Na rozloučení s maminkou měla Milada Javůrková i její dvě děti času dost, s praktickými záležitostmi, které se musí zařídit bezprostředně po smrti člověka, jim totiž pomohli pracovníci domácího hospicu i zdravotní sestra, kteří na zavolání okamžitě přijeli.
Umírání v ČeskuSeriál iDNES.cz  Proč seriál o Smrti? Stáří a umírání se dříve či později bude týkat každého z nás. Přesto je toto téma ve veřejném prostoru opomíjené, ne-li přímo tabuizované. Redakce iDNES.cz vám proto přináší sérii několika článků věnujících se praktickým otázkám souvisejícím se stářím a umíráním v Česku. Předchozí díly: I. díl - Smrt po česku: děláme, že neexistuje, a končíme v nedůstojných podmínkách II. díl - Češi neumí přijmout smrt. Umírají proto v nemocnicích, míní gerontoložka III. díl - Dům, kam lidé přichází umírat. Umožňuje klidný konec bez samoty a bolesti IV. díl - Přežili hrůzy holokaustu, ve stáří o ně pečují na pražském Hagiboru V. díl - Čím mladší pacient, tím je to těžší, napsal pracovník hospice VI. díl - Babičko, vyprávějte. Dobrovolníci „adoptují“ osamělé seniory Příští díl v pátek: Poradna iDNES.cz |
„Moc mi pomohli překonat tu chvíli. Vždycky jsem si říkala, že zpanikařím a nebudu vědět, co mám dělat. Oni ale všechno zařídili. Ani si nepamatuji, jak to všechno probíhalo. Zdravotní bratr a sestřička maminku umyli, oblékli. Řekli nám, co máme dělat a co nás ještě čeká,“ vzpomíná. Představa, že by její matka zemřela jinde než doma, ji prý děsila. „Takhle mám klid v duši, že jsme se opravdu rozloučili, že byla s námi doma, v klidu a do poslední chvíle nás poznávala. Myslím, že to bylo nejlepší, jak se to mohlo stát,“ dodává.
Právě pomoc Domácího hospicu Cesta domů a zejména pražského Gerontologického centra byla pro Miladu Javůrkovou v posledních sedmi letech, kdy doma pečovala o maminku trpící Alzheimerovou chorobou, zásadní a připouští, že bez ní by péči zvládala jen těžko.
Vždy, když lékař odcházel, byla jsem klidná
Rodin, které se rozhodnou pečovat o dlouhodobě nemocné či umírající blízké lidi až do konce v domácím prostředí, v Česku není mnoho. Péče je velmi náročná po organizační i psychické stránce. Nemocný člověk mnohdy vyžaduje nepřetržitý dohled.
Pečující rodiny nemusí být odkázány jen samy na sebe. Mohou využít služeb ošetřovatelek či domácích hospiců, ty pražské pak zmíněného gerontocentra. Není to ale zadarmo.
Domácích hospiců, které pomáhají s péčí přímo v domovech pacientů, v Česku funguje několik. Na rozdíl od klasických hospicových zařízení však jejich péče není hrazená ze zdravotního pojištění. Domácí, nebo také mobilní hospice, jsou zcela odkázané na vlastní zdroje, sponzory, granty a především platby klientů.
„Platili jsme asi šest tisíc za měsíc. Není to malá částka, ale po zkušenostech s naší obvodní lékařkou jsme se rozhodli to zaplatit,“ říká Javůrková a dodává, že obvodní lékařka za svojí umírající pacientkou nepřišla domů ani jednou.
Domácí hospic prý byl dobrá volba. „Lékař nám byl vždy k dispozici a ten jeho přístup byl tak, ale tak moc jiný... Mohla jsem v kteroukoli dobu zavolat, že se s maminkou něco děje, že třeba nekape infuze a zeptat se, co mám dělat. Vždycky, když od nás odcházeli, tak jsem byla najednou úplně klidná,“ vypráví.
Přístup „hospicových“ lékařů byl zcela jiný i dalším ohledu. „Na ten konec nás připravovali. Paní doktorka mě vždycky uklidňovala, třeba když už maminka sama nejedla a nepila, že její tělo už se připravuje na odchod. Hezky mi to vysvětlovala,“ vzpomíná.
Jako do školy. Senioři do gerontocentra dochází za aktivitami
Domácí hospic rodině pomáhal především v posledních týdnech před smrtí. Celých sedm let předtím však situaci Javůrkovům ulehčovalo pražské Gerontologické centrum. Babičku vodili do denního stacionáře, kde přes den ošetřovatelé organizují speciální „aktivizační programy“ pro pacienty s demencí a nesoběstačné seniory.
