Když byl dítě, jednou ho málem zplynovali, podruhé zastřelili, potřetí umlátili. Když vyrostl a dobyl svět, zabili mu manželku a nenarozeného syna. Když se otřepal, šel sedět. A když si celá desetiletí poté přijel pro cenu za celoživotní dílo, zatkli ho.
Možná nebyla taková náhoda, když kdysi označil za svůj nejoblíbenější film drama Carola Reeda Štvanec. Sám jím je celý život, byť občas vlastní vinou. Ale osud v tom má prsty taky. "Kdykoli si uvědomím, že jsem šťastný, popadne mě šílený strach," řekl jednou. Teď mu bylo osmdesát, a pokud bilancuje, těžko říct, jestli ohlédnutí zpět dělá radost jemu samotnému.
Uprchlík před plynovou komorou
Budoucí světoznámý režisér se narodil jako Raymond Roman Thierry Liebling v Paříži, ale jeho otec, který byl malířem, jenž se neprosadil, se pár let poté vrátil domů do Polska. A dva roky nato tam vtrhli nacisté. Nějakou dobu poté skončili Lieblingovi v krakovském ghettu.
Zažil všechno, co znáte z dokumentů o té šílené době. Na vlastní oči viděl, jak při jednom zátahu střelil na ulici německý důstojník pistolí do hlavy stařenu a krev se rozlévala po dlažbě. S partou stejně starých chlapců prolézal kanalizací ven za hranice ghetta, aby opatřil jídlo pro hladovějící rodinu - anebo aby si opatřil poštovní známky, které sbíral. Udělal to snad dvacetkrát.
Zdálo by se, že malí chlapci berou takové věci jinak, protože si neuvědomují, že mohou zemřít. Ale on sám později vyprávěl, že ve spánku svíral ruce v pěst takovou silou, až je měl mozolnaté.
Matku a sestru mu transportem poslali do Osvětimi. Jeho zachránil otec. Když přišla řada i na ně, rychle ho odvedl k zátarasu u hranic ghetta a přikázal mu, aby utekl. Povedlo se, ale syn se vrátil a šel podél zástupu mužů odváděných k transportu do koncentráku, v němž kráčel i jeho otec. Ten na něj gestikuloval, aby zmizel. Syn poslechl.
Pak se skrýval u polské rodiny Wilkových, které těsně po okupaci otec pro všechny případy zaplatil, aby se o ty jeho blízké, kteří to budou potřebovat, starali. Potom se octl na venkově jako pasáček u rodiny, která mu nevěřila, že existuje elektřina. Jednou si z něj sadističtí němečtí vojáci udělali při střelbách cvičný terč. Jindy ho jakýsi násilník zkopal tak brutálně, že mu lékaři později museli voperovat do zad kovovou destičku.
Když skončila válka, bylo mu patnáct a neuměl číst a psát. Matka se nevrátila, otec ano. Velmi rychle si našel novou ženu, což v chlapci zanechalo velkou ránu. Jednoho dne se z něj stal Roman Polanski, protože nová žena naléhala na otce, aby se přejmenovali.
Fotogalerie |
Ukázalo se, že Roman je nadaný na školu i na sport. V tom byl dokonce vynikající, snil o kariéře cyklisty. Otec chtěl, aby se naučil něco pořádného, a tak se měl stát elektrikářem. Ale jeho přitahovalo něco úplně jiného. Film.
Už jako dítě v ghettu věděl o místě, odkud se daly sledovat německé filmové týdeníky promítané na ulici za zdmi ghetta. Byly sice plné propagandy a protižidovských žvástů, ale ty obrázky se hýbaly. Propadl jim. Hned po válce zkoušel hrát.
A když otec tlačil, aby se vyučil, zahodil učebnice o ampérech a kondenzátorech a šel studovat do Lodže filmovou režii. Brzy bylo jasné, že Roman Polanski bude Někdo. Pravda, někdy to bral tak vážně, až šel skoro přes mrtvoly. Při natáčení studentského filmu Přerušená zábava nechal na plese své nic netušící spolužáky při filmování tančit a zaplatil partě chuligánů, aby přišli a začali je mlátit. Důvod: chtěl zcela realistické záběry.
