Věznice v Pardubicích, 27. května 1959. Bedřiška Synková, odsouzená za velezradu, odchází konečně na svobodu. Je jí čtyřiadvacet let. Přesto má za sebou dlouhých pět let kriminálu. Justice ji potrestala za to, že jako jedna z vedoucích pokračovala v činnosti skautské organizace Junák. Komunisté po nástupu k moci totiž skautink zakázali.
Československo, 2. září 1957. Jedenadvacet měsíců před dívčiným propuštěním začínají lidé platit jednokorunovou mincí s motivem ženy sázející do země lípu.
Návrh protlačil k realizaci ministr financí
Aniž to komunistický režim tušil, předlohou vyobrazené ženy sochařky Marie Uchytilové-Kučové se stane právě politická vězeňkyně Bedřiška Synková. Ačkoliv návrh Kučové v soutěži nezvítězí, tehdejšímu ministrovi financí se tak líbí, že ražbu prosadí. Paradox.
Tato koruna se stane nejdéle používaným platidlem v dějinách našeho mincovnictví. V oběhu bude přes 35 let. Mezitím se třikrát změní zřízení republiky. Třikrát se změní státní znak na rubu mince. Dívka se sazenicí zůstane. Až do rozpadu Československa.
Skautink jako nástroj buržoazie
Krajský soud v Praze, 31. března 1955. Na lavici obžalovaných se tísní osmnáct lidí. Mezi nimi i Bedřiška Synková. Hlavní líčení končí a předseda senátu čte rozsudek.
„Buržoazie, která vládne v kapitalistických státech, aby udržela své panství, používá v třídním boji proti dělnické třídě a pracujícímu lidu kromě surového násilí a teroru i různých tzv. ideologických prostředků, aby udržela pracující v poddanství kapitalistických vykořisťovatelů,“ zahajuje rétorikou totalitní moci svou řeč.
„Jedním z takových nástrojů buržoazie je skautské hnutí. Skautské hnutí vzniklé v Anglii je ve světovém měřítku nositelem kosmopolitismu a zejména mládež méně početných národů vychovávalo k obdivu k Velké Británii a USA. Tímto způsobem potlačovalo národní sebevědomí a vychovávalo mladé lidi k tomu, aby uznávali nadřazenost Anglosasů,“ pokračuje v přednesu ideologických blábolů soudce.
Skupina souzených skautů z pražských Nuslí, Vršovic či Strašnic se provinila tím, že se i přes zákaz nadále tajně scházela. Bedřiška Synková vedla dívčí družinu, později i střediskovou radu.
Vypuštěné pneu
Prokurátor junáky zažaloval za protistátní činnost, snahu poškodit, či snad dokonce zničit lidově demokratické zřízení státu. Zkrátka trestný čin velezrady.
Jaké konkrétní skutky se skrývají za těmito zlověstnými výrazy? Junáci rozbili nástěnky KSČ v tehdejší Praze XIV. a ve Všenorech, „zlomyslně“ vypustili pneumatiky autobusu v Jílovém u Prahy a Nové Hospodě, přetrhli telefonní vedení u Želivce a Těptína, navalili čtyři balvany na železniční trať u Prosečnice, pomocí ruční tiskárničky vyrobili pár set letáčků třeba v podobě americké vlajky.
Klukoviny. Synková se provinila tím, že o tom věděla.
Jiné – slovy prokurátora – záškodnické či teroristické akce začaly a zároveň skončily už tím, že skauti o nich jen hovořili.
Ze stovek stran výslechů, dochovaných v Archivu bezpečnostních složek, je jasně patrné, že šlo zpravidla spíše o mladickou naivitu a jakési silácké nápady, které byly mnohdy blíže hecování mezi dorostenci než skutečným činům.
Stačí, že se dohodli
„Pod vedením Synkové plánovali členové tajné skupiny protistátní akce, jako například začátkem roku 1953 se pokoušeli vniknout na návrh obviněné do skladiště vojenských telefonů na Smíchově, dohodli se na zapálení skladiště dřeva na Žižkově,“ píše se v obžalobě.
Žalobce přitom v odůvodnění použije „kouzelnou“ větu: „Nezáleží na tom, že k vlastnímu pokusu ještě nepřikročili, neboť stačí již to, že k takovým útokům činili přípravy, respektive se na nich dohodli.“ Jak málo stačí k vlastizradě.
Ukradené zbraně
Skupině před soudem mimořádně přitíží, že její členové během dvou let shromáždí několik – zpravidla starých – pistolí. Většinu nakrade jeden z členů ve zbrojařském závodě v Praze, v němž pracuje jako puškař.
