Abeceda komunistických zločinů: Trest smrti pro skauta, který se nekonal

Je mu třiatřicet let, jmenuje se Miloslav Pospíšil a je odsouzen k trestu smrti. Tak čeká, až si pro něj přijdou a odvedou ho. "Já jsem ten večer seděl v cele s ním," popisuje Jan Janků, bývalý politický vězeň. Hráli šachy. A partii měli pěkně rozehranou.

Abeceda komunismu

Každý týden přináší MF DNES a iDNES.cz ve spolupráci s občanským sdružením PANT jeden díl seriálu Abeceda komunistických zločinů. Dobu minulou přibližují příběhy konkrétních lidí, kterým komunisté výrazně zasáhli do života. - více o seriálu a partnerech

"Miloš Pospíšil byl chlapec z Hostýnských hor, odtamtud jsme se znali," začíná vyprávět Jan Janků.

Jsou asi v polovině hry, když se otevřou dveře a ozve se: "Pospíšil!" Muž z Bystřice pod Hostýnem, odsouzený za velezradu a další trestné činy, se zvedá. Pomalu.

"No tak jdeme, Pospíšil!"

"Já mu chtěl podat ruku, ale to už nedovolili. Tak on se mne jen tak tou rukou dotkl." Partie zůstala nedohraná.

"Nevím, kdy ji dohrajeme. Ale jednou dohrajeme..." Tak popisuje bývalý vězeň Jan Janků poslední společné chvíle se svým spoluvězněm Miloslavem Pospíšilem. Popravili ho 4. září 1951.

Oprátka i pro tebe

Jan Janků dobře ví, jaké to je myslet na smrt. Sám byl totiž také obžalován z velezrady a i jemu navrhoval prokurátor nejvyšší trest.
Oprátku. "Z toho špagátu jsem měl strach. To je fakt," říká Janků.
Tehdy skutečně počítal s tím, že se domů nevrátí.

"Už jsem byl s tím vším smířený. Říkal jsem si, že mne nikdo nečeká, že jsem svobodný," popisuje.

Smrti se obával od chvíle, kdy byl zatčen. "Já si říkal, že je jedno, kolik dostanu, jen když to nebude špagát. Ale byl. Dostal jsem návrh na trest smrti. Ještě jeden zatčený, co tam byl se mnou, dostal stejný návrh také. Ale mně ho potom změnili na dvacet let. Já jsem zajásal: Dvacet let! Tak špagát to není, je to dobré..."

KDO JE JAN JANKŮ

Skautský vedoucí z Hanušovic na severní Moravě. V květnu 1949 byl zatčen, obviněn z velezrady, prokurátor pro něj žádal trest smrti. Prošel vyšetřovnou v Uherském Hradišti, kde v té době uplatňovali své metody mučení Ludvík Hlavačka a Alois Grebeníček. Janků byl nakonec odsouzen na dvacet let, po devíti letech věznění se dostal na svobodu.

Jeho spoluodsouzený, Alois Šimara z Lidečka na Vsetínsku, však takové štěstí neměl. Oprátku skutečně dostal. Popravili ho 27. dubna 1951. Šimara i Pospíšil jsou jen jedni z mnoha politických vězňů, kteří skončili na šibenici na začátku krvavých padesátých let.

Popravy za úsvitu

Za komunistické éry bylo právě mezi lety 1949 a 1953 popraveno nejvíce lidí. Přes 250, z toho téměř 90 procent z politických důvodů.

"Popravy se konaly zpravidla za úsvitu," říká historik Václav Ruml. "Poté, co lékař po několika minutách konstatoval smrt, bylo tělo ještě ten den odvezeno k pitvě," říká. Zvláštní režim platil i pro těla popravených. "Řada jich byla uložena do společných hrobů, takzvaných šachet, na hřbitově v Praze-Ďáblicích," dodává.

POPRAVENÍ Z POLITICKÝCH DŮVODŮ

Od nástupu komunistů k moci v únoru 1948 bylo z politických důvodů popraveno 248 lidí (někteří historici uvádějí čísla mírně odlišná). Mezi popravenými byli zcela nevinní lidé i protikomunističtí odbojáři, ale i ti, kteří byli k odboji vyprovokováni tajnou policií. Popravováni však byli i vysocí komunističtí funkcionáři, a to kvůli vyřizování účtů ve straně v době takzvaných čistek. Těch bylo popraveno celkem třináct. Za posledního popraveného z politických důvodů bývá považován Vladivoj Tomek, popravený v roce 1960.
Nejvíce trestů smrti za celou komunistickou éru padlo v době prezidentování Klementa Gottwalda. Z politických důvodů bylo tehdy popraveno 189 lidí. Za Antonína Zápotockého jich bylo popraveno 47 a za Antonína Novotného 12.

