„Chlap jako tenhle určitě! Vždyť nosí růžový oblek!“ vyprskl v románu Velký Gatsby z roku 1925 na adresu hlavní postavy Tom Buchanan. Rozhodně tím Jaye Gatsbyho nemínil znevážit jako slečinku. Naopak, reagoval na to, že ten chlapík má mít vystudovaný Oxford. „To určitě!“ říkalo nevěřícně Buchanan zvolání. Růžový oblek mu s vzděláním z prestižní univerzity nepasoval.
To proto, že růžová v té době byla spíš barvou grázlíků zespoda společnosti než džentlmenů vybraného chování. „Růžová byla ve dvacátých letech minulého století považována za příbuznou rudé, za válečnickou a maskulinní barvu, s konotacemi dělnické třídy,“ píše v článku „Jste dost chlapi na růžovou?“ list The Telegraph a uvádí, že až později barvu převzali pro elegantní pracovní oděvy někteří Newyorčané z vyšších tříd.
Valerie Steele z newyorského Fashion Institute of Technology pro server The Atlantic dodává, že růžová muže provázela po celé devatenácté století. I ona to zdůvodňuje její příbuzností s bojovnou červenou.
Na to, kdy jí kultura přisoudila konotace zženštilosti, existuje spousta vysvětlení.
Chlapečkovi růžovou, když chcete držet tradice
Například podle Jo Paoletti, autorky knihy Pink and Blue: Telling the Boys from Girls in America se původně v Americe nerozlišovalo mezi barvou pro chlapce a pro dívky, spíše mezi barvami pro děti a pro dospělé. Mezi dětské patřila růžová a modrá, zaměnitelně pro obě pohlaví. „Byly to genderově neutrální barvy,“ vysvětluje.
Obě barvy si začaly hledat svůj výlučný gender až na začátku dvacátého století, a bylo to nejisté a tápající hledání. „Jste-li ctiteli konvencí, použijte růžovou pro chlapce a modrou pro holčičku,“ doporučoval magazín The Sunday Sentinel v roce 1914 rodičům, kteří by chtěli pohlaví potomka odlišovat barvou.
Obchodní publikace Earnshaw’s Infants’ Department se stanoviskem k této závažné otázce o čtyři roky později souhlasí. Přiznává, že v minulost panovala v problematice velká pestrost názorů, je si však jistá: „Obecně akceptované pravidlo je, že růžová je pro chlapce a modrá pro dívku.“ A obchodníci mají i vysvětlení: „Důvodem je, že růžová je rozhodnější a výraznější, a je proto vhodnější pro hocha. Modrá, která je jemnější a elegantnější, je hezčí pro děvčátko.“
Stereotyp se však prosazoval těžko, panovala taková svévole a chaos, že magazín Time v roce 1927 raději oslovil velké obchodní prodejce, aby veřejnost osvětlili, jaká barva je vhodná jakému pohlaví. Ani podnikatelé se ve výsledné přehledné tabulce neshodli, ale šest z deseti přikázalo růžovou hochům a modrou dívkám.
Gatsbyho růžová byla ikonická, neobešla se bez ní ani verze Robertem Redfordem z roku 1974.
Mimochodem, i na to, proč se obchodníci do rozlišovací hry vůbec pustili, existuje interpretace. Velmi cynicky ekonomická, až tak, že zní věrohodně. Prostě jim různé barvy pro holky a kluky prospívaly finančně. Když se barvy daly zaměňovat, mohli spořiví rodiče točit mezi potomky pořád totéž oblečení. Když si však barvy našly s pomocí společenských norem své výlučné pohlaví, museli rodiče koupit nové šatičky, pokud jim byl po dívence nadělen hoch.
Barvy se však holkám a klukům rozhodily nahodile, téměř jen podle toho, jak to viděli výrobci a obchodníci. „Mohlo to být klidně obráceně,“ konstatuje v magazínu Smithsonian.com lakonicky Paoletti.
Muži přišli o růžovou po válce
Pokud však až do oné doby nebylo jasné, kdo má jakou barvu, kdy kulturní diktát odkázal růžovou slečnám? Nejčastěji se zlom situuje do období po druhé světové válce: mdlost, opatrnost, zamlklost válečných let vystřídala naděje, radost, a k ní patřily i zářivé barvy.
Od žen se očekávalo, že budou permanentně toužící a hodné toužení, šťastné, optimistické. Líčidla, rtěnka, růže na tvář byly samozřejmostí, a k tomu se hodila růžová. „Odhoďme černou, spalme modrou, pohřběme béžovou. Odteď, děvčata, mysleme růžově!“ jásá módní redaktorka v romantické komedii z roku 1957 Funny Face.
Některé hlasy přitom upozorňují na to, že spolu s růžovou vyfasovaly ženy i „infantilizaci“. Protože nezapomeňme, že růžová byla dětskou barvou. Za to, že muži o růžovou přišli, však můžeme vinit více faktorů, roli hrálo jistě i to, že si modrá obsadila muže díky válečným modrým uniformám.
Podle Jo Paoletti, kterou jsme citovali zkraje článku, však růžovou pro ženy zajalo paradoxně feministické hnutí. „Od osmdesátých let dvacátého století se růžová stala silně ženskou barvou. Pravděpodobně proto, že ji ženské hnutí ve své kritice tak úspěšně spojilo s tradičním holčičkovstvím,“ píše. V praxi se feministické hnutí pokusilo růžové šatečky vymýtit genderově neutrálním oblečením, růžová už však děvčátkům zůstala.
Když obliba unisex oblečení odezněla, kult růžové s modrou tu byl stále. Byl navíc podpořen pokroky ve zdravotnictví, s tím, jak bylo schopno určit pohlaví plodu ještě v době těhotenství, věděli rodiče, zda jít v obchodech po modré, nebo růžové. Ano, zase u toho byli obchodníci. „Čím víc oblečení individualizujete, aspoň podle pohlaví, tím více ho prodáte,“ komentuje Paoletti.
Mnohé feministky se k růžové vracejí, aby z ní udělaly symbol silného ženství. Muži si jí zřejmě nechali vzít definitivně, vracejí se k ní snad jen na přehlídkových molech.
Pánové, nosíte růžové oblečení?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 27. května 2016. Anketa je uzavřena.
