Nikdy není pozdě
Studie přitom varuje před přílišným zjednodušením: štěstí neznamená pouze hedonistické okamžiky vrcholného potěšení a štěstí není ani trvalé. Štěstí je též pocit, že život má smysl a je v zásadě dobrý. A nevylučuje se se svízelnými momenty. „Studovali jsme tisíce životů. Nikdo není pořád šťastný, ani jeden člověk na světě, kterého jsem potkal. Názor, že když děláte vše správně, můžete zažívat pořád štěstí, je mýtus. Není to pravda. Štěstí roste a ztrácí se,“ soudí a naznačuje, že ani mizení štěstí není důvodem pro stres.
Dodává navíc, že šance pro štěstí je otevřená vždy. „Z pozorování životů tisíců lidí jsme seznali, že mnozí lidé, kteří si mysleli, že je už pro ně na štěstí a kvalitní mezilidské vztahy příliš pozdě, kteří měli za to, že pro vztahy nejsou ‚dobří‘, zjistili, že si osobní vztah vytvořili, i když to nečekali,“ popisuje a podtrhuje: „S ohledem na náš vědecký výzkum můžeme říci, že nikdy není pozdě. A pokud si myslíte, že už nikdy si dobré vztahy nevytvoříte, nemůžete to vědět. Stojí to za úsilí. Lidé se o to mohou zasloužit.“
Věk ostatně podle jeho mínění pomáhá. „Jak stárneme, stáváme se šťastnějšími,“ míní dokonce. Proč? Protože si dokážeme vybírat priority. Dokážeme se zeptat: Dělám věci, na kterých mi záleží? Pomoci by nám měla bilancování mnohých starších lidí. „Příliš času jsme strávili prací a příliš málo s lidmi, na nichž nám záleželo,“ zněla řada oněch bilancování, jak sdělil serveru Market Watch. Podle Waldingera je to návod: měli bychom si dokázat zvolit mezi tím, co je důležité pro nás samotné, a tím, co nám jako důležité podstrkuje svět, ekonomika.
Waldinger se však vyhýbá extrémům všeho druhu. Nezastírá, že existují i jiné faktory a ne každý má stejnou startovní čáru. A že svět je plný výzev. Roste sociální izolace, nepřinesla ji jen pandemie, ale též digitalizace života, sociální sítě. Když je používáme aktivně, abychom se propojili s ostatními, mohou život zlepšovat, konzumujeme-li je však pasivně, jeho kvalitu snižují. A stoupá též ekonomická nerovnost. „Hraje to velkou roli. Víme, že kolektivní životní spokojenost roste, když můžeme uspokojit životní potřeby,“ nezastírá. I skrze nespravedlivě distribuované útrapy se však dokážeme prodrat snáze s pomocí společenských vazeb.
Měl-li by Waldinger zjištění a doporučení, které mu jeho vědecké voyerství vyneslo, shrnout, znělo by prý takto: „Věnovat se činnostem, na kterých mi záleží, s lidmi, o které stojím.“