Poradna iDNES.czV rámci speciálu o stáří a umírání jsme pro vás připravili internetovou poradnu. V následujících dnech a týdnech můžete posílat na tento e-mail své dotazy ohledně praktických záležitostí spojených s koncem života i otázky psychologického či sociálního rázu. Redakce z nich vybere takové, které se objevují nejčastěji. Tyto dotazy pak na závěr seriálu zodpoví gerontoložka Iva Holmerová. |
„Snažila jsem se, aby maminka neustále udržovala sociální kontakt, aby nebyla jen mezi čtyřmi stěnami,“ říká Javůrková. Zařízení navíc poskytuje i „odlehčovací“ služby, takže když chtěla rodina odjet na dovolenou, o maminku se minimálně dva týdny postarali v gerontocentru.
Ovšem i přes toto občasné ulehčení, to nebylo snadné období. Ačkoli hlavní díl péče o maminku dopadl na dceru, situace ovlivnila fungování celé rodiny. „Přestala jsem se účastnit rodinného života. Nemohla jsem nikam odjet,“ popisuje Milada Javůrková a byl to prý také jeden z důvodů, proč se rozpadl její dlouhodobý vztah.
Rozhodnutí starat se o maminku do poslední chvíle však nelituje, i když o domovu pro seniory v jednu chvíli uvažovala. „Říkala jsem si, že limitem bude, když se její stav zhorší natolik, že mě maminka nebude poznávat a že jí bude jedno, kdo se o ni stará. Ale do poslední chvíle mě poznávala,“ říká.
Pomoc jsme potřebovali, zavést kapačku bych nezvládla
Pečovat o svého umírajícího rodiče v domácím prostředí se rozhodla i šestašedesátiletá důchodkyně Marta Hrušková. Když se jejímu otci, rovněž trpícímu Alzheimerovou chorobou, před třemi lety výrazně zhoršil zdravotní stav, neuvažovala ani na chvíli, že by jej umístila do domova pro seniory či jiného zařízení. Tehdy už s ní žil několik let, a tak se rozhodla pečovat o tatínka i nadále doma. Až do jeho smrti s ním pak trávila čas téměř nepřetržitě v čtyřpokojovém pražském bytě.
Gerontologické centrumGerontologické centrum v Praze 8 - Kobylisích vzniklo v roce 1992 a postupně rozšiřovalo jednotlivé služby a aktivity pro seniory. spolupracuje se dvěma neziskovými organizacemi (občanskými sdruženími): Českou alzheimerovskou společnosti, Občanským sdružením GEMA. Cílem Gerontologického centra je zejména poskytování zdravotních a sociálních služeb, cílem České alzheimerovské společnosti je podpora pacientů postižených demencí a jejich rodinných příslušníků a cílem občanského sdružení GEMA je podpora a rozvoj zdraví ve vyšším věku. |
„Nemohli jsme ho ani chvilku nechat samotného. I když jsem byla doma, stávalo se, že třeba upadl. Navíc nespolupracoval. Nechtěl se koupat, bylo mu to nepříjemné. Odmítal jídlo, letos v dubnu vážil jen 45 kilo,“ popisuje.
Jeho stav se radikálně zhoršil poté, co na procházce v lese s chodítkem spadnul ze srázu a zlomil si krční obratel. Tehdy se poprvé dostal do pražského gerontocentra, kde byl poté hospitalizován ještě dvakrát, později tam strávil nejkritičtější poslední dny a ve svých 93 letech tam zemřel.
Domácí hospicV Česku nyní funguje 14 lůžkových hospiců a několik mobilních. Zdroj: Umírání.cz |
„Byla jsem ráda, potřebovali jsme pomoc, protože píchnout injekci nebo zavést kapačku, to bych asi opravdu nezvládla,“ říká Marta Hrušková, která si gerontocentrum nemůže vynachválit. „Mají hodně personálu a opravdu se pacientům hrozně moc věnují. V nemocnici na ně sestry nemají čas. Je to ohromný rozdíl,“ dodává.
Ačkoli měla rodina tatínka téměř do konce doma, naposledy vydechl právě v gerontocentru. „Odjížděla jsem s vnoučaty na týden na prázdniny. Předtím jsem za ním šla. Bylo to zvláštní. I když předtím už mě vůbec nepoznával, tak v ten den věděl, kdo jsem a hodinu jsme si povídali. Věděl, kde je, proč tam je, povídali jsme o dětech... Rozloučili jsme se a říkala jsem mu, že za týden přijedu. Ale už jsme se neviděli,“ popisuje Marta Hrušková poslední chvíle se svým otcem.
Obě dámy z tohoto článku se rozhodly pečovat o své rodiče co nejdéle doma. Ačkoli to nebylo vůbec snadné, ani jedna času stráveného s nimi nelituje. „Když jsem byla malá, rodičům jsem vykala. Možná, že kdyby nebylo té nemoci a toho všeho, tak bych tatínkovi vykala dodnes. Měli jsme díky tomu k sobě blíž,“ uzavírá Marta Hrušková.