Ale v roce 1962 natočí film Nůž na vodě, za který je nominován na Oscara. Dveře do světa se otevírají.
Uprchlík před traumatem z vraždy ženy a dítěte
Střih. Léto 1969. Polanski je už hvězda, má za sebou Rosemary má děťátko či Ples upírů, při jehož natáčení se seznámil s krásnou Sharon Tateovou. Nechtěl ji obsadit, podle něj byla herecké dřevo, ale nakonec to udělal a skončilo to velkou hollywoodskou láskou.
Za dva tři týdny se jim má narodit syn, Polanski je zrovna v Londýně. V noci se do vily, kde jsou Sharon, rodinný přítel Jay Sebring a Wojciech Frykowski a jeho dívka, vloupe "rodina" potrhlého Charlese Mansona. Tenhle muž věří, že se schyluje k rasové válce bílých s černými a že ji předpovídají Beatles svým Bílým dvojalbem. A tak se snaží věci urychlit tím, že občas nechá někoho zabít a zanechá stopy naznačující, že pachateli byli radikální černoši.
Nejdřív je ještě na zahradě zastřelen správce. Lidé v Polanského pronajaté vile jsou ubodáni desítkami ran nebo ubiti, Sharon Tateová přichází na řadu jako poslední, uříznou jí ňadro a její krví napíšou na dveře slovo "prase". Je to šílený masakr.
Když se to druhý den dozví Polanski, zhroutí se, ale pak pomáhá vypátrat vrahy. Ale stejně už to není on. Chová se jako po lobotomii. K tomu se přidá nečekaná rána. Svatouškovská část konzervativního tisku začne naznačovat, že by s vraždou mohl mít něco společného. Buď je to trest za jeho film Rosemary má děťátko, v němž hlavní hrdinka ve snu otěhotní s ďáblem, anebo v tom měl sám prsty, protože tenhle film přece nabízí důkaz, že je satanista.
Zlomený Polanski opouští Ameriku.
Uprchlík před zákonem
Po několika letech se vrací a triumfuje, protože natočí Čínskou čtvrť s Jackem Nicholsonem. Ale taky zažije pád do propasti. V roce 1977 mu Nicholson půjčuje svoji vilu, jelikož si odskočí lyžovat do Colorada, a Polanski v ní fotí třináctiletou Samanthu Gaileyovou. Její matka vymetá s dcerou divoké večírky a chce dceru prostrčit mezi modelky. Možná za každou cenu.
Fakta: při prvním focení v plavkách i bez plavek matka ještě byla přítomna. Při druhém už ne. Polanski dívce nabídne šampaňské a tehdy zrovna frčící tabletky Quaalude, které člověka hezky uvolňují. Pak se s ní vyspí. Později tvrdí, že nevěděl, kolik jí je, že nebyla panna (což byla pravda), že to chtěla (což ona popřela) a podobně. Ale věc byla jasná: bylo jí třináct.
Roman PolanskiNarodil se 18. srpna 1933. Získal například Oscara za film Pianista (2002), Zlaté glóby za Čínskou čtvrť (1974, nejlepší režisér, nejlepší film) a Tess (1979, nejlepší cizojazyčný film), cenu Zlatý medvěd za snímek Ve slepé uličce (1966). Nezi jeho další slavné filmy patří Rosemary má děťátko, 48 hodin v Paříži, Hořký měsíc či Bůh masakru. |
Hrozí mu padesát let za mřížemi. Je jedno, že si docela dost lidí myslí, že to na něj Samanthina matka ušila, aby ho využila a pomohla tak dceřině kariéře.
Velký hollywoodský skandál je na světě.
Polanski je zatčen. A obviněn ze znásilnění a sexu s nezletilou. Advokáti se však dohodnou se soudcem. Režisér se nakonec přizná k tomu druhému obvinění, dostane devadesát dnů (jak před časem napsal New York Times, v 70. létech se na takové věci koukalo jinak), ale musí podstoupit psychiatrické vyšetření. Zní to snesitelně. Polanski je venku dokonce po 42 dnech.
