Jeho eskapády přitom začaly jako svérázná forma terapie. Po perném týdnu manažera si v pátek začal dopřávat spolu s kolegy "svátečních" pátečních dýchánků: dobrá večeře, dobré pití, občas kasino, vždycky návštěva nevěstince. Takový hezký balíček vše-v-jednom.
"Bral jsem to jako odměnu za náročnou práci, dokonce luxusní odměnu, kterou si nemůže dovolit každý. A navíc jsem se u toho ´resetoval´, užil si, vyčistil si hlavu, totálně vypnul," popisuje motivy svých tahů Petr.
Jenže z toho, co mělo fungovat jako svého druhu uvolňující očista, se stalo zatraceně těžké závaží.
Přestal spát se svou ženou, za prostitutkami chodil stále častěji a ještě víc času mu polykalo horečnaté kombinování a vymýšlení lží a scénářů, jak si pro stále častější návštěvy nevěstince vytvořit příležitost. Přestal stíhat práci a jeho výlety, bez nichž se už nedovedl obejít, se začaly víc a víc podepisovat na rodinných financích.
Přitažené za vlasy?
Ne tak docela, říká psycholožka Magdalena Frouzová. "Jde o zřejmě nejrozšířenější formu závislosti na sexu. Takové páteční tahy dnes k podnikatelům patří možná asi tak, jako k nim dříve patřila fialová saka, okázale drahé vozy a milenky. Dnes už milenka není ´in´, vyžaduje totiž stálou péči. Dnes to jde stále víc směrem k profesionálním službám: zaplatí si a mají jistotu a pokoj."
Stále nutkavější chození za bezpečím, které najdou ve vždy spolehlivě otevřené náruči prostitutek, je ale jen jednou z forem poruchy, o níž je řeč. Podobně jako může alkoholismus znamenat jak postávání s lahváčem u stánku, tak každovečerní popíjení šampaňského v obýváku, může mít řadu tváří i tenhle problém .
Hlavně aby mi nebylo vidělo na monitor
Když se Marek poprvé přihlásil na chat, přišlo mu lechtivé konverzování v erotických místnostech jako fajn relaxace v práci.
Zatímco byly kolegyně na obědě, flirtoval a užíval si fantazií, na které v běžném partnerském životě nedosáhl. Později své seance ukončoval odbíháním na toaletu – a obědové pauzy začal brát jako rutinní zpříjemnění pracovní doby… do té míry, že se výletem na toaletu přestal obtěžovat.
A jak šel čas, přišlo mu čekání na vytouženou polední pauzu, kdy bude mít "chvilku pro sebe", stále víc svazující.
"Došlo to tak daleko, že jsem seděl s rukou v kapse u kalhot, i když kolegyně v kanceláři byly. Pořídil jsem si internet domů a seděl u něj v noci… a nakonec jsem se rozhodl změnit zaměstnání. Při pohovorech jsem vždy zkoumal, kde bych v nové práci seděl – šlo o to, mít monitor obrácený ke zdi, tak aby mi do něj nikdo neviděl. Nakonec jsem ten ideál sehnal, i když vlastně za menší plat, než jsem bral ve starém zaměstnání," přiznává.
Právě internet podle Magdaleny Frouzové znamenal pro rozšíření závislosti na sexu podstatný "upgrade".
"Závislost se může vyvíjet. Nejdřív se dotyčný či dotyčná, protože se to samozřejmě týká i žen, dívá na porno. Pak třeba začne vést sexuální hovory na chatu – a ty se stanou nutkavou potřebou. Pak u toho začne onanovat, pak si začne volat po Skypu, poté si vyměňuje fotky, nahraje video… pak se s tím druhým chce vidět," popisuje možný průběh psycholožka.
"Na každé té úrovni se na nějaký čas zastaví, případně na ní i skončí, ale začne to mít nutkavou podobu. Je nervózní, vyčerpaný, tak trochu štvanec. Někdy tam přistupuje jako další slast nebezpečí z prozrazení, třeba právě když onanuje na chatu v práci… takže to dělá čím dál tím víc i veřejně, což samozřejmě skončí strašnou ostudou. Jiný dojíždí na peníze, další přestává být schopen normálního kontaktu doma v rodině. Vytuneluje se."
Kam s tím?
Jedná se přitom o relativně nedávno rozpoznaný fenomén, takže vyvolává zapálené debaty mezi odborníky: Do které diagnostické škatulky ho zařadit? Dá se takový vztah k sexu označit za závislost?
Psycholog Jan Kožnar, který se s touto problematikou setkal během své praxe ve Spojených státech, má za to, že ne. "K závislosti je třeba cizí látka jako alkohol či jiná droga. Ta tady schází. Navíc u tohoto chování nejde o rozkoš ze sexu, to, co ti lidé dělají, slouží hlavně k redukci pocitu nepohody, úzkosti," vysvětluje.
Ideálním příkladem je úředník, který si před nepříjemnou poradou odskočí na toaletu, aby "si masturbací ulevil".
"Označil bych to spíš za nutkavé, kompulzivní sexuální chování. Dotyčnému navíc ani tak neuleví, to potěšení je krátké, zato následuje pocit viny a zahanbení: sakra, zase jsem do toho sklouznul. To zase jen zvýší úzkost a pravděpodobnost, že postižený k té vyšlapané, naučené cestě, jak úzkost potlačit, sáhne znovu."
