Ať tak či tak, jeho osud je strhující. A pan Geniální opět promluvil. Tentokrát o tom, že nám hrozí strašlivé nebezpečí, jemuž unikneme jen tehdy, když opravdu rychle kolonizujeme hvězdy.
Slovo promluvil není ovšem zrovna příhodné, protože ten muž už pětadvacet let komunikuje se světem jen přes klávesnici hlasového syntezátoru. Jediným prstem, kterým může pohybovat, vyťukává krátká slova.
Vůbec to ale neubírá na váze jeho vzkazů, jichž v poslední době přibývá. Naposledy jsme se dozvěděli, že pokud chce lidstvo přežít, musí rychle osídlit vesmír, jinak na Zemi zahyne. "Bude obtížné vyhnout se na naší planetě katastrofě v příštích sto letech, natož během příštího tisíciletí," oznámil syntetický hlas nemilosrdně.
Varování, že se konec světa blíží, berou lidé jen jako výkřiky falešných proroků. Pokud je ovšem nevysloví právě Stephen Hawking. Pak je z nich bombastická událost.
Přesně to se teď stalo. Hawking je po Einsteinovi jediným fyzikem, který se drží v "áčkovém" týmu světových hvězd. A ani k tomu nemusí vyplazovat jazyk.
Absolutní celebrita
V jeho společnosti se rádi ukazují prezidenti i monarchové. Od Baracka Obamy dostal Medaili svobody, nejvyšší americké vyznamenání, které může dostat civilista.
Skoro to vypadá, že se bez něj nemůže obejít žádný pořádný televizní seriál. V Simpsonových dokonce konferoval o tvaru vesmíru s Homerem (poznamenal, že mu Homerova představa, že vesmír má tvar koblihy, přijde zajímavá a asi mu ji ukradne). Hrál ve Star Treku (a rovnou ve dvou dílech), jeho postava se objevila v komiksovém Dilbertovi i Futuramě. Zpívali o něm Manic Street Preachers, jeho hlas zazněl v jedné písni Pink Floyd, zmiňovali ho rappeři i skupina Yes. Byl samozřejmě v Batmanovi...
Když se v roce 2009 rozšířila zpráva, že snad umírá, jeho webová stránka měla tolik návštěv, že zkolabovala.
Říká se, že jsou lepší fyzici a větší myslitelé než on. Ale Hawking je něco jiného. Nemůže se hýbat, ale ze svého celoživotního vězení vede lidi po cestě do nejvzdálenějších a nejpodivuhodnějších koutů vesmíru i lidského mozku. Pohrává si s naší fantazií a ukazuje sílu lidského ducha.
Je jediný v "áčkovém" týmu celebrit, kdo žije jen na invalidním vozíku. Jeho duch se vzepřel ráně osudu, která zničila tělo.
Ze svého křesla však vidí do naší daleké budoucnosti, a dokonce na samý konec vesmíru. Tedy jestli vesmír konec má. Možná se tak Hawking ale jen tváří, protože ověřit, jestli má pravdu, bude možné až za celé generace.
Přesto mu lidé věří. Když řekne, že nás ohrozí jiné kosmické civilizace, naslouchají mu, přestože by úplně stejná věta pronesená někým jiným prohučela kolem uší světa jako šutr vesmírem. Svět ho bere vážně.
Do roku 1988 ho přitom nikdo neznal. Pak napsal knihu, která všechno změnila, ačkoliv ji skoro nikdo nečetl.
Je opravdu tak geniální?
Dílo se jmenuje Stručná historie času a prodalo se ho dvacet milionů (někde se uvádí dokonce třicet). Také se mu ale říká největší bestseller, který nikdo nedočetl. (Osobní dodatek autora tohoto textu: A pokud snad ano, tak mu stejně neporozuměl.)
"Prodal jsem víc knih o fyzice než Madonna o sexu," řekl suverénně Hawking, který vydělal přes dvacet milionů dolarů.
Vnucuje se však otázka: je Hawking jen snoby náhle oblíbený fyzik, něco jako momentálně populární abstraktní malíř, nebo má opravdu pro lidstvo nějaké obrovské sdělení?
Anebo hraje rozhodující roli jeho tragický osud člověka s tělem totálně zničeným nemocí? Člověka, který je však přesto vitální a figuruje v několik pikantních sexuálních skandálech?
Rozhodně má geniální mozek. Ale dlouho to nebylo poznat. I když nějaké náznaky tady byly. Třeba to, že se narodil přesně 300 let poté, co zemřel Galileo Galilei.
Anebo to, že jeho první životní krůčky byly velmi podobné životu jiného génia své doby, Járy Cimrmana. Ten chodil oblečen v dívčích šatečkách. A Hawking zase do deseti chodil do dívčí školy.
Dlouho nenaplňoval rodičovské ambice. Jeho otec byl významný lékař a rád by syna také viděl v bílém plášti. Ale malý Stephen neměl zájem o medicínu, ani o nic jiného. S kamarádem se tehdy vsadil, že to v životě nikdy nikam nedotáhne. "Vlastně ani nevím, kdo vyhrál," říká dnes se svým typickým suchým humorem.
Blahodárný vliv ženy na fyziku
Brzy se ukázalo, že má talent na matematiku a fyziku. V sedmnácti studoval fyziku na univerzitě v Oxfordu. Úlohy, na jejichž rozřešení studenti potřebovali týdny, rozlouskl za jeden večer. Pak pokračoval v Cambridge, kde chtěl získat doktorát. A tam se to stalo.