Jenže se něco stane: soudce Rittenband, který proces využívá pro svou slávu, se zřejmě bojí, že bude před veřejností vypadat měkce, a tak popírá dohodu a chce poslat režiséra za mříže znovu a na delší čas. Nebo si to Polanski jen myslí. Každopádně sedá okamžitě do letadla a odlétá do Evropy. Už dva roky má francouzské občanství a Francie své občany nikomu nevydává.
Ale tím to zdaleka nekončí.
Další desítky let bude Polanski tak trochu jako psanec na útěku.
Uprchlík v pasti
Spojené státy postupně žádaly o vydání Polanského nejen Francii, ale také Kanadu, Brazílii, Německo či Thajsko. Málem ho dostanou v Izraeli, ale filmař stihne včas zmizet. Vede zvláštní život. Než někam jede, musí právníci prozkoumat, zda ho daná země nevydá. Amerika je pro něj samozřejmě tabu, a tím pádem nemůže točit velké hollywoodské hity. Když v roce 2003 dostane Oscara za film Pianista, přebírá ho za něj jeho přítel Harrison Ford.
A to i přesto, že mu jeho oběť odpustila a on se s ní finančně vyrovnal.
Ale už to přece jen vypadá jako zapomenutá historie. Jenže koncem září 2009 přijde blesk z čistého nebe. Polanski si jede pro cenu za celoživotní dílo do Švýcarska, kde byl už tolikrát, dokonce tam má luxusní dům v lyžařském resortu Gstaad, a stane se, co nikoho ani ve snu nenapadne. Je zatčen, protože úřady mají žádost o jeho vydání od Američanů. Švýcaři začínají zkoumat, zda ho vydají.
Po dvou měsících vazby může aspoň do domácího vězení ve Gstaadu. Až příští rok v červenci soud rozhodne, že ho za Atlantik nevydají. Režisér je volný. Ale byly to nervy.
Finále obstará Samantha, která je už provdaná a má tři děti. Řekne médiím, že americká justice jí ubližuje víc než kdysi Polanski a že si na ní soudce dělá kariéru.
Uprchlík před osudem
Ale skoro to vypadá, že když Polanskému říkají černý princ filmu, není to náhoda. Skoro to vypadá, že byl celý život pronásledován osudem. Problémy a smrt mu šly v patách. V roce 1961 se při autonehodě zabil jeho přítel, režisér Andrzej Munk, a další z jeho kamarádů, herec Cybulski, spadl v roce 1967 pod vlak. Při dobíhání uklouzl na náledí. O dva roky později se na bujarém večírku poperou Krysztof Komenda, skladatel hudby k filmu Rosemary má děťátko a Ples upírů, se spisovatelem Markem Hlaskem. Komenda upadne a po nějaké době zemře na krvácení do mozku. Nepomůže ani okamžitá operace. "Jestli odejde Krysztof, půjdu i já," řekne Hlasko a spáchá sebevraždu.
Po sebevraždě ho opustí i další přítel, spisovatel Jerzy Kosinski, který napsal předlohu pro film Petera Sellerse Byl jsem při tom. Spolkne prášky, zapije je alkoholem a ještě si obalí hlavu igelitem, aby se udusil. Zanechá poslední vzkaz: "Uspím se na delší dobu než obvykle. Říkejte tomu věčnost."
A tak se není co divit, že jeden z jeho životopisců hovoří dokonce o "teorii prokletí". Prý bylo trestem za Polanského nespoutaný život, v němž byl proutníkem, jemuž na věku milenek až tak nezáleželo (třináctiletá Samantha nebyla výjimkou, protože nějakou dobu žil s patnáctiletou Nastassjou Kinski), výtržníkem a divochem, který létal letadlem, závodil v autech, lyžoval o zlomkrk a vůbec žil na plný plyn.
Pravděpodobnější ovšem je, že kromě talentu měl prostě smůlu. A v pozadí byly nepochybně i temné můry z dětství, které ho sice pudily utíkat do nejvyšších pater fantazie, ale taky ho nutily dělat to, co by normálně neudělal. Zopakujme si to ještě jednou: "Kdykoli si uvědomím, že jsem šťastný, popadne mě šílený strach."
