U zdi v Sulejmánii. Český graffiťák učil malovat iráckého kolegu

Znělo to jako v pravdě ztřeštěný a nebezpečný podnik, vzít českého výtvarníka a graffiťáka Jana Mika a dovézt ho do Iráku, kde by tvořil spolu s jedním z tamních nadšenců. V rámci projektu One Blood, který mapuje subkultury v různých zemích, se však nápad fotografky Jarmily Štukové Kovaříkové a Andreje Štuka uskutečnil.

"Irák? Tak já tam s vámi odletím, co vy na to?" Řekl to sice až po několika pivech s rozostřeným viděním a špatnou artikulací, ale řekl. A to jsme se na začátku léta setkali v zahulené putyce jen na poznávací schůzce, abychom vůbec zjistili, co jsme kdo zač. Připravovali jsme zrovna cestu do severní, kurdské části Iráku za graffiťákem a studentem výtvarné školy Bahmanem Salahem, který osaměle tvoří na místních zdech, a chtěli ho propojit právě s Janem Mikem. Nápad zněl: Honza rozkreslí jistý motiv někde na pražské zdi a Bahman ho pak v Iráku podle svého dodělá.

Český graffiťák a dnes už spíš výtvarný umělec, jehož tvorbu nejen na českých zdech a vlacích naštvaně čistila už pěkná řádka odpůrců pouličního značkování, se však projevil jako nebojsa. Nabídl se, že svou věc nakreslí přímo v Bahmanově kurdském teritoriu. "Je to velká výzva. Rád bych Bahmanovi pomohl. Kdyby mně tehdy v devadesátkách někdo z venku ukázal, jak se graffiti dělá někde, kde už se ví, jak na to, byl bych nadšenej," vysvětlil svou motivaci Honza hned na příští schůzce a přiznal i další důvod: "A pojedu taky proto, že v Iráku zatím nikdo ze západu graffiti nemaloval."

Graffiti nemá v Iráku zrovna dlouhou tradici. Nejen kvůli faktu, že starší generace obecně prolínání západní kultury do zavedených tradic nepřijímá, ale i kvůli tomu, že za Saddáma se na ulici svobodně tvořit zkrátka nemohlo. Objevilo se až v roce 2004 především na zdevastovaných zdech hlavního města. Během několika nocí Bagdád doslova zaplavily různobarevné nápisy. Místo o tagy (jednoduché podpisy) šlo v drtivé většině o hesla spojená s tehdejší politickou a bezpečnostní situací.

Agentura Reuters ve své reportáži uvádí, že manipulativní zkazky měly na svědomí obě strany, jak Američané nabádající k pomoci a odsouzení sektářského násilí, tak jejich odpůrci, kteří podněcovali k nenávisti vůči koaličním silám. S odvoláním na očitého svědka pak agentura uvádí i tuhle krvavou historku: Skupina ozbrojenců na zeď čmárala slogan "Svrhněte al-Káidu, ať žije poctivý odpor!" Když pak prý chtěli členové nechvalně proslulé organizace nápis smazat, vybuchla v jejich těsné blízkosti bomba. Dva z nich přišli o život.

Mise ohrožena

"Nevím, jestli je to dobrý nápad. Tuhle noc jsem ani nespal," čtu si ranní esemesku od Honzy pár dní před odjezdem. Na zpravodajských serverech se totiž objevil titulek, že v Erbilu, kde jsme měli první dva dny bivakovat, vybuchla před policejní stanicí nálož. Vyžádala si šest životů. A to patří Erbil, hlavní město kurdského Iráku, mezi nejbezpečnější oblasti vůbec. Nikdo a nic se tu nerozprsklo už dlouhých šest let.

"Čím víc se blížil odjezd, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem asi docela magor, když jedu dělat graffiti někam, kde netuším, co se může stát," hodnotí dnes Honza své počáteční rozpaky, "Jenže už to nešlo zrušit. Co bych řekl kamarádům u piva? A hlavně bych asi nevydržel sám se sebou."

Chuť odjet nad obavami naštěstí dost rychle vyhrála a Honza vzal přípravu z gruntu. V knihovně přibyly tituly o historii Iráku, v zápisníku pár důležitých kurdských i arabských slovíček a v šatníku volnější trika, aby na sebe zbytečně neupozorňoval. Prvním složitým oříškem se ukázaly být spreje. Do letadla by bágl napěchovaný hořlavinou pustil tak leda nesvéprávný zřízenec s pěti promile.

"Koupím trysky a když tak je pak na irácké spreje přehodíme," rozhodl se nakonec a namísto sprejů naplnil krosnu barvami, plátny a tužkami všeho druhu. O dva dny později přilétáme v brzkých ranních hodinách do Erbilu.

