Na veřejné čtení Jáchyma Topola z románu Kloktat dehet přišla na českou ambasádu v Berlíně zhruba stovka lidí. Mezi převažujícími českými a slovenskými emigranty z roku 1968 to byla třeba i věkově nesourodá skupina polských čtenářů a studentů bohemistiky. Ačkoliv si to možná samotný spisovatel přál, po čtení se žádná ostrá diskuse s emigranty o závažnosti roku 1968, k němuž se ten román vztahuje, nestrhla. Jáchym Topol dokonce s překvapením kvitoval, že jeho základní autorský záměr - totiž místo frustrace nabídnout Čechům pocit hrdosti z roku 1968 - byl mezi publikem přijat celkem s úlevným povděkem.
Reaguje na román Kloktat dehet či na vaši starší knihu s obdobnou tematikou Noční práce jinak publikum v Německu, Česku či ve Španělsku?
Maďarsko, Polsko, Německo, to je doma, jsme ze stejného dějinného kotle, moje knížky kupují a na čtení vlastně chodí dost podobní lidé. Zato reakce kupříkladu ve Skandinávii či v Itálii nebo Španělsku, to je neskutečný rozdíl. Norové a Švédové se usmívají, pokyvují a dávají jemně najevo, že sice vypadáme podobně, nicméně Čech, to je teda exot. V podtónu navíc cítím, že je zábavné a zajímavé, že Východoevropani taky píšou knížky. Tyhle bohaté země jsou teď plné divočáků z Ruska a Baltu a jako reakce na to je bohužel i fakt, že lidé žijící ve venkovských domech po celá staletí, si teď na dveře obstarávají bezpečnostní zámky. V Itálii či ve Španělsku jsem měl vždycky štěstí na maoisty, trockisty a další levé lidi, kteří říkají, že invaze vojsk v roce 1968 byl sice bolestivý šok i pro ně, ale Lenin byl přesto fajn, Stalin to občas přepískl, ovšem myslel to dobře a tak dál. To byly hádanice! Já jsem totiž úplně primitivní antikomunista. A navíc píšu milostné příběhy a ne politické romány. Ale já se docela rád hádám.
setkání se spisovatelemSetkání s Jáchymem Topolem, uvedení jeho nové knihy Chladnou zemí a autogramiáda se uskuteční 9. dubna v 17:00 hodin v knihkupectví TORST, Ostrovní 17, Praha 1. |
Někde jste zmínil, že vás děsí knižní "euroburgery". Jenže není to jediná cesta, jak dostat - byť zjednodušeně - třeba romány zabývající se nedávnou historií mezi široké publikum?
Mně takové knihy neděsí, spíš jen nebaví. Sestru je nemožné přečíst, přeložit, zhudebnit, zfilmovat ani napsat a přesto se to všechno stalo, nakladatelé v cizině měli po Sestře zájem o další české knihy, nejen o moje. A chystá se komiks Sestry. Tak jaképak euroburgry, to mě nezajímá. "Dělej si svoje", napsal či řekl kdysi básník Ezra Pound a lepší zprávu jsem od nikoho zatím nedostal.
Když zmiňujete Sestru, dočkala se filmového zpracování. Co na ten snímek říkáte? Jste uveden jako autor námětu, zasahoval jste do scénáře či výsledné podoby filmu?
Režisér Vítek Pancíř měl úplnou svobodu a volnou ruku a myslím, že z té knihy vytáhl páteř. Já akorát, podle jeho pokynů, některé pasáže krátil. Navíc, je to film postavený na hudbě Psích vojáků, hudba ten film nese.
jáchym topolNarodil se 4. srpna 1962 v umělecké rodině: jeho otec je dramatik a básník Josef Topol (1935), jeho dědeček spisovatel Karel Schulz (1899-1943). Má mladšího bratra Filipa, hudebníka (1965); otec dvou dětí, manželka Barbora Mazáčová-Topolová je divadelní kritička a teoretička. |
Románem Anděl z roku 1995 jste se - zdá se - definitivně rozloučil s temnými městskými příběhy a reflexí zběsilých devadesátých let. Všechny vaše pozdější knihy se tak či onak zabývají historií. Současnost toho pro vás tolik nenabízí? Potřebujete pro svůj příběh určitý časový odstup?
