„Jak často jste měli sex nebo masturbovali víc, než jste chtěli?“ „Jak často vám vaše sexuální myšlenky nebo jednání narušilo vztah?“ „Jak často jste se cítili neschopni kontrolovat své sexuální jednání?“ „Jak často jste si slibovali, že své sexuální chování změníte?“ Právě takové otázky připravili autoři výzkumu 2 300 mužům a ženám od osmnácti do padesáti let. Odpovědi, které shromáždili, a jejich analýza, přinesla překvapení.
„Mělo se za to, že nadměrné nutkání k sexu je mužským syndromem. Naše studie však prokázala, že to není ani trochu pravda,“ uvedla jedna z autorek práce Janna A. Dickensonová pro server Gizmodo. Závěry studie uveřejněné v magazínu Journal of the American Medical Association totiž našly jen malý rozdíl mezi počtem mužů a žen, jejichž odpovědi naznačovaly sexuální závislost (10,3 procenta u mužů, mezi ženami sedm procent).
Jsem sexuální štvanec: je to nemoc, nebo ne?Nad konceptem sexuální závislosti diskutuje psycholožka Magdalena Frouzová a její kolega Jan Kožnar.  |
A autorský tým má dokonce i hypotézu, proč má s kontrolou svého sexuálního chování nebo nutkání problém více žen, než se čekalo. Podle Dickinsonové za to mohou současné kulturní změny, které vedou k větší toleranci ženského sexuálního vyjádření, cituje ji list The Guardian.
Výsledky své práce považují autoři za zásadní a varující. Pokud by totiž zjištění platila, znamenalo by to, že sexuální závislostí trpí více lidí, než je například těch, kteří zápasí s depresí. Ta totiž sužuje pět procent amerických obyvatel.
Celá věc je však komplikovanější. Studie má totiž slabiny, které nakonec nezastírají ani její autoři.
Čísla jsou jen předběžná
Na jednu upozornil například sexuální kouč Douglas Braun-Harvey. Poukázal na to, že jedním z důvodů, proč jsou lidé vlastní sexualitou rozrušení, mohou být například morální nebo náboženské ohledy. Ty samozřejmě mohou vést ke konfliktům se sexuálními myšlenkami nebo dokonce sexuálním jednáním, neznamená to však, že by člověk trpěl sexuální závislostí jako duševní poruchou. Dotazník autorů studie však ony případy nedokázal odlišit.
Spoluautorka výzkumu Dickinsonová je ke kritice otevřená. Naše čísla jsou velmi předčasná, jsou jen nedokonalým odhadem, jak rozšířená by kompulzivní porucha sexuálního chování mohla být, přiznává. Dodává však, že s ohledem na to, jak „mladá“ daná nemoc je, použil její tým ten nejlepší možný výzkumný nástroj, který měl po ruce.Na jiný problém upozorňuje klinický psycholog David J. Ley, který patří mezi kritiky samotného konceptu sexuální závislosti. Podotýká, že existuje autoritativní a sílící názor, podle něhož pocit, že člověk obtížně kontroluje své sexuální touhy, ještě nepředpovídá opravdové problémy se sexuálním či jiným chováním.
Neukončená debata: je to nemoc, nebo ne?
Kromě přesnosti výsledků tohoto konkrétního výzkumu se však nad tématem vznášejí ještě mnohem obecnější, podstatnější námitky. Zatím totiž mezi vědci nepanuje shoda v tom, zda sexuální závislost jako nemoc skutečně vůbec existuje. Na jedné straně letos provedla Světová zdravotnická organizace pionýrský, významný krok a kompulzivní poruchu sexuálního chování zavedla do jedenáctého vydání své Mezinárodní klasifikace nemocí.
Nemoc podle ní charakterizuje „trvající trend neschopnosti kontrolovat intenzivní, opakované sexuální impulzy nebo nutkání, které ústí do opakovaného sexuálního chování“.
Ne všichni však oné nemoci přiznávají existenci. Například Americká psychiatrická asociace uznání nemoci zvažovala též, nakonec ji však do svého manuálu duševních nemocí nezahrnula.
„Je to koncept, který se dlouho používal k vysvětlení nezodpovědného sexuálního chování sobeckých, mocných, bohatých mužů,“ dodává. Mezi kritiky konceptu sexuální závislosti jako duševní poruchy patří i David J Ley. Napsal o tom ostatně celou knihu nazvanou „Mýtus sexuální závislosti“. Namítá kromě jiného i to, že onen koncept může vyviňovat sexuální predátory, z nichž by vlastně dělal oběti psychické poruchy. „Nejsem si jist, zda být sobec, misogynní hrubián představuje nějakou zdravotní poruchu,“ řekl pro server NBC News Ley v roce 2017.
