Na úvod spolu se serverem Big Think připomeňme, že přístup k očistě se během historie a napříč kulturami lišil. Zatímco muslimové a hinduisté si vypracovali sofistikované mycí rituály, křesťané k ní byli velmi podezřívaví. Měli za to, že koupel vystavuje organismus riziku onemocnění a že dostatečným opatřením je vyměnit si jednou za čas spodní prádlo.
Doba se však změnila a moderní západní společnost očistě kůže a hygienickým prostředkům propadla. Podle Hamblina, lékaře oboru veřejného zdraví z Yaleovy univerzity a přispěvatele magazínu The Atlantic, to přináší negativa. Je to podle něj nezdravé, nákladné a ochuzuje nás to o čas.
Jeho hygienický minimalismus se podle listu The Guardian vyvíjel postupně a nejprve z ryze praktických důvodů, přestěhoval se, začal pracovat na své kariéře spisovatele a potřeboval ušetřit peníze, prostor v bytě a nakonec i čas. Jenže poté se začal zajímat o mikrobiom, triliony mikrobů, kteří s námi v symbióze žijí v našich střevech a na naší kůži. O to, jak ony mikroskopické organismy pečují o náš imunní systém, jak nás chrání před patogeny, jak snižují riziko poruch, jako jsou ekzémy.
Ničit je nemusí být nejlepší nápad, soudí stále víc odborníků. A čím víc Hamblin téma studoval, tím více oním směrem uvažoval též. Výsledek? Jeho nová kniha Dočista: nová věda o kůži a krása toho dělat méně může začít onou šokující větou: „Před pěti lety jsem se přestal sprchovat.“
Rovnou však, s ohledem na imperativy covidové doby, zdůrazněme, že mýt ruce si samozřejmě nepřestal. Ostatně poznamenejme, že jakkoli je naše společnost posedlá mýdly, šampony, krémy a voňavkami, řada lidí si podle listu The Guardian neumí mýt správně ruce, a především si je nemyje, když má, tedy před jídlem a po toaletě. Ruce si Hamblin myje, často a mýdlem. Příležitostně si též namočí vlasy, aby se zbavil ranního rozcuchání, a samozřejmě se omyje, je-li někde viditelně špinavý. To je však všechno.
Hygiena a očistné rituály, dvě odlišné věci
Myjte si ruce dokonale jako profík Správné mytí rukou trvá 40 až 60 sekund. Je to jedna ze základních prevencí před šířením nákazy, včetně viru chřipky nebo COVID-19. Většina lidí si však myje ruce špatně. Přeložili jsme oficiální doporučení Světové zdravotnické organizace. |
Kniha jeho zkušenosti zaznamenává, především však mapuje, co víme o kožním mikrobiomu. Hamblin rozmlouval s mnoha odborníky, s bezpočtem vědců nejrůznějších oborů, ale též s manažery, se sběratelem historických reklam na mýdla, rovněž se stoupenci minimalistické kosmetiky.
A striktně se snaží oddělit kategorii hygieny od toho, co nazývá „očistnými rituály“. Hygiena podle něj souvisí s prevencí před nemocemi, patří pod ni mytí rukou, čištění zubů, nošení roušky. „Nic z toho si nezaslouží zpochybňování,“ zdůrazňuje Hamblin. Dodává však, že kromě toho známe další činnosti, které jsou mnohem víc statusovými symboly vypovídajícími o bohatství, třídní příslušnosti, které nijak nesouvisejí s prevencí chorob. A v této položce je podle něj spousta prostoru pro experimentování s minimalismem.
Klíčem úspěchu jeho vlastního pokusu podle něj bylo, že postupoval krok za krokem, ne po hlavě. „Jak jsem se vzdával více a více věcí, začal jsem potřebovat méně a méně. Moje kůže se pomalu stávala méně mastnou, začal mi mizet ekzém,“ líčil.