Spisovatel je pomalý, jako šnek. A mě historie tíží, fascinuje, děsí, zajímá. Chtěl jsem ji studovat, nešlo to, tak si s ní hraju takhle. Ale nejsou to vždy jen grotesky. Pro Respekt jsem třeba psal příběh Václava Švédy, který prchnul s bratry Mašíny do Německa, byl postřelen a pak popraven. Mluvil jsem s jeho synem, dcerou, přáteli, byla kolem toho spousta cestování, spousta práce. A pak jsem seděl večer v redakci, v té slabosti po uzávěrce, a najednou telefon, z USA. Jen tak na blint volal Josef Mašín, který tu reportáž právě dočetl. A že se mi to docela povedlo. Cítil jsem se poctěný a šťastný.
To je pořád historie. Co považujete za alarmující pro současnou českou společnost? Nebo jinak: Kdybyste chtěl uchopit opravdu aktuální téma, co by to bylo?
Pogrom v Janově. Dokonalá organizace a bojová síla neonacistů v České republice. Pořád je to tady, zlo není unavené, de mode; pořád je tady a horší než za Pšovanů a Vršovců. Co mohly ty stovky ozbrojených chlapů chtít jiného než zabíjet, znásilňovat, plenit? Žiju v zemi, ze které prchají lidé, protože mají jinou barvu pleti a bojí se o život. Mám tam příště naběhnout, s kudlou či tyčí, a přizabít si nějakého nácka? Anebo jsou mojí zbraní jen ta ubohá písmenka? Co můžu dělat? Nevím, jak psát o démonech realisticky a reportáž na tohle téma psát už nechci, už jsem to dělal mockrát.
Kromě próz vytváříte třeba i v divadelní hře Cesta do Bugulmy zdánlivou fantasmagorii, v níž dějiny a politika hrají podstatnou roli. Považujete se za angažovaného literáta?
Jsem tak ponořený do sebe, tak sobecky posedlý psaním, že se nemůžu považovat za jakkoli angažovaného pro něco, pro někoho, pro ideu. Hlavně ne životem v nějakém literárním kroužku, který vede náboženskou válku s jinými kroužky.
Jak témata hledáte? V jednom rozhovoru jste řekl, že vás jich napadá i patnáct do minuty při jízdě pražskou tramvají. Sedíme sice v berlínské kavárně, ale schválně: můžete mi do minuty patnáct témat vyjmenovat?
Kosterní pozůstatky paleoobyvatel Mohavské pouště, zhruba čtyřistastránková studie, plánky, mapy, historie a etnografie, pod palcem University of New Mexiko. Údolí růžových dupaček, nakladatelství Torst, dar všem těhotným a jiným ženám, skvost líbeznosti a harmonie, tyhle kusy jsou skoro hotové. Nevím, kolik času právě uplynulo, ale ty další názvy vám schválně neřeknu, nemohl bych je pak použít. Témata má každý, myslím si, v sobě nasátá z toho neuvěřitelně tajemného, neprozkoumatelného věku dětství. Několik let mi už připadají jako nejúžasnější názvy práce Andreje Platonova Kotlovan a Stavební jáma.
Po dvou letech práce reportéra v Respektu jste od loňského jara na stáži v Berlíně. Je pro vás pobyt v současné Mekce evropské kultury inspirativní? Nebo by se vám paradoxně líp psalo v nějaké nehostinné, ubíjející a skličující české periferii?
Mně je fuk, kde píšu. Jen potřebuju, aby na mě nikdo nemluvil.
Stejně je nápadné, že většinu knih jste napsal v cizině...
Knížku jsem napsal ve Francii, v Americe, jinou v Holandsku, dvě v Německu, něco v Čechách, když mi překladatelka Eva Profousová půjčila chalupu. Ale vždycky to bylo v izolaci. Příliš ani nevnímám, jakým jazykem se mluví v okolních ulicích; v supermarketu a na nádraží se domluvím a nic jiného ani nepotřebuju, ani nevyhledávám. Tolik knih zase neprodám, abych měl na venkově barák a auto, kterým bych převážel sem a tam rukopisy. Totiž - nemám vlastně řidičák.
