„Vyšetřování pod nátlakem a s použitím různých metod bylo obvyklé i jinde. Ale tady to, obrazně řečeno, dokázali dotáhnout do konce,“ zhodnotil Aleš Kýr, vedoucí Kabinetu dokumentace a historie při Vězeňské službě ČR.
Rozsáhlý areál věznice byl jediný takové velikosti na jihovýchodní Moravě. Po válce tady končili kolaboranti a na nádvoří se konaly veřejnosti přístupné popravy. Tehdy zřejmě nikdo nečekal, že tresty smrti budou pokračovat.
Komunistická strana chtěla mít po únoru 1948 absolutní moc. Ovládla soudy i právo a změnila zákony. A tato změna se projevila v masovém zatýkání, vykonstruovaných procesech, brutálních vyšetřovacích metodách, vyprovokovaných akcích, vysokých trestech i na samotném fungování hradišťské věznice.
„Jestliže demokratický právní systém zajišťoval obviněným princip presumpce neviny, totalitní systém se v právní rovině mimo jiné projevil, řečeno s nadsázkou, presumpcí viny,“ poukázal historik Slováckého muzea v Uherském Hradišti Pavel Portl, který je autorem výstavy o historii věznice.
Do cel se vešlo přes 300 vězňů
V roce 1948 patřila hradišťská věznice pod ministerstvo spravedlnosti. Menší věznice byly rozeseté po celém kraji. V Uherském Brodě, Valašském Meziříčí, Vsetíně, Kroměříži, Holešově, Valašských Kloboukách a tehdejším Gottwaldově. Tam ale většinou jen podezřelého zatkli, krátce umístili a převezli do Hradiště.
Do cel se tehdy vešlo více než 300 vězňů. Ministerstvo vnitra, pod které spadala stále mocnější Státní bezpečnost, se snažilo vězeňská zařízení v celé zemi získat pod svou kontrolu. I proto, že zatýkáni byli ve stále větší míře takzvaní političtí nebo také státní vězni.
Tedy ti, kteří se provinili proti jednomu z prvních zákonů, který komunisté přijali hned v říjnu 1948. Byli obviněni z velezrady, ohrožení obrany republiky, vzbouření nebo vyzvědačství.
Tresty proti ochraně lidově demokratické republiky byly extrémně vysoké, někdy znamenaly i doživotí nebo trest smrti.
Hlavačka, Grebeníček, Zavadilík, Višenka, Prokeš, Čáně...
Jihovýchodní Morava byla plná bývalých partyzánů z brigády Jana Žižky, kteří začali svůj odpor proti totalitě dávat najevo. Stejně tak byl tento region silně věřící.
Proto právě tady Státní bezpečnost ve velkém zatýkala, vyšetřovala a věznila už na konci roku 1948 členy katolické organizace Orel a později i osoby spojované s odbojovou skupinou Světlana, Hory Hostýnské nebo Včela.
Velkou roli sehráli i samotní velitelé. Tím v Hradišti byl Ludvík Hlavačka. Aktivní, ambiciózní muž, který předtím pracoval na ministerstvu vnitra. Po převratu se stal velitelem krajské StB, která kvůli nedostatku prostor pro věznici v Gottwaldově sídlila v Hradišti.
K ruce měl Aloise Grebeníčka z Jalubí, Vladimíra Zavadilíka, Antonína Višenku, Antonína Prokeše ze Včelar nebo Aloise Čáně ze Zašové.
Peklo ve vile Franklovka
Za zpřísněním zákonů, kontrolovanou justicí a stíháním katolíků a odbojářů stál zase aktivní ministr spravedlnosti Alexej Čepička, rodák z Kroměříže. Od svých podřízených v krajích žádal výsledky. A Hlavačka je „obstarával“. Jak se později zjistilo, i nezákonnými prostředky.
„Metody vyšetřování byly různé. Od cukru a biče přes psychický nátlak až po surové fyzické bití a týrání,“ popsal Portl.
V Hradišti používali i elektrický proud. Zadržení nevěděli, co je čeká. Byli přesvědčení o své nevině.
Vyšetřovna StB, která sídlila na třídě Maršála Malinovského ve vile nazývané Franklovka, pro ně znamenala peklo. Prošli jím nejen členové Orla, ale také odbojových skupin. Šlo o stovky lidí.
Mučení elektrickým proudem popisovala později řada z nich. Vyšetřovatelé tento „nástroj“ přestali používat zřejmě až s odchodem Hlavačky k pohraniční stráži v roce 1950.
Lékaři zjistili opakované použití elektrického proudu
Trýznění vězňů přitom mohlo skončit mnohem dřív. Šlo totiž o vyšetřovací metody, které ani v té době povolené nebyly. Už v březnu 1949 poslal soudce Státního soudu v Brně Jaroslav Horňanský do věznice lékaře a vyšetřujícího soudce. Měli zatčené prohlédnout a zjistit, jestli nesou známky bití.
„Horňanský se o těchto praktikách dozvěděl od rodinných příslušníků vězněných členů Orla,“ upozornili Jiří Pernes, Jaroslav Pospíšil a Antonín Lukáš, autoři knihy Alexej Čepička: šedá eminence rudého režimu.
Na místě vyšetřili 63 vězňů, u třinácti zjistili opakované použití elektrického proudu.
