Než se však do jejího příběhu pustíme, vytkneme před závorku dvě věci. Zaprvé, Franca Rameová bývá vnímána předně jako manželka nositele Nobelovy ceny Daria Fo, vydávat ji jen za jakousi oporu brilantního dramatika je však nemístnou karikaturou. Byla něčím mnohem víc, byla spoluautorkou. Jejich součinnost byla tak těsná, říká britský překladatel díla Daria Fo Joseph Farrell, že je nepředstavitelně těžké oddělit, kdo co napsal.
A neskóroval ani italský prezident Giorgio Napolitano, když po její smrti ocenil "vášnivé občanské angažmá" a její příspěvek kulturnímu životu Itálie, ani italský parlament, který ocenil její památku minutou ticha. Obojí vyznělo dost groteskně. Italský stát totiž s herečkou a dramatičkou pojilo vždy spíše nepřátelství. A bylo oboustranné, zatímco ona stát a vlády sžíravě kritizovala, stát ji cenzuroval. A nejen to, o tom však až později.
Ty budeš můj
Nejprve se přeneseme na milánské předměstí Parabiago, kde se roku 1928 narodila. Ano, samozřejmě: v komediantské rodině, kde se herecká profese dědila z generace na generaci už od osmnáctého století. A jaké to bylo herectví! Bez scénářů, herci znali jen zápletku a samotný děj vytvářeli až na jevišti: je to něco, co se později odrazí v jejích vystoupeních, v nichž tryskaly improvizace a která se nesla na vlnách interakce s diváky.
Poprvé se objevila na pódiu v náručí matky jako osmidenní miminko, férový debut si odbývá v roce 1951. Divadelní umění nikdy nestudovala, ale když rodiče museli kvůli otcově zdravotnímu stavu pověsit herectví na hřebíček, věděla, jak vydělávat peníze: nastoupila do varieté.
Získává si reputaci italské Rity Hayworthové, ale především: seznamuje se s vytáhlým hubeňourem jménem Dario Fo. A je v tom temperament, který předznamená podobu jejich soužití: chlapec je blondýnkou unesen, ale stydí se udělat první krok. Ani nemusí, iniciativy se totiž chopí sama Franca, a po svém. Jednou v divadle jej prostě beze slova přitiskne ke zdi a na ústa mu vsadí vášnivý polibek.
V roce 1954 se vezmou a jejich bouřlivé soužití a divadelní spolupráce trvá do konce života.
Vatikán i komunistická strana. Byli na obtíž mnohým
Pouštějí se do kabaretních vystoupení, první výrazný úspěch přijde v roce 1959 a přinese ho hra Archandělé nehrají biliár ve slavném milánském divadle Odeon. Pro jeho soubor pak píší jednu novou hru každý rok a zaměřují se na politické satiry. Své angažmá v kamenném divadle později označují, věrni svému levicovému založení, za své "buržoazní období", ve skutečnosti však bylo velmi subversivní: trefují se do politické korupce i tmářské katolické církve. Ne všem se to líbí.
První potíže přišly už v roce 1954, když v jednom ze svých kusů označili některé vládní úředníky za stoupence fašismu, vynutil si stát škrty ve hře a posílal na všechna její představení policejní kontrolory. Kvůli explicitně politickému obsahu jsou pak dlouhé roky cenzurována mnohá jejich díla. Pohár trpělivosti přeteče v roce 1962. Nebudeme dělat šašky buržoazii, vyštěkává Dario Fo a oba opouštějí úspěšné televizní varieté Canzonissima, kde jejich politické smeče zmizíkovala pečlivá cenzura. V televizi se on ani ona neobjeví patnáct let, na divadle však slaví jeden úspěch za druhým.
To už však přichází rok 1968 a stavidla se protrhují. Je to skoro jako revoluce. Franca Rameová i Dario Fo se vrhají do gejzíru politické ofenzívy dělníků a studentů. Pod patronací komunistické strany zakládají soubor Nuova Scena, který se blýskne jednou z nejslavnějších her Daria Fo Mistero buffo – Vatikán ji označí za rouhačskou, Fo opáčí, že lepšího komplimentu se mu nemohlo dostat. Spojenectví se stranou však netrvá dlouho, podle divadelníků jde partaj proti dělnicko-studentskému hnutí. Proti lidem, kteří na jejich hry chodí. Už v roce 1970 proto objíždějí Itálii s vlastním souborem La Commune.
Není to konvenční projekt. Jeho cílem je "být ve službách revolučních sil ne kvůli reformě buržoazního státu, ale pro růst skutečného revolučního procesu, který dostane k moci dělnickou třídu". Třeskutá slova, která dnes působí jako z Marsu, jenže takhle to v šedesátých a sedmdesátých letech vidělo hodně z lidí, kteří nezasedali ve správních radách. Hlavně v Itálii, proti níž byla Francie roku 1968 čajíčkem. Stáli si za svým nejen proti zaměstnavatelům a vládě, ale i proti odborům a komunistické straně.