Dle výpovědí je měla pár dní u sebe doma i studentka vyšší průmyslové školy Synková, která tehdy bydlela u rodičů na Pankráci.
Existenci zbraní však, na rozdíl od svých kamarádů, při výsleších sveřepě zapírá. Přestože ji vyšetřovatelé s výpověďmi ostatních soustavně konfrontují.
Vyšetřovací vazba, 21. září 1954.
„Otázka: Vyšetřování je známo, že vaše ilegální skupina byla ozbrojena. Pro jaký účel tomu tak bylo? Odpověď: O tom nic nevím. Otázka: Nemluvíte pravdu! Kdo kromě vás ještě vlastnil zbraň? Odpověď: Není mi známo, že by někdo vlastnil zbraň. Otázka: Lžete! Dosvědčuje to výpověď M. O. Vyjádřete se k tomu. Odpověď: Trvám na své výpovědi. Odpověď: Vyšetřování má za to, že jste dostatečně usvědčena, že o zbraních vaší ilegální organizace jste věděla a že jste jejich část také ukrývala.“
Abeceda komunistických zločinů: Trest smrti pro skauta, který se nekonal |
Bedřiška Synková absolvovala na podzim roku 1954 sérii těžkých výslechů. Dle dokumentů strávila ve výslechové místnosti celkem sedmnáct hodin. Přesto až do hlavního líčení nepovolila.
A to se zřejmě promítlo do výše trestu. Jak uvedl soudce: přihlédlo se k velmi značné společenské nebezpečnosti.
„Všichni obvinění, až na obviněnou Bedřišku Synkovou a E. R., trestnou činnost v podstatě po skutkové stránce doznávají, vzájemně se usvědčují. Bedřiška Synková jakoukoliv trestnou činnost popírá, přestože je usvědčována výpověďmi jednotlivých spoluobviněných. Houževnatě například popírá i uschování zbraní, i když je obviněným J. K. tváří v tvář usvědčována,“ zapíše prokurátor do žaloby.
Až u soudu Synková pod tíhou svědectví vinu za přechovávání zbraní připustí.
A komunistická justice je neúprosná. Společně se dvěma hlavními – byť v podstatě domnělými – vůdci je Bedřiška Synková koncem března 1955 odsouzena na deset let za mřížemi a k propadnutí jmění. Odvolací soud jí pak o pět týdnů později trest o dva roky sníží.
Praha, 24. března 1961. Bedřiška Synková je dva roky na svobodě. Státní bezpečnost ji však z dohledu nepouští. Na rodinu donášejí minimálně dva tajní spolupracovníci StB – její vrstevníci.
A podávají hlášení.
„Po návratu z věznice je z ní úplně jiná osoba, nežli jaká byla dříve. Vyhýbá se jakémukoliv styku s lidmi, a to nejen cizími, ale i s vlastními příslušníky rodiny. Je velmi apatická. Pohybuje se jako ve snách,“ hlásí osoba s krycím jménem Erna. Možná tím rodinu i kryje.
Hradišťská věznice byla komunistickým peklem, popravy hlásilo vytí psů |
Krajská správa SNB v Praze, 26. května 1977. Státní bezpečnost zahajuje stíhání Bedřišky Hoffmanové, rozené Synkové a jejího manžela za trestný čin opuštění republiky.
Manželé vycestovali do zahraničí už na podzim roku 1968, pár týdnů po okupaci Československa sovětskými vojsky. I se svým ročním synem se usadí ve městečku Dietikon nedaleko Curychu. Státní bezpečnost vyslýchá jejich příbuzné, ale do Švýcarska nedosáhne.
Nesmyslná vina
Odvolací soud v Praze, 26. listopadu 1974. Někteří skauti odsouzení v 50. letech čekají na verdikt soudce. Požádali totiž o přezkum dvacet let starého rozsudku.
K trestnému činu velezrady soud konstatuje: „V původním řízení šlo o ničím nepodloženou domněnku, neboť se taková okolnost vůbec neprokázala. Mohlo by se tudíž jednání obviněného posuzovat nejvýše jako trestný čin nepřátelství proti republice.“ Alespoň malá satisfakce.
Synková žijící v emigraci se do pádu komunismu v Československu oficiální rehabilitace nedočká. Přesto se její životní příběh díky jednokorunové minci vymyká. Je totiž mimořádným historickým paradoxem, že nespravedlivě odsouzená dívka měla jakýsi pomníček v peněžence každého Čechoslováka 35 let.
