Je zajímavý, přestože jeho život je vlastně zcela nezajímavý. Tedy snad kromě jedné odmítnuté vily v Hollywoodu. Jinak žádné velké příběhy, žádné neobyčejné zvraty, žádné noční tahy zakončené orgiemi, žádná záliba v amatérském pilotování bombardéru nebo aspoň fotka, jak fackuje kritika.
Nic takového. Jen spousta práce, která byla často nepříjemně bezejmenná. A tak ho znají i ti, kdo ho neznají, protože takový je zkrátka úděl skladatelů filmové hudby.
Když bylo Ennio Morriconemu pět a oslnil ho strojvůdce v jakémsi filmu, na jehož jméno si už ani nepamatuje, chtěl být železničářem jako on, což ho naštěstí během pár dnů přešlo. A tak se stal Mozartem filmového světa, napůl anonymním.
Jeho melodie z filmů, především z Tenkrát na Západě, znají stamiliony, jelikož se na první poslech vypalují do mozku i nešťastníkům bez hudebního sluchu. Ale kdybyste se jich zeptali na Morriconeho, většina by asi řekla, že to povědomé jméno neumí zařadit.
Napsal hudbu k pěti stovkám filmů a seriálů. Když vezmete v úvahu, že pro každý film to znamená tak třicet skladeb, je to úctyhodné číslo. Ale to pořád není všechno. Psal i taneční písničky, hudbu pro divadelní hry, vážnou hudbu, zkrátka všechno možné.
Říká se, že byly roky, kdy měl za sebou třináct filmů, což on sám popírá. Ať tak či tak, všechno to byla vysoká kvalita. Film často udělala právě jeho hudba.
Morricone je génius, který byl zázračným dítětem. Skoro v každém rozhovoru se ho novináři ptají, jak mohl v šesti letech složit první hudební skladbu, a on na to vždy trpělivě odpovídá: "Ale já jsem ji nesložil v šesti letech. Bylo to v pěti."
A v desetiletích poté dal nový zvuk Divokému západu, protože ozvučil spaghetti western, k tomu spoustu hollywoodských trháků, ale třeba také fotbalové mistrovství světa v roce 1978, k němuž napsal oficiální znělku. Jeho rozptyl je neuvěřitelný: něco napsal s Pet Shop Boys, něco pro Stinga, něco pro Paula Anku, Ritu Pavone, Demise Roussose, Andreu Bocelliho. Zpívala ho šansoniérka Mireille Mathieu a jednu jeho věc hráli pankáči z The Ramones, stejně jako Metallica.
Chtějí ho mít všude. Zazněl v seriálu o Bartu Simpsonovi i v Sopranos. Protože ho zbožňuje Quentin Tarantino, použil jeho motivy ve filmech Kill Bill, Hanebný pancharti i Django.
A k tomu Morricone skládá symfonie, diriguje a vystupuje se symfonickými orchestry v nejslavnějších koncertních síních od New Yorku přes Londýn až po Tokio či Prahu.
Ale samozřejmě je nejznámější jako tvůrce hudby z westernů. Což ho štve.
Potkal spolužáka. Jmenoval se Sergio Leone
"Napsal jsem hudbu pro stovky filmů, ale jen asi třicet z nich byly westerny. Byly to thrillery, komedie, horory, romance, přesto jsem dostal tu nálepku. Jako bych nic jiného nevytvořil," říká.
Faktem je, že kovbojka ho udělala. Ale předtím musel popsat spoustu notového papíru. I když bylo jasné, že tento chlapec má talent od pánaboha, úspěch si musel oddřít.
Že bude muzikantem, bylo dané. Tatínek se živil foukáním na trubku v orchestru, který hrál lehkou taneční hudbu v kavárnách. Matka měla malý obchod s textilem, dohromady se měli co ohánět, aby stačili uživit pět dětí. Brzy bylo jasné, že se malý Ennio potatil. Jak už víme, od pěti let skládal hudbu ("Všechno jsem to roztrhal, byla to zbytečná tvorba," řekne později.) V patnácti začíná komponovat doopravdy. To už chodí několik let na vyhlášenou římskou konzervatoř, kde nejdřív studuje trubku a potom kompozici. Už dávno také chodí jako náhradník hrát za otce, když třeba onemocní.