Jsou to slova hřmící destrukcí, tahle dvojice kumštýřů si na nic si nehraje. Ani na vysoké umění. Vystupují tam, kde je jejich publikum, za první rok hráli ve více než osmdesáti dělnických klubech, okupovaných továrnách, předměstských kinech, ale i v pizzeriích či kuželkárnách.
"Vystupovali jsme pro 200 tisíc či víc diváků a sedmdesát procent z nich předtím divadelní představení nikdy nevidělo," vzpomínala Rameová. A když hra skončila, opona se nezatáhla – vlastně se začínalo právě, když končilo divadlo: lidi mluvili. "Každý hovořil, ženy, chlapci, odrostlí i staří. Všichni mluvili o své zkušenosti, o odporu a bojích, říkali nám, co bychom měli uvést na pódiu příště: jejich historii."
Tohle není hra
Bylo to herectví, které sršelo životem a neslo riziko. Hry jako Nemáte na zaplacení? Neplaťte, v níž Rameová hraje ženu, která organizuje ostatní k nakupování v supermarketech bez placení, přilévaly olej do ohně. Ostatně, "nakupování po proletářsku" bylo v Itálii sedmdesátých let realitou: ještě to propagovat! Hry jako Náhodná smrt anarchisty, inspirovaná incidentem, při němž zemřel železniční dělník a anarchista Giuseppe Pinelli, který byl údajně vyhozen z okna policejní stanice, se nelíbily ani policii, ani fašistickým organizacím. Jejich představení byla zakazována a cenzurována, Dario Fo byl napaden a zatčen, Franca Rameová však měla zaplatit mnohem vyšší cenu.
V březnu roku 1973 ji unesli čtyři fašisté, mučili ji, pálili cigaretami a pořezali břitvou. To vše, jak v roce 1998 konstatoval soudce Guido Salvini, na povel italské policie. Franca Rameová byla personou non grata. Ale taky nezastavitelná, dva měsíce po únosu už byla na pódiu znova. Se sérií antifašistických monologů.
Jen o jednom s nikým dlouho nemluvila. Že ji tři z únosců postupně znásilnili, neřekla ani svému partnerovi. Poprvé to sdělila až po dlouhých letech, vytrysklo to zevnitř její osobnosti jaksi samo od sebe při jednom z jejích monologů na jevišti. Poté o tom však promluvila se sebevědomou, ničivou silou: její hra Znásilnění je působivou výpovědí, nemilosrdně realistickým a detailním líčením celého únosu a jejích pocitů. Každý z jejích diváků se stává obětí, tak sugestivní je: "Strašlivé je cítit, že uvnitř vás tahle zvířata nalézají rozkoš."
Nepolevila. Kritizuje politiky i církev, píše o silné hry o postavení žen. Angažuje se ve hnutí za legalizaci potratů, spoluzaložila organizaci Rudá pomoc, která se starala o italské vězně, kteří byli odsouzeni za činy spáchané z levicových politických pohnutek. Nepovažuji je za bezmocné oběti, na nichž se zlá společnost provinila, hájím jejich právo na důstojné zacházení, prohlásila, i tak jí však dlouhá léta hlavně kvůli tomu budou Spojené státy odmítat poskytnout vízum. (Když ovšem nakonec Ameriku s Dariem Fo navštíví, sklízejí úspěch.)
Politice zůstane věrná do konce života, účastnila se demonstrací proti válkám v Iráku či Afghánistánu i dělnických manifestací proti úsporným opatřením. V roce 2006 to dokonce zkusila i v italském parlamentu, po dvou letech však na protest proti politice středolevé vlády mandát vrací.
Otevřený pár
Jak jsme již vyzradili, do konce života trvá i její vztah s Dariem Fo. Nebyl jen plný harmonie, dvě silné osobnosti znamenají napětí. V roce 1987 tak v televizi oznámila, že se s Dariem Fo rozcházejí. Dodejme ale, že jeho samotného o tom jaksi zapomněla informovat. Magnetismus byl však větší, vztah nakonec vydržel. Dokonce do něj dali divákům nahlédnout, o jeho vnitřních záhybech vypovídají v představení Otevřený pár.
Nerozlučně spojena je i jejich tvorba. Nebyla jen jedinou kritičkou, které Dario Fo naslouchal, sama hry leckdy radikálně editovala. Škrtala, měnila, upravovala. Když tedy Dario Fo dostal za protestů Vatikánu v roce 1997 Nobelovu cenu ("jako dědic středověkých kejklířů, který pranýřuje moc a vyzdvihuje důstojnost utlačovaných"), dali se mnozí slyšet, že ji měli obdržet oba dva. Myslel si to samozřejmě i Fo: budu ji sdílet se svou ženou, prohlásil.
Franca Rameová se angažovala, hrála a psala do konce života. Když se jí zkraje letošního roku zeptal redaktor serveru scotsman.com, má-li ještě nenaplněná přání, odpověděla: jen jedno jediné, trochu odpočinku. Teď se jej dočkala a může i prověřit, zda se nepletla, když svému synovi Jacopovi říkala: "Bůh existuje a je komunista."