Přežít z ničeho
Prázdný byt, jen hromada časopisů a novin, papír, pero. Život pana Nasubiho závisel na soutěžích, loteriích a štěstí.
Tomoaki Hamatsu se mezi uchazeče „nového formátu televizní soutěže“ Susunu! pořádaného Nippon Television přihlásil v roce 1998 dobrovolně. Proč? Za svou životní dráhu si vyvolil profesi jevištního komika, herce. Štěstí se na něj však pořád nechtělo usmát, bez ohledu na to, kolik kurzů komedie a škol herectví absolvoval. Možnost ukázat se před lidmi na obrazovce pro něj byla příležitostí, jak v branži prorazit.
Jeho hladu po pozornosti producenti mistrně zužitkovali. Než se nadál, skončil zavřený v miniaturním anonymním bytě kdesi v metropoli, se zakrytými okny, kde musel setrvat do doby, než v soutěži zvítězí anebo z ní odstoupí. Byl zcela nahý. Protože si do svého nového bydlení nesměl přinést nic z vnějšího světa. To byla první z mnoha zvláštních podmínek, s nimiž se musel vypořádat.
Byt byl zařízen velmi úsporně. Z kohoutku v koupelně sice tekla studená pitná voda, centrální vytápění fungovalo a elektřina se starala o světlo, ale prakticky zde chybělo jakékoliv vybavení. Nepočítáme-li žíněnku na spaní, nízký stolek, polštář, kuchyňskou linku bez nádobí. Tím víc v apartmá čněl obří nástěnný stojan se všemožnými japonskými časopisy, magazíny a novinami. Doplněný o stohy papíru, dopisnic a psacích potřeb.
Chyběly hygienické pomůcky, kosmetika. Nebyl tu ani obyčejný toaletní papír, hřeben nebo zubní kartáček. Nedostávalo se mu jakékoliv formy rozptýlení, vyžití, zábavy. Ani žádné formy komunikace se světem tam venku.
Především tam nebylo žádné jídlo.
Všeho, co potřeboval, se Hamatsu mohl dobrat jediným možným způsobem. Tím, že odepisoval na inzeráty a reklamní soutěže v tiskovinách, které mu slibovaly, že ten či onen produkt může vyhrát.