Protože studoval levou zadní, užíval si volného času, flámoval a závodně vesloval. Když měl krátce před promocí, spadl ze schodů. Ztrácel rovnováhu a orientaci. Měl potíže s řečí. Bylo to divné. Strávil dva týdny v nemocnici a testy byly zničující. Horší už vlastně ani být nemohly. Lékaři mu oznámili, že trpí nevyléčitelnou nemocí motorických nervů, které se říká amyotrofická laterární skleróza. Zjednodušeně řečeno: svaly postiženého člověka přestávají fungovat, ale mozek pracuje normálně.
Hawking dostal dva roky života. Pak měl umřít.
Strašná prognóza. Psal se rok 1963 a v roce 1965, možná dokonce už o rok dřív, mu měly vypovědět službu plíce a srdce.
Hawking měl pocit, že nemá smysl se o něco snažit. Už nebyla budoucnost. Jen deprese a alkohol.
Ale staly se tři věci. Za prvé: nemoc nepostupovala tak rychle, jak lékaři předpověděli (dnes je Hawking nejdéle žijícím člověkem s touto diagnózou).
Za druhé: Hawking se oženil. Jeho ženou se stala jeho první láska Jane, s níž měl později tři děti. Právě ona ho přitáhla zpátky k vědě.
Za třetí: nemocný student se tak rozhodl najít zapomnění v práci místo v lahvi. Pak začal dál studovat. "Tak jsem poprvé ve svém životě začal opravdu pracovat," vzpomínal později. "Ke svému údivu jsem zjistil, že se mi to docela líbí. Možná ale není fér nazývat to prací, kdosi jednou řekl, že vědci a prostitutky jsou placeni za to, co jim dělá potěšení."
Jindy prohlásil: "Ta nemoc byla vlastně největším darem, jaký jsem od života dostal. Díky izolaci od světa jsem měl možnost rozvíjet svou představivost k vidění problémů pod jiným zorným úhlem."
Mladý fyzik brzy skončil na vozíku a začal nesrozumitelně mluvit. Když přednášel, potřeboval asistenta, který jeho nesrozumitelná slova opakoval pro posluchárnu.
V roce 1985 přišla další katastrofa. Hawking dostal zápal plic, a protože mu museli udělat tracheostomii, přišel o řeč úplně. Nyní je odkázán jen na hlasový stimulátor.
A pak se objevila další havárie. Osobní. Postelová.
Trochu moc sexu a násilí
Než ji vyjasníme, předešleme, že ačkoliv je Hawking vězněm svého těla, je to velmi šťavnatý člověk. I když mluví o fyzice, rád dělá sexuální narážky. "Nic se nevyrovná té chvíli, když zjistíte, že jste objevili něco, co nikdo předtím neznal," poznamenal například. "Dá se to přirovnat k sexu, ale trvá to déle."
Tomu, kdo se mu nelíbí, přejede nohu kolečkovým křeslem. O vynálezci vodíkové bomby Edwardu Tellerovi řekl, že je pitomec.
Ale ne vždy je to tak veselé. "Chce být středem pozornosti. Má obrovské ego," řekl o něm jeho kolega a manželka Jane napsala: "Chtěl být na piedestalu uprostřed všech. Byl panovačný a rád vodil lidi jako loutky. Hledal někoho, kdo by se mu modlil u nohou."
A našel. Manželka Jane je už exmanželka. Nahradila ji ošetřovatelka Elaine. Mimochodem, její muž byl ten, kdo Hawkingovi sestrojil syntezátor a napojil ho na počítač.
Bylo to vlastně tak, že Elaine Hawkinga jeho první ženě přebrala.
Psal se rok 1995 a Hawking začínal nové manželství. Vydrželo dvanáct let. Pak následoval rozvod. Na konci manželství už přicházely zprávy, že Hawking má monokly, zlomená žebra, zlomené zápěstí a další úrazy.
Elaine si začala péči představovat po svém.
Domácí násilí? Týrání? Hawking vše odrazil vtipem: "Měl jsem hádku se zdí. A zeď vyhrála."
Jenže ošetřovatelky, které v domě pracovaly, svědčily, že je Elaine nutila, aby přihlížely jejich intimním hrátkám. A vypovídaly i jiné věci: Elaine ho trápila. Odmítala mu podat bažanta, takže se pomočoval, pokládala ho ve vaně tak nízko, že se topil. V létě ho nechávala na slunci tak dlouho, až byl spálený.
Jeho mozek šrotuje dál. I v beztíži
Ale i to už je minulost. Muž, který měl být dávno mrtvý, žije. Sice pořád sedí ve svém vozíku, ale jeho úžasný mozek jede dál a vesmír je mu malý.
Napsal další knihy o fyzice a vesmíru, kromě jiného jednu i pro děti.
A zásobuje nás svými hezkými přirovnáními, které z vesmíru dělají jednoduchou věc. Například: "Úvahy o tom, že černá díra emituje částice, nasvědčují, že Bůh nejenže v kostky hraje, ale občas je hází i tam, kde je nikdo nemůže vidět."
Před třemi lety zažil na trenažéru stav beztíže. Vlastně proč ne. Jak sám řekl: "Pořád zůstává spousta věcí, které bych se chtěl dozvědět."