A těsně po válce si začíná vydělávat jinak: aranžuje skladby pro divadlo a rozhlas, později pro televizi. Rychle si získává jméno, protože všichni vidí, že je rychlý a má pořád zajímavé nápady. Ale je to hudební nádeničina. A k tomu nevděčná.
Od půlky 50. let sice píše muziku k filmům, ale jako autoři jsou uvedeni jiní skladatelé. Ti známí, kteří už jsou tak daleko, že si mohou dovolit najmout talentovaného mladíčka a jen zkasírovat producenta. Když píše sám na sebe, stejně si zvolí Ameriku připomínající pseudonym Dan Savio nebo Leo Nichols. Zní to pořád lépe než Ennio Morricone. Ale už brzy se to má otočit.
Filmy, na nichž se podílí, jsou jednoduché zábavné snímky se stejně jednoduchou hudbou. Píše je lehce a ještě se přitom baví. Není to, jako když skládal své první orchestrální dílo, které bylo uvedeno na benátském festivalu: mořil se s ním devět měsíců, piplal ho a vybrušoval. Nakonec za něj dostal 60 tisíc lir, což za tu práci vůbec nestálo. Kšeft byl ve filmu.
První film, kde se objevil v titulcích, se jmenuje Il Federale a vznikl v roce 1961. A pak přichází rok 1964, kdy Morricone potkává spolužáka. Už je to dávno, co se viděli naposledy, bylo to na základní škole. Teď po něm chce hudbu. Spolužák se jmenuje Sergio Leone a film Pro hrst dolarů.
Ennio MorriconeNarodil se v roce 1928 v Římě. Na konzervatoři studoval trubku, skladbu, sborovou hudbu a dirigování. Proslavila jej především spolupráce s režisérem Sergiem Leonem, která vedla k hudbě k filmům Pro hrst dolarů, Hodný, zlý a ošklivý či Tenkrát na Západě. Kromě toho napsal skladby pro seriály Chobotnice, Mafie či Marco Polo. Na kontě má přes stovku skladeb klasické hudby, ale nevyhýbá se ani populární hudbě, funku či jazzu. V roce 1956 se oženil s Marií Traviovou, s níž má tři syny a jednu dceru. V únoru příštího roku přijede znovu koncertovat do Prahy. |
Traduje se historka, jak Morricone líčil Leonemu zážitek z koncertu, kde před začátkem kdosi vylezl na žebřík a začal rytmicky vrzat tím, že šlapal na příčky. Obecenstvo ho poslouchalo. "Rozumíš, napětí ve filmu můžeš dosáhnout i bez hudby, stačí jen, když bude třeba bzučet moucha," vysvětloval mu, jaké si z toho zážitku vzal poučení.
Přesně podle toho to také dělal. Ale byla v tom i nutnost, Leone neměl velký rozpočet, a tak si nemohl dovolit najmout pořádný orchestr. Morricone musel improvizovat. Místo nástrojů nechal v Leoneho westernech znít práskání bičem, vytí kojota, tikot hodinek, zvony či údery na kovadlinu. Došlo i na tu mouchu. A taky na něco tak newesternového, jako byla elektrická kytara. Ta zahvízdala táhlý motiv, který se pak stal poznávacím znamením Leoneho kovbojek.
Bylo to něco úplně jiného. Byla to revoluce. Těžko říct, nakolik se na úspěchu Leoneho spaghetti westernů podílela úžasná hudba, ale rozhodně byla mnohem důležitější než hudba v amerických westernech.
Leoneho filmy dobyly Ameriku, která se jim předtím pobaveně smála. Jak by mohli Italové natočit western, že?. Celkové náklady byly asi čtvrt milionu dolarů, ale jen v USA film vydělal za první rok 4,5 milionu a v pozdějších letech za něj Američané u pokladen kin zaplatili ještě dalších deset milionů.