Byl mezi nimi i Jiří Malášek. Na vyšetřovnu ho přivezli v noci na Štědrý den 1948 jako jednoho z mnoha zatčených Orlů. Významného představitele katolické organizace a školského radu ministerstva školství začali vyslýchat hned.
O tři měsíce později si vyšetřující soudce Jaromír Florián zaznamenal jeho výpověď, ve které mluvil o bití pěstmi do hlavy, gumovými obušky po celém těle i o elektrickém proudu.
„Do obou bot mu byly vloženy elektrody, pravděpodobně aluminiové, a boty takto opatřené musel obout naboso. Byl položen na postel, načež přes zvláštní aparaturu byl několikrát zapínán proud ze sítě. Cítil prý v těle nesnesitelnou bolest a křeče. Během vyšetřování několikrát omdléval a byl přitom poléván studenou vodou. Tento výslech trval do druhé hodiny ranní,“ popsal podle serveru totalita.cz ve své zprávě vyšetřující soudce.
Soudci neměli u ministra Čepičky šanci
Podobně vypovídali i další zatčení. Brněnský úředník Bohuslav Koukal, uherskobrodský středoškolský učitel Zdeněk Svoboda, trenér legendárního Emila Zátopka Jan Haluza nebo organizátor srpnové hostýnské pouti Miroslav Kozlovský. Všichni dlouholetí členové Orla.
Horňanský s tím přišel za Čepičkou. Kdyby ale věděl, co ho na ministerstvu čeká, zřejmě by to neudělal. Zpátky se vrátil zdrcený.
Floriánovi údajně řekl, že oba jen o vlásek unikli zatčení. Čepička mu vytkl, že se Hlavačkovi do vyšetřování plete.
„Velitelé, kteří byli takto aktivní, měli své zastání. To je pravda,“ vysvětlil Kýr.
Jak uvádějí autoři zmíněné knihy o Čepičkovi, ministr podobně reagoval i v případě vyšetřujícího hradišťského soudce Bedřicha Zelinky. Ten odmítl obvinit několik mladých chlapců z ilegální činnosti, přestože jej Hlavačka přesvědčoval o jejich vině. Pak si velitel postěžoval ministrovi, který Zelinku odvolal z funkce. Následně Čepička institut vyšetřovacích soudců zrušil.
A v Hradišti dál používali brutální metody. Ministerstvo spravedlnosti se o nich znovu dozvědělo v roce 1951 při průzkumu vyšetřování akce Včela, při které StB na Uherskobrodsku zatkla desítky lidí. Používání elektrického proudu podle Portla potvrdili o pět let později i někteří vyšetřovatelé, když hradišťské případy prověřovala inspekce ministerstva vnitra.
Vrah ohrožoval jednotlivce, politický vězeň celou společnost
Přísné podmínky přitom panovaly i v samotné věznici, jejíž větší část se v roce 1951 stala vyšetřovací věznicí StB s přísnějším režimem a rozlišováním vězňů podle třídně politického hlediska.
„Zjednodušeně řečeno, násilník či vrah byl hrozbou pro jednotlivce, zatímco politický vězeň ohrožoval celou společnost,“ vysvětlil tehdejší pravidla Portl.
Nejtěžší případy byly na takzvaných třicítkách, tedy v celách, kde dozorci s vězni zacházeli nejtvrdším způsobem. Když odmítli spolupracovat, čekala je korekce, při které byli ukováni do želez s koulí na noze.
Nedostávali jídlo, hygienické podmínky byly neúnosné, lékařské ošetření minimální, výslechy i šestnáctihodinové bez přestávky.
Když chystali popravy, vyli psi
A pokračovaly i popravy. „My jsme vždycky věděli, že se chystají popravy, protože začali strašně výt psi,“ připomínala Anna Honová z Uherského Brodu.
Za mřížemi na ženském oddělení strávila dva roky kvůli obvinění z opisování protistátních letáků a pokusu ukrýt dopisy svého nadřízeného s jeho synem, který utekl do zahraničí.
Rozsudek smrti si v procesu ve Vsetíně nebo později Hradišti vyslechli členové odbojových organizací Hory Hostýnské a Světlana, kterých bezpečnost pozatýkala přes 300. Ani žádosti o milost nepomohly.
Na vnitřním nádvoří věznice byl popravený Rudolf Lenhard, František Mana, Antonín Janošík, Alois Šimara a Karel Zámečník. Další popravy se konaly na jiných místech.
Čtyřdenní nepřetržitý výslech a smrt přímo ve vyšetřovně
Hradišťský historik ale připomíná, že mrtvých bylo ve věznici víc. Někteří nevydrželi silný psychický tlak a fyzické násilí, jiní spáchali sebevraždu a u některých zůstala smrt nevyjasněná.
To je i případ Jana Borýska z Horního Němčí, kterého StB obvinila jako agenta americké zpravodajské služby CIC.
„Byla na něm uplatněna taktika dlouhodobého nepřetržitého výslechu, který trval čtyři dny,“ konstatoval Portl.
Borýsek dostával poloviční stravu, měl jen hodinu denně odpočinku, musel dělat dřepy, byl bitý a zemřel přímo ve vyšetřovně. Podle pitvy měl podlitiny a smrt nastala v důsledku krvácení do mozku. Jeho případ byl ale tajný a v utajení zůstala i jeho smrt.
Hradišťská věznice sloužila do roku 1960, kdy byl kvůli reformě veřejné správy přesunutý krajský soud do Brna.