Oproti tomu Magdalena Frouzová závislostní diagnózu neodmítá: "Závislí nemusíme být jen na látkách, ale i na procesech, jako třeba na gamblingu. Kam zařadit tohle zacházení se sexem, je zatím otevřené, je to vlastně takový most mezi závislostí a nutkavým chováním."
Otázkou je, do jaké míry mají spory o ideální diagnózu praktickou relevanci. "Možné je, že je to do jisté míry jen spor ješitných pánů," říká s nadsázkou a odkazem na Patricka Carnese, nejznámějšího proponenta závislostní teorie, a Eliho Colemana, stoupence teorie kompulzivního chování, Jan Kožnar.
"Koneckonců, podobně jako jsem pacienty v USA léčil na Colemanově klinice já, by je asi léčil i Carnes… ale to tam nepište, to popřu," směje se.
Oba přístupy se navíc shodnou v tom, že neplatí to, co napadne jednoho každého laika. Ne, byť se zdá, že za nutkavou posedlostí pornografií, prostitutkami, sexem v cizím bytě či sexem s cizincem stojí prostě jen zvýšená potřeba sexu, řeč rozhodně není o erotomanii.
Psanci rituálů
"Před dvaceti lety by se to asi jako pouhá hypersexualita, zvýšená potřeba sexu, označilo, dnes je ale věda mnohem sofistikovanější a rozeznává subtilnější rozdíly," říká Jan Kožnar.
Jednou z jeho pacientek byla žena, která se dopouštěla "úletů" a la sex s pošťákem, které tak často bývají tématy pornočasopisů.
"Ona to nechtěla, měla manžela, rodinu… byla spíš nešťastnice, tím hlavním důvodem jejího chování byla úzkost, snížená sebeúcta. Byla neskutečně vystresovaná, nedůvěřovala si, vnímala se jako hnusná, škaredá, nekvalitní. A takovým příležitostným sexem si vlastně jen potvrzovala, že je špatná."
Sex má přitom všechny předpoklady, aby člověku v úzkosti nastražil skutečně lákavou léčku. "Nese s sebou uvolnění, odměnu, pocit bezpečí – ten druhý je na tom stejně jako já, nejsem sám," říká Magdalena Frouzová.
Zvýšenému sexuálnímu apetitu navíc schází nutkavost. "Když častější sex vychází ze zvýšené potřeby, ta potřeba se nezvyšuje," vysvětluje Magdalena Frouzová. "U závislosti se, aby došlo k uspokojení, musí stále víc a víc zvyšovat frekvence."
Člověk, který do léčky padá, má nejprve pocit, že našel něco famózního, něco, co mu nabízí cestu ven z trablů. Následuje fáze užívání si, jenže proto, aby udržel intenzitu prožitku, ho musí zažívat stále častěji.
"Čím dál víc na to myslí, stává se to pro něj stále víc položkou číslo jedna na hodnotovém žebříčku – a tím, jak dává sexu prioritu, se nakonec dostává do konfliktu s jinými hodnotami. A dostavují se praktické problémy."
Nesoustředí se na běžné věci. V hlavě mu pořád běží dva programy – jeden si všímá každodenních úkolů, druhý se soustředí na vytváření si příležitostí na sex: kde si půjčit peníze, komu co nalhat, aby měl čas. Kruh se uzavírá.
Jak z něj ven?
Dlouhý návrat do normálu
Stejně jako u závislosti na výherních automatech, i při léčení nutkavého sexu platí: zákaz čehokoli, co by mohlo k naučené reakci svádět. "Pacientům se musí znemožnit, aby se dostávali do situací, které k tomu svádí a které připomínají situace, které k tomu vedly. Když někdo vyjížděl za prostitutkami autem, neměl by nikdy brát stopařky," vysvětluje Magdalena Frouzová.
Jan Kožnar zase upozorňuje na dobré výsledky, které při jeho působení v USA přinášela skupinová terapie.
Každopádně, cesta zpět není nijak rychlá. Než začne být pacient uspokojen normální sexuální aktivitou, trvá relativně dlouho. "Vždy trvá tak půl roku, rok, než se ´přeprogramuje´. On vlastně odčerpal slast, kterou má člověk z normálního sexu, do téhle závislostní podoby a trvá dlouho, než se mu vrátí," říká psycholožka.
V tom se závislost na sexu neliší od jiných závislostí: normální aktivita připadá dotyčnému šedivá, fádní, nudná.
Jen jsem tak trochu zlobil
Zmapovat, o jak rozšířený problém jde, v Česku nelze: na rozdíl od gamblerství se v psychiatrických léčebnách neléčí. Přesto je zřejmě častější, než bychom si mysleli. Magdalena Frouzová má sedm osm pacientů s touhle diagnózou za rok.
Většina z nich však do její ordinace přijde s jiným problémem – a na nutkavé sexuální chování se přijde spíš mimochodem. Těch, kteří sami poznají, že mají se sexem potíž, a přijdou, protože jim ruinuje život a nedokážou se z toho vylhat, je podstatně méně.
"Že se děje něco špatně, člověk obtížně rozpoznává. Nejdřív se tím chlubí a všichni ostatní mu to vlastně závidí – zážitky, libido, dobrodružství… A když je za to dotyčný obdivován, trvá dlouho, než si uvědomí, že je v podstatě otrok. Říká si jen: Dobrá, zlobil jsem. A poté to tají – a tohle se tají mnohem víc než závislost na alkoholu či drogách. U drog má člověk pořád pocit, že zlo dělají ty drogy, ne on. U sexu to není na koho svádět."
(Jednotlivé příběhy byly s ohledem na soukromí poupraveny.)