Budu psát tam, kde mám podmínky. Hokejisti a výtvarníci to mají prý podobné. Čili, pokud mi nějaký nakladatel dá prachy, abych pár měsíců mohl být tím spisovatelem, tak zkusím psát. Vím, co a jak chci psát. Jen je někdy problém, kde a za co. Což je ovšem pořád fantastický luxus, v minulém století v Evropě přece vražedné režimy zabíjeli spisovatele jako krysy.
A nechybí vám denodenní novinařina v Respektu, který jste začátkem devadesátých let zakládal? Vrátíte se tam?
Chybí mi kontakt s pár lidmi, práce v novinách ne.
Naposledy k Respektu: po loňském říjnovém článku Adama Hradilka o možném udání československého protikomunistického špiona Miroslava Dvořáčka budoucím spisovatelem Milanem Kunderou se v mediích objevila vlna reakcí českých intelektuálů... Jste vlastně jedním z mála známých tuzemských spisovatelů, který se k té ošemetné kauze vůbec nevyjádřil. Proč?
Protože nejsem detektiv. Ale Adama Hradilka jsem vozil v kočárku, znám ho a dám za něj ruku do ohně. A Petr Třešňák, redaktor z Respektu, který na tom s Adamem spolupracoval, je snad nejpoctivější novinář, kterého znám. To od nich nebyla touha po senzaci, spíš hlad po pravdě, touha udeřit do té odporné minulosti a vidět, co se stane, co vypadne. Všichni víme, že jeden papír podepsaný mrtvým policajtem není žádný důkaz. Ale přece není možné, řeknu to pateticky, přestat se ptát se otců a dědů, jak to všechno bylo. Pečlivě jsem četl rozhovory s přáteli Milana Kundery, zajímá mě, co si myslí spisovatelé Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Ivan Klíma, Milan Uhde, Arnošt Lustig. Ovšem jeden hlas v tom chóru citelně chyběl. Probůh, tady přece nebyli jen komunisti! A k prozření spousty intelektuálů nedošlo až v roce 1968 díky sovětským tankům. Vždyť přece mladí bouřliváci jako Seifert, Halas, Vančura a další se se stranou rozešli - poté, co ji Klement Gotwald bolševizoval - a to bylo už roku 1929! Samozřejmě, když se někdo vrátil z koncentráku, jako Klíma, Putík, Lustig nebo utekl plynu škubnutím osudu jako Uhde, tak mi nezbývá než pokorně mlčet. Vždyť - jak vtipně říká herec a spisovatel Ivan Kraus - když se jeho tatínek vrátil z Osvětimi, považoval socialismus za velice kvalitní tábor.
Ale přece jen mi to nedá: Byl jsem vždy silně napojený na Polsko, na Solidarnosc a básník Zbigniew Herbert byl jeden z těch velikánů, jejichž knihy jsme do Čech pašovali. A on se vyjádřil takto: Mohou snad o moru hovořit pouze postižení morem? Takže jeden hlas mi v celé té celonárodní diskusi trošku chyběl, totiž hlas našich koncentráčníků z padesátých let. Za nimi - s výjimkou Jiřího Stránského, který ovšem patří k literárním celebritám - novináři s magneťáky neběhali.
Z celé té ošemetné kauzy, jak říkáte, si budu pamatovat jméno Miroslav Dvořáček. Je v mém osobním pantheonu hned s Mašíny a s Otou Rambouskem, kteří šli proti těm krvavým taškářům se zbraní v ruce. A bylo jich spousta. Češi nejsou žádní zbabělci.
V Berlíně jste dokončil prózu, jejíž děj se částečně odehrává v Bělorusku a reflektuje hrůzy druhé světové války. Co vás na tomto tématu stále přitahuje?
Bělorusko mě fascinuje od mládí, jsem asi jediný český čtenář jejich spisovatele Vasila Bykava, který jeho realistické knihy z Velké vlastenecké války bral - i přes masivní sovětskou propagandu - ohromně vážně. V Bělorusku se udály ty skutečně nejstrašlivější masakry, nás se pochopitelně týká šílený plán Ost, jako úspěšný test vyvraždění Slovanů. Židé v počtu přes milion už byli mrtví, všichni Romové taky a teď to začalo. Zabíjení vesničanů. U nás máme Lidice a Ležáky, málokdo však ví, že v Bělorusku byly spáleny tisíce vesnic i s obyvateli. Ten princip byl stejný jako třeba v Osvětimi, lidé prostě nevěřili, že přijdou vojáci a budou házet děti do ohně. Proč by to někdo dělal? A nevěřili tomu, dokud se to nezačalo dít. A když už se to dálo za kopcem, nevěřili, že to přijde až k nim. Mysleli, že to vyvražďování jejich sousedů prostě musí mít nějaký důvod. Netušili, že jde prostě "jen" o vyvražďování.
