Pořad, který vás změní
Reality show už dlouho nebyly ve světě novinkou, ale toto bylo něco dočista nového. Jak připouštěli sami sledující, bylo to celé tak zvrácené, že jste se prostě nemohli nedívat.
Sledovat, jak se na sebe osamělý Nasubi pitvoří do zrcadla, jak tiše spí anebo sedí na toaletě, vyvolávalo nebývalý zájem.
Lidé si při sledování pořadu procházeli několika fázemi. Přilákala je chuť po senzaci, kterou doprovázelo zhnusení nad tím, co viděli. Na zarostlém nahém mladíkovi, který si krkolomně drhne podpaží v kuchyňském dřezu, skutečně moc působivého ani zajímavého nebylo.
Ve světě japonské přísné a puritánské morálky se diváci odhalených záběrů štítili, následně se hnusili sami sobě za to, že se na ně dívali. Opakovaně, protože byly často naprosto neuvěřitelné. Ze svého televizního voyeurství se snažili vyvinit tím, že z Nasubiho učinili hromosvod svého selhání a činili jej zodpovědným za svou vlastní pokleslost.
„Ten nemytý Tarzan se raději nechá v přímém přenosu utýrat, než aby poctivě pracoval,“ zněl hlas lidu. „Ať se ten hlupák souží dál, třeba jednou pochopí, že ukazováním holé zadnice v televizi to nikam nedotáhne.“
Jenže Nasubiho utrpení nebylo kašírované. Všichni viděli, jak drasticky hubne, zarůstá, okusuje si hladově nehty. Šlo znát, že jeho psychika prodělává drastické změny. Po senzaci a porci rozhořčení ho tak divákům začalo být líto. S jeho utrpením a osaměním začali soucítit.
Nenávist naopak pociťovali vůči producentům pořadu, kteří nebožáka tak krutě trápili.
Na soutěž Susunu! Denpa Shōnen jste v Japonsku roku 1998 nemohli nemít názor. Mohla vás bavit, dráždit či nahněvat, mohla vás inspirovat. V klidu vás však nenechala.
I když nejspíš sami nechtěli a plánované to jistě nebylo, divákům Nasubi umožnil projít si vlastní traumata a nahlédnout do hlubin vlastní duše. Sledující ho nakonec přijali, ztotožnili se s ním a vnímali ho jako v zásadě sympatického člověka, který úskalím navzdory vytrvává a bojuje s osudem. Palce mu nakonec drželo celé Japonsko.