Je to prý člověk, který ze všech lidí na světě "pravděpodobně udělal nejvíce k pochopení opatření, jež jsou potřebná." Svatá prostoto.
Jistě, Gore se nepochybně stal vlajkonošem hnutí volajícího po co nejpřísnějším omezování lidských aktivit. Ve věci globálních klimatických změn se docela orientuje a podle lidí, kteří jej zažili zblízka, má velké charizma.
Jeví se prostě jako takový zelený názorový Napoleon střižený poklidnou gándhíovskou vytrvalostí. Proto se stal mesiášem pro mnohé. Například i pro ty, co svou potřebu po duchovnu obracejí výhradně k přírodě.
Nebo i pro ty, kteří v omezování lidských aktivit, tedy zejména svobodného trhu a individualismu vůbec, shledávají možnost, jak oklikou uplatnit svá marxistická přesvědčení. A samozřejmě pro ty, kteří v něm coby bývalém demokratickém prezidentském uchazeči vidí autoritu v boji proti republikánům George W. Bushe, či dokonce by jej chtěli za kandidáta opět.
Jeho tábor je velmi pestrý. Jenže Nobelova cena za mír je nepochybně nejprestižnější světové vyznamenání. Většinou ji dostávají lidé, kteří celým svým životem tak nějak ručí za to, co dělají, a ve svém úsilí proto ční nad ideologiemi. Jejich příběh je tahá z bahna jakékoliv zpolitizovanosti.
Desmond Tutu hrdinně bojoval proti jihoafrickému apartheidu. Znásilňovaná a mučená indiánka Rigoberta Menchu silou své vůle porážela guatemalské krutovládce. V domácím vězení držená Aun Schan Su Ťij je doslova světlem naděje pro miliony deptaných Barmánců. Loňský laureát z Bangladéše vymyslel mikroúvěry, díky nimž se chudí lidé mohou dostat z nouze.
Tu cenu dostali také politici či organizace a dost často byla volba přinejmenším podivná. Jásir Arafat se mírotvorcem nestal. A dodnes je těžké pochopit, proč mělo smysl vyznamenat Mohameda Baradeje a Mezinárodní organizaci pro atomovou bezpečnost. Ale budiž.
U Arafata to bylo silné gesto, které mělo jen stvrdit mírové dohody z Osla. Není chyba Nobelova výboru, že z míru ve Svaté zemi sešlo.
Ovšem Gore? V jeho případě by se snad dalo mluvit o nepochybné mírové zásluze pouze jednou. A to před sedmi lety, kdy ve chvílích vyčerpávajícího přepočítávání hlasů při prezidentských volbách v USA nakonec ustoupil. A zabránil tak hluboké krizi ve své zemi.
Coby environmentální guru se teď uchyluje k postupům, kvůli nimž nevyčnívá ze zmíněného politického bahna. Ve svém slavném filmu Nepříjemná pravda si celkem devětkrát pomohl k většímu efektu lží. Umí oslňovat, ale i manipulovat, a zejména pak ignorovat vytrvale se vynořující vědecké pochybnosti. Například o tom, že Manhattan bude opravdu brzy pod vodou, pokud lidstvo nezkrotí svou chamtivost.
Legendární historkou je pak odhalení, že žil v přepychové vile s nároky na elektřinu, které by, řečeno s nadsázkou, málem neutáhl ani Temelín.
Tento muž že ručí svým životem za to, co dělá? Dobrý vtip. Těžko věřit, že Nobelův výbor tyhle věci nevěděl. Spíše se zdá, že sám pozměnil svoje poslání. Místo aby hledal lidi, kteří mění svět k lepšímu, vzal tuto aktivistickou roli na sebe sám a zabředl do politiky.
Místo aby vyhledal třeba někoho v Rusku, kdo s nasazením života bojuje proti putinovské totalitě, chtěl přihřát světovou politickou polévku přesně tak, jako to udělali na filmovém festivalu v Cannes, když hlavní vyznamenání dali protibushovskému Michaelu Mooreovi.
Ole Danbolt Mjoes, předseda výboru, se bránil nařčením, že tahle volba je především vyjádřením kritiky na adresu George W. Bushe. Přesto se nedokázal úplně udržet a v narážce na prezidentské volby v USA příští rok řekl: "Já podporuji všechny, kdo podporují změnu."
Takhle to tedy bylo! Nebyla to cena za mír, ale za to, že Gore je tak skvělý politik.