Ta moje knížka - jmenuje se Chladnou zemí a vychází teď v dubnu v Torstu - se ovšem odehrává v blízké budoucnosti. Posledních několik let stále potkávám lidi, třeba i o generaci mladší než jsem já, lidi, kteří bloudí po Východní Evropě, po Polsku, Bělorusku či Litvě, navštěvují Terezín, jsou stále zasaženi tím, co se přihodilo jejich rodičům či prarodičům, obětem holocaustu. A tady v Berlíně jsem zas absolvoval nesčetné hovory s dvěma přáteli, jejichž tátové "válčili v Rusku". Nevědí, co tam dělali, ale stále se svíjejí v nějaké vině. Pekelné ovšem je, že na vyvražďování se podíleli nejen němečtí nacisti, ale i místní lidé, Ukrajinci, Poláci, Baltové, slovenští vojáci byli nasazení v Bělorusku také. To je jeden z důvodů, proč tahle historie ještě není odkrytá, dotýká se ještě mnoha žijících. "Tady, když kopneš do země, kde jsou hroby, tak vždy kopeš taky do živých," to mi řekl u masového hrobu u Minska jeden známý. Navíc posvátné místo Běloruska, Kurapaty, je zase obrovským hrobem popravených sovětskou službou NKVD. Archeolog Zenon Pozniak, který zde vedl odkrývací práce, byl Lukašenkem vyštván za hranice - takže tomu, kdo tu chce pátrat, hrozí nebezpečí. Je plán vést přes pohřebiště dálnici a tak ty stovky tisíc obětí zabetonovat navždy. Je to tedy téma Východní Evropy, téma, ze kterého chci vytrvale utéct, ale zatím mě vždy dostihlo. Ale není to žádná historická práce, psaná uměřeně a inteligentně, hrdina je bohužel psychopat, bere drogy, navíc je nepříčetně zamilovaný, dokonce několikrát.
Nedávno měl v Česku premiéru zmíněný film Sestra, současně vám v Torstu vyšly dvě knihy - reedice Trnové dívky a texty k fotografiím Karla Cudlína...
Trnová dívka teď vyšla vylepšená, s doslovem Markéty Křížové, amerikanistky, které si považuji, tak jsem hrdý, že ji můj sběr indiánských vyprávěnek stál za soustředění. A Cudlínova fotokniha, přestože je docela tenká, byla dělaná několik let. Jsme s Karlem kolegové, reportéři - já píšu, on fotí a já mu závidím, mám pocit, že i dobré psaní vyčichne dřív než dobrá fotka. To byl asi první impuls, pokusit se dozvědět, jak vzniká dobrá fotka. Ale brzo jsem pochopil, že tohle fotograf prostě neví. Tak jsme si povídali o příbězích těch obrazů a z toho kniha vznikla. Karel je vypravěč s obrovskou pamětí. A myslím si, že fotoknížka Cestou na Východ opisuje i generační oblouk, oba jsme stáli u pomníčku padlých ze světové války, byli jsme dětskými rukojmými na komunistických manifestacích a když padla zeď, dali jsme se do zběsilého cestování směrem na východ, takže Polsko, Bělorusko, Ukrajina, Mongolsko, Moldávie... a předtím zadrátovaná Praha, nemožnost jít do armády, demonstrace, koncerty, pitky. Když Karel začal vysvětlovat něco technického, tak jsem vypínal. Já nemám ani foťák, mobil ani auto, nic neumím, technika focení mě nezajímá, spíš to, jak si vynikající fotograf v tomhle rychlém, barevném světě dokáže najít svoje téma a být mu desítky let věrný.
