Změna je možná. Jenže zdravější tělo už teď může být „jen“ příjemný bonus, celá desetiletá cesta dala Zuzaně Tomanové hodně hlavně mentálně, říká.
Její příběh je vlastně cestou od sezení na gauči a obezity k dalším a dalším metám. Nejprve ke zdravějšímu tělu, pak přišel čas na ohledy na estetickou působivost svalů, teď zase na silácké dovednosti a těžké váhy, ale taky na eleganci pohybu.
Jakkoli se však celé putování Zuzany Tomanové točí kolem těla, největší poučení z jejích posledních deseti let se však týká hlavy, mysli. „Mentálně mě to posunulo, zvítězila jsem nad sebou, dospěla jsem díky tomu. Postava, tělo je už spíš jen bonus,“ usmívá se žena, co má na svém instagramovém profilu charakteristiku „ta holka, co ráda cvičí a občas v něčem závodí“.
Příběh vůle, síly, krásy |
Z výčtu vašich aktivit se zdá, že jste se pro pohyb narodila. Jenže ne. Cestu jste si k němu našla později, proč?
Sport od dětství nebyl mou silnou stránkou, na základní škole jsem měla k tělocviku spíš odpor. Výmluvy, omluvenky. Navíc jsem odmala měla sklon k obezitě, prošla jsem si i šikanou. A po dvacítce jsem se k tomu našla v počítačových hrách, přítel jim holdoval taky. Až před deseti lety, bylo mi nějakých čtyřiadvacet, jsem si řekla, že to musím změnit.
Co bylo tím důvodem, který už se nedal přehlédnout, zamluvit, přejít?
Že jsem skoro pokořila metrák. Při svých 163 centimetrech jsem měla 96 kilo. Mám hypofunkci štítné žlázy, to zpomaluje metabolismus, na to jsem se dřív i vymlouvala: jsi nemocná, tak jsi tlustá, no. Jenže při takové hmotnosti už není na vytáčky prostor. Prostě jsem si řekla, že tohle fakt nechci.
A nakráčela jste do posilovny?
Nejdřív jsem se učila lépe jíst, s pomocí kamarádky, chodila jsem nordic walking, nic extrémního. Pak fitko, samozřejmě jsem si zaplatila trenéra, páchat na sobě škody, pokusy podle YouTube, je špatná volba. Ale samozřejmě jsem tam šla i tak s obavami, že se tam na mě budou divně koukat, že se ztrapním. Byly přehnané. Ale dnes, po tom všem a kdy jsem ve fitku jako doma, dávám klobouk dolů před všemi, kdo do toho jdou dočista zvenku. I když se není čeho bát.
Chytlo vás posilování od začátku?
Našla jsem se v tom. Endorfiny jsou relax, soupeřit sama se sebou, vydávat se ze své komfortní zóny, překonávat vlastní hranice, je pro mě svým způsobem droga.
Vy hranice překonáváte docela viditelně, protože jste jen u lážoplážo posilování neskončila.
Líbí se mi posouvat se. Jako hobík jsem proto okusila crossfit, taky běhy Predator Race. Když jsem z původní hmotnosti byla někde u sedmdesáti kilogramů, nechtěla jsem se zastavit – a začala jsem pokukovat po kulturistice. Vždycky se mně líbila, v mužském i ženském provedení, ten sport jsem obdivovala, ale nikdy jsem nevěřila, že bych k tomu mohla se svou postavou dojít. Pak začala nabírat klientky pro přípravu na závody Sabina Doležalová, moje oblíbená závodnice v bikiny fitness. Nastoupila jsem k ní.
Pomýšlela jste na závody?
Ani náhodou. Chtěla jsem jen vyzkoušet, co dokáže moje tělo, jestli ještě dalších dvacet kilo shodím, jestli se dostanu do závodní formy – ale to bylo všechno, vystavovat se na pódiu natřená dohněda, takové ambice jsem neměla. No, přišly ale docela rychle. I proto, že mně okolí říkalo, že by to byla škoda nezkusit. I proto, že i mně to škoda přišla, při všem tom úsilí a dřině. A taky jsem trochu extrovertka. Naboural to covid, ale nakonec jsem si na pódium stoupla, na závodech jsem potkala kulturistky, které byly samozřejmě mnohem dál, ale cíl jsem si splnila.
Po soutěži jste však zaškobrtla a musela se vyrovnávat s výzvou, kterou jste si nevybrala.
Je to tak, ale mohla jsem si za to sama. A vypovídá to o tom, jak je kulturistika náročná. Protože to ilustruje, že přistát po soutěži zpátky do běžného provozu, běžné stravy a běžného těla, je stejně obtížné jako příprava na ni. A že to obnáší akceptovat, že soutěžní tělo není napořád.