Moje tělo nejsem jen já
Středem jeho úvah je mikrobiom. Jeho inventura soudobých vědeckých poznatků je přitom tak fascinující, že server Big Think neodolal a napsal, že vlastně potvrzuje buddhistickou poučku, že „já neexistuje“. Proč? Protože fyziologicky nic jako výlučně lidské tělo není. „Já a ostatní není ani tak dichotomie jako spíš pokračování,“ přitakává Hamblin. Jde o to, že k „já“ patří vlastně též celá sbírka organismů a bakterií.
Je mezi nimi například Demodex, miniaturní bezbarvý organismus, který se čtyřmi páry nožiček zavrtává do kůže na našem obličeji. Věda o něm ví od roku 1841, avšak až před šesti lety odborníci v Americe porozuměli jeho významu. Funguje jako přirozený exfoliant, odstraňuje odumřelé buňky z kůže. Přílišný počet oněch roztočů vede ke kožním nemocem, ovšem bez nich bychom byli náchylnější k infekcím.
Obecně Hamblin říká, že kůže jako naše první obranná linie ví, jak nás s pomocí svých obyvatel chránit. Když je likvidujeme, jsme náchylnější k cizím vetřelcům. A ničíme je tím, že svou kůži vysušujeme a zbavujeme mazu, z něhož žijí. Původcem toho je nadmíra mýdla.
Nákaza mýdlem. Nadbytečný, předražený a neregulovaný byznys
Mýdlo a jeho bublina, v níž se západní společnost nachází, je v Hamblinově hledáčku. Připomíná, že když se v roce 1790 objevil historicky první patent na výrobu mýdla, hit to nebyl, příliš louhu v jeho složení způsobilo lidem popáleniny. Poznamenává, že celé století pak firmám trvalo, než Američany přesvědčily, že to je každodenní nezbytnost. Nakonec uspěly – a veřejnost nakazily myšlenkou, že mýdla a obdobných výrobků je třeba co nejvíc.
A je to velký byznys. Výnosný a jen velmi vágně kontrolovaný, jak Hamblin vyzkoušel sám. V supermarketu nakoupil pár prostých ingrediencí, mezi jiným tuk, jojobový olej, kolagen, med, doma v kuchyni to smíchal, pořídil skleněné nádoby, celkem utratil 150 dolarů. A byla v tom i cena za pořízení internetových stránek firmy Brunson + Sterling. Ano, založil si firmu. Na prodej kosmetiky.
To, co doma bez jakýchkoli zkušeností splácal, prodával ve douuncových lahvičkách, tedy zhruba po 50 gramech, za 200 dolarů. Bravo. A to nejlepší? Nikdo, žádný regulační úřad po něm nic nechtěl. Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv se jako nový prodejce pouze nahlásil, jak shrnuje komentátor z oblasti technologií a zdraví Vic Danh, ovšem nikdo po něm nepožadoval složení jeho produktu, nikoho nezajímalo, jaké má mít účinky, nikdo neověřoval, zda vůbec k něčemu je.
Mýdlo, šampóny, deodoranty, kosmetika se prodává proto, že se společnost nechala přesvědčit o tom, že onoho zboží nezbytně potřebuje spoustu. Proto, že reklamní trik, na kterém celé odvětví stojí, je velmi působivý. Tak působivý, že si může dokonce dovolit obkroužit kruh – a po extra silných a účinných produktech propagovat výrobky, které se pyšní tím, že nedělají téměř nic, tak citlivé a ohleduplné jsou.
Chemie, která nechce být chemie
Hamblin zmiňuje zkušenost Mayi Dusenbery, která se potýkala s akné a vyzkoušela všechny trendy přípravky, které se na trhu objevovaly. Isotretinoin, adstringencia se stahujícími účinky, antibiotika, prostředky na vysušování kůže. Ani jeden přípravek její svízele nevyřešil. Co nakonec pomohlo? Nic. Všeho se vzdala a vsadila na obyčejnou vodu. Po několika měsících nadměrně mastné pleti si její kůže našla vlastní nastavení. Akné zmizelo.