Zatímco třeba významný německý překladatel a editor Eckhardt Thiele vás spolu s literárním historikem Peterem Demetzem označuje za jednoho z největších současných evropských autorů, v Česku se na adresu vašich knih objevují čas od času opatrně zdrženlivé texty. Přesto: inspiruje vás současná česká kritika?
Ale mě vychovali kritici, Josef Vohryzek byl rodinný kamarád, půjčoval mi knížky. Janu Lopatkovi a Andreji Stankovičovi jsem jako kluk běhal pro pivo, a pak jsem s nimi na to pivo chodil. Jiři Brabec a Sergej Machonin mi škrtali do Sestry a byli literárními kmotry té knihy. To nebylo tak, že by náhle vyběhl mladý rebel s knihou, kdepak. Tam je scéna z Osvětimi a já jsem šel za Sergejem, který byl v koncentráku a ptal se ho, jestli to nemám vyhodit, jestli si nedovoluju příliš. Kdyby mi vynadal, tak to vyhodím. Já mám ke kritice přirozeně úctu. Tak otevřené, vzdělané a noblesní lidi, jako tito jmenovaní pánové, už ale nepotkávám. Myslím, že kritici mojí generace se až přespříliš často uchylují k sarkasmu a ironii, té zbrani slabých. Možná je to následek socialistického školství, těch věčně uřvaných, žáky ponižujících soudružek. A taky je mi líto, že na rozdíl od spisovatelů, kteří celkem běžně vydávají v zahraničí, dostávají ceny, smlouvy, stipendia, jsou recenzováni, ani jeden z kritiků mé generace není za hranicemi znám. Snad je to škoda, ale pravda je, že když se někdo zabydlí ve svém písmenkovém bunkru se svými kamarády, tak se mu ani nikam dál nechce, vlastně to chápu. Nicméně určitě existuje alespoň tak šest zajímavých lidí, jejichž recenze či kritiky čtu, jejichž přemýšleni sleduju, ale jména říkat nebudu, nechci žadný vztah.
Občas si dokonce v nějakém literárním časopise přečtu o krizi literatury a kritiky, rozpoutal to tuším celkem chytrý i poťouchlý text Štefana Švece. Cha! To si dělají všichni legraci? Během pár měsíců nové dávky Hakla, Platzové, Chudožilova, Urbana, Boučkové, zbrusu noví zajímaví autoři Demel, Zmeškal, Ryšavý, a to zmiňuju jen prózu a namátkou, co mi padá z paměti. Takhle nevypadá krize! Česká literatura v nové situaci, čili ve srážce s novými médii a tržní ekonomikou, nepadla. Naopak obstála.
Před pár lety jste v jednom rozhovoru zmínil, že byste rád uváděl v televizi pořad o knihách. Čím a kým byste začal?
Točil jsem televizní reportáže třeba o vlcích v Beskydech - a kniha je jako medvěd - o literatuře bych to uměl taky. O každé z těch zmíněných knih a o dalších by byl ten pořad, trošičku ovšem okoukaný z americké a německé televize. Rozhodně by se tam autor neprocházel v sadu a nemluvil o své inspiraci. Nebyl by to kritický pořad, jde mi pořád o to samé jako v samizdatu, či když jsem byl šéfredaktorem Revolver Revue, totiž strkat knížky k lidem. S experimentátorem a animátorem a vůbec pozoruhodným chlapíkem, Vítkem Pancířem, bychom to dokázali, máme v kapse pár triků a fíglů, které nevyzradím. Televize o tom ovšem ještě neví.
Nedá mi to nezmínit vašeho dědečka, spisovatele a novináře Karla Schulze. I když jste ho osobně nepoznal, leckteré expresivní či apokalyptické obrazy zkázy a patosu jako by ve vašich textech přicházely z jeho próz. Nakolik jste jím ovlivněný?