Nezáleželo na tom, zda byli odsouzení vinni nebo nevinni. Trest smrti byl reálnou hrozbou, která mohla potkat každého. Popravováni byli agenti chodci ve službách Západu, protikomunističtí odbojáři, stateční politici jako Milada Horáková, vlastenečtí důstojníci jako Heliodor Píka. Trest smrti ostatně navrhl prokurátor i Janu Janků, který byl "obyčejným" skautským vedoucím.

Nebezpečný skautský vedoucí

"Já jsem zakládal v Hanušovicích skaut. chtěl jsem jít tehdy na kněžskou dráhu," vypráví Janků.

Po únorovém převratu však byl skaut pro komunistický režim podezřelou organizací. Skautští vedoucí vychovaní v duchu demokracie se navíc často zapojovali do protikomunistického odboje. Rozšiřovali letáky, předávali informace... A někteří na to doplatili.

Zapojoval se i Janků. Měl kolegu, který mu jednoho dne poslal dopis, aby přijel tajně na smluvené místo. To už ho však hlídali. Jeho dům v Hanušovicích byl střežen.

A brzy ho dostali. Janků nakonec naletěl na trik, který na něj nastražila tajná policie. Nasedl do diplomatického vozu s tím, že jej dopraví za hranice, ve skutečnosti to byla past. "Pak jsme zastavili v lese a najednou se z okolních houštin a z lesa vynořili ozbrojenci s automaty. Mířili na mne a křičeli Ruce vzhůru," popisuje.

Hned na místě ho zkusili potrápit, aby z něj dostali co nejvíc informací.
"Musel jsem si sednout na takový špičatý kámen a pak mi uvázali smyčku na krk a táhli mne na strom. A pak dolů. A pak to stejné znova. Přitom na mne začali slovně útočit. Ale já řekl, že nic nevím, že nic neřeknu," vypráví.

MÝTY A REALITA

Říká se, že: Rozsudky smrti vynášely soudy ve více či méně zmanipulovaných soudních procesech. Tresty byl kruté, ale týkaly se výhradně odsouzených jedinců.
Skutečnost: Pro pozůstalé znamenalo takovéto odsouzení pád na samé existenční dno. Konfiskovaný majetek (včetně bytů) přecházel nejčastěji do rukou komunistických funkcionářů či příslušníků StB.

Směšných devět let

Janků měl štěstí. I když zažil vyšetřovnu v Uherském Hradišti, kde tehdy řádili obávaný Ludvík Hlavačka a Alois Grebeníček, dostal nakonec "jen" dvacet let vězení a přežil. Po devíti letech vězení jej pustili domů.

TREST I PO SMRTI

V mnoha případech byl trest smrti spojen i s šikanami a utajováním, na které dopláceli příbuzní. "Mnozí z příbuzných nevěděli, kde se nacházejí pozůstatky. Byly případy, kdy se odsouzení nemohli ani rozloučit s nejbližšími, nebyla jim umožněna návštěva," říká historik Ruml.

"Někdy o smrti příbuzného ani nevěděli a dozvěděli se to až na základě dotazu na vězeňskou správu či prezidentovi. Bylo jim oznámeno, že jejich nejbližší byl popraven toho a toho dne."

Zbyly mu vzpomínky. Nepříliš pěkné.

"Spoluvězeň mi vykládal, jak popravovali nemocného. On totiž musel nést s dalším spoluvězněm nosítka. Nesli tak toho odsouzeného na popravu. Oni ho pod tu šibenici posadili a museli vyzvednout. Jak tam seděl, dali mu tu oprátku na krk vsedě a tak ho vytáhli nahoru. Ten člověk dvacet minut umíral na té šibenici..."

Výzva čtenářům

Redakce iDNES.cz ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů mapuje dosud nezveřejněné příběhy. Zažil někdo z Vás nebo Vašich blízkých podobný příběh jako ten uvedený výše? Máte k dispozici fotografie nebo jiné související materiály? Pošlete nám je na redakční e-mail, jako předmět uveďte Abeceda komunistických zločinů. ÚSTR čtenáře, kteří poskytnou hodnotné informace umožňující odkrýt bílá místa v minulosti, odmění literaturou související s upevňováním moci komunistické diktatury, například:

Demagog ve službách strany. Portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého (J. Pávová)
Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. (P. Formánková, P. Koura)
Sborník Jan Palach '69 (P. Blažek, P. Eichler, J. Jareš)
Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951–1955 (P. Vaněk)
Jeden ze zapomenutých mužů. Plukovník letectva Petr Uruba, pilot 311. československé bombardovací perutě, jako průvodce "krátkým" 20. stoletím (L. Kudrna)