Autor zmiňuje, jak se přístup společnosti vyvíjí. Nejprve bylo mýdlo unifikovaným produktem pro vícero účelů. Poté se trh diverzifikoval, aby nabízel mýdlové produkty pro různé účely, příležitosti, pohlaví. Kdysi jsme začali naši kůži zbavovat jejích přirozených olejů, poté jsme je začali s pomocí jiných přípravků zase nahrazovat, aby pleť nebyla suchá. Nejprve kosmetický průmysl zdůrazňoval extra razantní prostředky, poté začal nabízet jejich šetrnější verze. Dnes podle Hamblina roste počet zákazníků, kteří by rádi produkty, jejichž účinek se blíží nule.
Průmyslově vyrobený mikrobiom
List The Guardian navíc připomíná, že z dílen mikrobiologů, dermatologů a kosmetických firem vychází i trendy tendence obohacovat chemické preparáty živými bakteriemi nebo ingrediencemi, které mohou sloužit jako potrava pro náš biom. Právě tím by se kruh uzavřel. Poté, co naše mikroorganismy kosmetický průmysl dlouhé roky hubil, by nám je chtěl začít prodávat.
Nejen proto Hamblin nejásá. Naopak, před každým, „kdo se nám snaží prodat jediného mikroba nebo kdo nám říká, že máme tu a tu mikrobiální nerovnováhu, kterou je třeba napravit“, je podle něj třeba se mít na pozoru.
„Je-li totiž možné, že skrze některé produkty můžeme věci zlepšit, pak je možné též to, že je můžeme zhoršit. Pokud výrobek významně mění váš biom, poté má schopnost produkovat účinky, které nechcete,“ říká a dodává: „Doporučoval bych myslet na to, že když něco může pomoci, může to rovněž ublížit.“
Zákazník podle něj jen velmi těžko rozpoznává hranici mezi léky a zkrášlujícími produkty. A v případě kosmetického byznysu je naprosto nedostatečný dohled regulátorů, opakuje.
A co odér?
Nevyhýbá se ani otázce, která napadne v souvislosti s jeho pětiletým pokusem každého. „Nevoněl jsem jako borovice ani jako levandule, to ne. Ale ani jsem nepáchl jako cibule, tak jako jsem býval cítit v době, kdy jsem se denně opatlával deodoranty a najednou se bez nich někdy muselo na jeden den moje podpaží obejít,“ líčil. Jeho přítelkyně si prý nestěžuje, James je cítit jako člověk, říká údajně.
Hamblin se věnuje preventivní medicíně a veřejnému zdraví. Média nikdy neopomenou dodat, že na svůj věk vypadá o moc mladší, na této fotografii z roku 2015 mu je dvaatřicet let.
Sám však připouští, že téma lidského odéru je v naší společnosti a kultuře velmi citlivé. Přivykli jsme tomu, že v mnoha ohledech lidi nesoudíme. Pokud však jde o odér, neváháme se ozvat. Má za to, že mu jeho „anomálie“ prochází proto, že patří do privilegované části společnosti.
Žádné nové normy se však ze své pozice prosadit nesnaží. Jen se snaží postrčit lidi k tomu, aby si položili otázku, zda tolik sprchování a mýdla potřebují. Nediktuje. Co mytí nohou? „Věc osobní preference. Z vědeckého hlediska, z pohledu hygieny, je to otázka osobní volby. Někdo to může mít rád, může se tak cítit lépe. Když vám to něco přináší, stojí za to to dělat,“ líčí.
A dodává, že pro něj osobně vedla ona otázka, nakolik potřebuje mydlinkové sprchování, k dalšímu dotazu. Vypočítal totiž, že pokud by člověk žil sto let a trávil každý den sprchováním a péčí o vlasy a kůži dvacet minut, představuje to 12 167 hodin za celý život. To jsou zhruba dva roky.
„Největším dilematem tak může být, co si počít s oním uspořeným extra časem. S dvěma roky života navíc. Čím ony dny naplnit?“ ptal se v roce 2016 v magazínu The Atlantic.