Podobně jako jsem v mládí naschvál nečetl knihy svého otce, abych nebyl ovlivněn, tak jsem dlouho neotevřel ani Kámen a bolest. Doteď ho nemůžu moc číst, mám z toho divné pocity. Prostě svědectví o tom, že jsem byl dřív než teď. K tomu příběh: Část naší rodiny žije v Albánii. Když tam padl komunismus, vypukla krevní msta a vesničani se začali střílet dosud ukrytýma puškama. Dva kluci z našeho rodu zdrhli, doputovali do Prahy, nesli s sebou celou dobu, přes všechny hranice, válečné vydání téhle knihy s dědečkovou dávnou adresou. Šílenými náhodami pak narazili na našeho strýce Radima Schulze a ten je protáhl do Německa. A když jste zmínila kritiku, tak po vydání Kamene a bolesti se rozpoutal opravdový kritický běs. Jedním z nejmírnějších odsudků bylo, že Kámen a bolest je "výchova k sadismu". Styl té knihy byl vysmíván jako "infernální fantazie". Některé ty kritiky jsou strašidelné a zavilé i dnes. Karel Schulz tehdy už umíral a ta kritická smršť ho dorazila. Příšerný, ležíš, bolí tě srdce, nemůžeš se bránit a čteš sarkastické šlehy těch učených idiotů, bývalých přátel. Zavile a pomstychtivě dodávám, že očtený a ohmataný Kámen a bolest je v tisícovkách českých, slovenských, maďarských a polských domácích knihovnách, jména těch kritiků dnes mnohdy neznají ani jejich vlastní vnuci.
Skoro ve všech knihách z posledních let se objevují apokalyptické výjevy válek, zbraně, mordy, pustošení, souvisí vaše vášeň pro popisování vojenských operací s faktem, že jste se začátkem osmdesátých let za normalizace vyhnul socialistické vojně?
Aha, to je taková ta zajímavá teorie upřené slasti, podle které kupříkladu spisovatelé a spisovatelky, píšící o sexu, příliš často nesouloží. Vojáky ovšem v genech mám. Můj prastrýc Alois Topol, střelec 33. pluku, válčil na Piavě, byl dost možná v jednom zákopu s prastrýcem Karla Cudlína, se kterým jsem teď vydal tu fotografickou knihu. Oba byli legionáři, obrátili se proti císaři. Tyhle bitvy, kde zahynuli desetitisíce českých chlapů, jsou vojenskými historiky zdokumentované. Tam 8. června ve 14 hodin Rakušáci prolomili frontu, Italové ustoupili, nechali legionáře ve štychu, Topol padl, Cudlína zajali a oběsili. Dědeček, otec tohoto Topola, také Alois, zas čtyři roky válčil v Rusku, kde dlel i v zajetí, které přežil.
No a já? Já byl zas maminčin voják, já sekal hlavy kopřivám. Později, to byl základ, aby ze mě komunisti neměli svého brance. Nesmysl, nemožnost. Jako spousta kamarádů, řešil jsem to odchodem do blázince. A tak bohužel nemám výcvik, když vlast povolá, budu aspoň házet šutrama.
A při vaší cestě na sever, totiž v chystaném knižním cestopise o Grónsku, i tam budou vojáci pochodovat?
Do divočiny mě vycvičil tajný skaut, v Grónsku jsem byl vždy s polárníkem Mirkem Jakešem, takže jištěný. Na té poslední výpravě jsem ovšem zůstal sám, v údolí pod ledovcem, kamarádi odlítli. Chtěl jsem si to vychutnat, tu samotu, přišel ale týdenní orkán se sněhem a deštěm, tak jsem se plazil, ve větru, ve kterém skoro nemůžete dýchat, do inuitské megapole Narsarsuaq, která je na mapě světa, protože tam žije už dvě stě lidí. Během té cesty jsem se schoval v troskách bývalé americké vojenské základny, bunkry, trosky vojenské nemocnice, všude kusy betonu, dráty, ocel, telegrafní sloupy, tam dřevo nehnije a bylo to šokantní přijít z naprosté grónské pustiny někam do Sudet. Dva dny jsem ležel u kostry psa v plechové boudě a čekal na světlo. Tam Eskymáci nechodí, mají rozum, bojí se duchů. Když slunce pomalu lezlo, tak jsem všude v těch ruinách viděl průstřely, tak se americký vojáci bavili, prý když odlítali bombardovat Německo. A ty nápisy, mimo vzkazy ženám, třeba: Keep Your Navy In the Fight!, anebo známé KNB!, totiž Kill Nazi Bastards! nebo třeba pouhé: Juraj Novak, Airborne … no, opisoval jsem si to a zatím vysvitlo sluníčko, tak jsem mohl jít dál.