Byl to úspěch a o Morriconeho se začal zajímat Hollywood. Psal pro nejlepší filmy a nejlepší režiséry. Ale mělo to háček.
V Americe to drhlo
Na Morriconem je zvláštní, že štěstí v Americe nehledal. Nikdy se nenaučil anglicky a nikdy se tam nepřestěhoval. A to přesto, že mu nabízeli luxusní vilu přímo v Hollywoodu. Kromě toho, že je mu dobře doma v Římě, to však mělo ještě jeden nepříjemný rozměr.
Morricone náhodou zjistil, že ho američtí producenti odírají. Mazali mu med kolem úst, ale platili mu tolik, kolik dostávali hodně špatní američtí skladatelé. Kromě toho se Morriconemu nelíbil styl práce, který už v mládí zažil v Itálii: skladatelská hvězda si vydržuje levné dříče, kteří na ni dělají, a ona tomu dá konečný obal a jméno. "Ty hollywoodské nuly, co bez cizí pomoci neumějí ani rozepsat aranžmá," nechal se slyšet.
Možná proto, že vztahy nebyly zrovna růžové, se nedočkal nějakých zvláštních poct. První nominace na Oscara přišla až v roce 1979, ale skladatel na sošku nakonec nedosáhl. Stejně jako v dalších čtyřech případech v následujících letech. Teprve v roce 2007 to vyšlo. Oscar je doma, ale přesto má trochu hořkou příchuť: není za žádnou konkrétní věc, nýbrž za celoživotní dílo. Oscar je Oscar, ale tento působí zrovna v případě Morriconeho jako cena útěchy.
Bojí se vyhoření
Paradoxní je, že muž, který proslul jako autor hudby k filmům, sám sebe vždy považoval spíše za skladatele vážné hudby a film měl spíše jako strojek na peníze.
Se skladateli vážné hudby se i poměřuje. Ale protože je skromný, hodnotí vždy jen kvantitu. Když se ho zeptají, jestli už si neodpočine, když toho v životě tolik napsal, řekne: "Když se podíváte, kolik toho složil Bach a kolik Mozart, v porovnání s nimi jsem jako nezaměstnaný." Jindy prohlásí, že nechápe, jak mohl Bach na každou nedělní mši napsat novou kantátu.
Přitom se nijak nešetří. Každý den vstává brzy ráno, zacvičí si, projde se (má rád delší procházky), koupí si noviny a někdy mezi osmou a devátou začíná pracovat. Sedí za stolem, nikoliv za klavírem, jak bychom si to u skladatele asi nejspíš představovali. Nepotřebuje si melodie přehrávat, slyší je v hlavě.
Po obědě odpočívá, nebo vyřizuje každodenní záležitosti. Dříve hrával tenis, ale s tím už přestal, ztratil prý zájem. Zůstal mu jen fotbal, od dětství je fandou AS Řím. Začalo to tím, že v deseti letech v roce 1938 viděl, jak AS porazilo Juventus 1:0.
Vypadá to, že má jako člověk úspěšný ve svém oboru velké sebevědomí, ale pravdou je spíš opak, nikam se netlačí. A bojí se vyhoření. Pokaždé, když skončí práci na filmu nebo skladbě, má obavu, že už nedokáže nic dalšího. "Mám pocit, jako by měl můj tvůrčí plamen zhasnout." Proto se obává přestávek a to ho žene k tomu, aby ihned začal s něčím novým.
"Každých deset let říkám ženě, že už skončím. Ale nikdy neskončím. A tak si myslím, že jednou zemřu při psaní hudby. A protože jsem zdravý, mám před sebou ještě dlouhou cestu."
Třeba je zdravý až moc, čímž se dostáváme k tomu dítěti. Nedávno o něm psal římský bulvár. Pravda, Morricone vypadá o deset až patnáct let mladší, ale také nevypadá jako nějaký proutník, jímž ostatně nikdy nebyl. Takže to spíše bude jen nějaká kachna, nebo hloupý žert. I když, kdo ví.
