mluvit jako s méněcenným - ale umírající člověk je rovnocenný do poslední vteřiny svého života a mnohdy mu vyhovuje, když se s ním i tak jedná,“ vysvětloval.
Co nejčastěji pacienti domácího hospicu „řeší“ před smrtí? Podle Klimeše pociťují strach, smutek, obavy ze samoty a někdy neléčené symptomy. Měl však prý naopak i pacienty, kteří řekli: „Teď už bych opravdu mohl jít, vždyť už je všechno hotovo,“ popisuje.
Klimeš souhlasil s jedním ze čtenářů, že v nemocnicích by běžně měla být paliativní oddělení. Je to prý otázkou budoucnosti. „Naše sdružení se kromě přímé péče snaží podporovat vznik dalších domácích hospiců, naše zkušenosti se snažíme předávat dál. A moje zkušenost? Daří se to,“ napsal.
Umírání v ČeskuSeriál iDNES.cz  V.díl - Proč seriál o Smrti? Stáří a umírání se dříve či později bude týkat každého z nás. Přesto je toto téma ve veřejném prostoru opomíjené, ne-li přímo tabuizované. Redakce iDNES.cz vám proto přináší sérii několika článků věnujících se praktickým otázkám souvisejícím se stářím a umíráním v Česku. Předchozí díly: I. díl - Smrt po česku: děláme, že neexistuje, a končíme v nedůstojných podmínkách II. díl - Češi neumí přijmout smrt. Umírají proto v nemocnicích, míní gerontoložka III. díl - Dům, kam lidé přichází umírat. Umožňuje klidný konec bez samoty a bolesti IV. díl - Přežili hrůzy holokaustu, ve stáří o ně pečují na pražském Hagiboru Příští díl v pátek: Babičko, vyprávějte. Dobrovolníci „adoptují“ osamělé seniory |
Hospicová péče je podle něj v Česku dosud poměrně drahá, a to zejména služby domácích hospiců. Přímo Cesta domů prý největší část financí získává formou darů, účelových grantů, dotací a sponzoringu.
„Já osobně věřím, že se blíží čas, kdy i tato služba bude standardní zdravotní službou z pohledu veřejného zdravotního pojištění a tudíž z něho budeme mít i příjmy na provoz,“ uvedl Klimeš.
Smát se mohu i v práci
Zdůraznil také, že lidé, kteří pracují s umírajícími, nemají univerzální recept, jak se smrti postavit. „Lze se jí vůbec postavit? Vždyť je to přece přirozená součást bytí a lidského života. Žijme tak, aby jsme mohli svůj život prožít co nejplněji a tváří v tvář smrti pak co nejméně litovali špatných rozhodnutí,“ napsal Klimeš.
Čtenáři se také ptali, jakým způsobem pracovník z hospice zvládá pracovat mezi umírajícími a jak se s psychickou zátěží vyrovnává ve volném čase, zda dokáže být i po příchodu domů veselý.
„Naštěstí mám povahu, která mi umožní se usmát dokonce i dříve než jedu domů. K téhle práci patří obojí - být smutný i být veselý, jako v životě,“ odpověděl. „Jsou i situace, které mi vrhnou slzy do očí,“ dodal.
Nejtěžší podle něj je, když umírá mladý člověk. „Osobně cítím, že čím mladší je pacient, tím je služba těžší. U starých lidí se člověku naskýtá jakési pragmatické racionální zdůvodnění - měl krásný život, plný život, nebo alespoň dlouhý život a požehnaný věk,“ napsal Klimeš. U mladých lidí nebo dětí to však neplatí.
A dokáže po příchodu domů přestat myslet na své pacienty? „Ano i ne. Stejně jako v jiných životních situacích, někdy se potkáte s někým, kdo vám do života zasáhne nějak hlouběji,“ napsal čtenářům.
Mobilní hospice jsou odkázané na vlastní zdroje
Pavel Klimeš v minulosti působil v nemocnicích na urgentním příjmu a interním lůžkovém oddělení. Avšak práce s pacienty v nemocničním prostředí mu nevyhovovala, jelikož tam nebyl čas věnovat se jim individuálně. Proto se před čtyřmi roky rozhodl zaměřit na péči o umírající v rámci domácího hospicu.
Kromě toho je koordinátorem kurzů ELNEC, mezinárodního konsorcia zdravotních sester pracujících s pacienty v konečné fázi života. Intenzivně se věnuje přednáškové činnosti v oblasti paliativní péče. V minulosti koordinoval vzdělávací projekty Evropské unie zaměřené na vzdělávání a rozšiřování sociálních služeb.
V Česku v současnosti funguje čtrnáct lůžkových hospiců a několik mobilních, které pomáhají s péčí přímo v domovech pacientů. Provozují je občanská sdružení jako nestátní zdravotnické organizace. Zatímco zdravotní a ošetřovatelská péče v lůžkových hospicech je hrazena ze zdravotního pojištění, mobilní hospice jsou zcela odkázané na vlastní zdroje, sponzory a granty.
Poradna iDNES.czV rámci speciálu o stáří a umírání jsme pro vás připravili internetovou poradnu. V následujících dnech a týdnech můžete posílat na tento e-mail své dotazy ohledně praktických záležitostí spojených s koncem života ale i otázky psychologického či sociálního rázu. Redakce z nich vybere takové, které se objevují nejčastěji. Tyto dotazy pak na závěr seriálu zodpoví gerontoložka Iva Holmerová. |