Žlutý písek a hořící ropa

"Moje fantazie tady dostává na frak. Všechno je tu úplně jinak, než jsem si myslel," hodnotí Honza svůj mentální stav po pár hodinách strávených na tradičním marketu v centru Erbilu.

"Jsem překvapený, jak jsou Kurdové vstřícní, nemůžu o nich říct křivé slovo. Navíc, připadám si tady jako hollywoodská hvězda." Jen co to dopoví a usrkne čaj z pidiskleničky do půlky zasypané cukrem, přiblíží se opět jiná partička chlapců a rukama nohama jej přesvědčují, aby se s nimi vyfotil. Pak už však potřebujeme nabrat síly. Odjíždíme se trochu prospat, ráno nás čeká tříhodinová cesta za Bahmanem.

Irácké zastavení projektu One Blood

Irák Jarmila s Honzou navštívili v rámci projektu One Blood, který mapuje různé subkultury v "problematických" zemích. Jeho autoři hledají příběhy talentovaných lidí, pro které jejich vášeň není jen stylovou záležitostí, ale i životním posláním. Začali pásmem Gazy, kde zdokumentovali příběh místních tanečníků breakdance. Následovala Uganda s rapperem ze slumu, poté zajeli do Kambodže za boxerkou Tharoth. Bahman Salah je zatím poslední, kdo do vlaku One Blood nastoupil.

Prastaré taxi je nacpané k prasknutí. To ovšem bradatého řidiče s pletí zažloutlou od pašovaných cigaret trhajících plíce i vášnivého kuřáka nezastaví před naložením dalších dvou pasažérů. Žlutých kanárků v kleci, které vsune mezi přední sedačky.

Honza za celou cestu skoro nepromluví. Až při vjezdu do Sulejmánie si jeho poetická duše nemůže pomoct. "To je vizuálně dokonalá země. Žlutý písek a nad ním ta zvláštní strojová vůně a plameny z všudypřítomné hořící ropy, ostré slunce a sytě modré nebe. A najednou Kirkúk. To jsem se fakt bál. Když jsme jím projížděli, normálně jsem si říkal, že blbnu a že bych měl jet radši domů za mámou."

Na delší rozpravu není čas. Ozbrojený policajt nám na check pointu odebírá pasy a kamsi s nimi odbíhá. Naštěstí nevypadáme jako sebevražední atentátníci, tak nás jen v malé místnosti ozdobené pestrobarevnými koberci za řevu jakési televizní estrády prohledají. Po pár minutách pokračujeme dál.

A pak už se ti dva konečně potkají.

To nejvřelejší přijetí

Je to docela dojemné, fakt. "Nemůžu tomu uvěřit. Ty jsi opravdu tady!" objímá Bahman Honzu hned poté, co se vysouká z auta, a už si ho svižně vede domů. Jako většina českých výtvarníků je Honza trochu netykavka, okouzlující okatý hubeňour ho však svým laskavým chováním naprosto paralyzuje, a tak se nechá vést bez odporu.

Jak zjišťuje po pár minutách, Bahman má vřelost v genech. Jeho otec Najmadin Salah nezahořkl ani po krutém osudu. V uprchlickém táboře v Íránu, kam s rodinou utekl při chemickém útoku na město Halabdža, přišel o nohu. "Po takové ráně by zůstal tak optimistický a otevřený jen málokdo. Najmadin je pro mě jeden z nejzajímavějších, nejmilejších a nejhrdinštějších lidí, které jsem kdy potkal," řekl Honza po pár dnech.

Náš úmysl ubytovat se v hotelu byl kategoricky zamítnut. Většinu večerů jsme tak trávili spolu a buď se na sebe usmívali (nikdo z rodiny totiž neuměl ani základy angličtiny), nebo nám překladatel tlumočil příběhy otce nebo Bahmana. Každý vyfasoval své místo na zemi a pravidelně jsme museli dojíždět na fantastické jídlo připravované ženskou sekcí Bahmanova klanu. Odpor by nikdo neakceptoval.

Dva světy

Situace v Iráku se nedá s Evropou srovnat ani v nejmenším. Zatímco u nás se graffiti a street art přesouvají z ulic do respektovaných galerií a mnoho někdejších odpůrců je začíná místo vandalismu označovat za umění, v Iráku nejsou ani za startovní čárou.

To zjišťujeme hned druhý den ráno. Potřebujeme nakoupit výtvarné potřeby a místo vystajlovaného obchodu nacházíme vetešnictví v garáži, kde se na špinavé polici krčí omezená škála zaprášených sprejů. "Si připadám jak za komoušů. Výběr barev je tu otřesnej," odfrkuje Honza, zatímco sfoukává z jednoho spreje silný nános prachu.

Ateliér má Bahman v bytě u rodičů.

Honza při práci, Bahman sleduje a učí se.

Opatrně s ním zatřese a stříká obsah vedle hrnců a plastových kbelíků ledabyle poházených na chodníku před obchodem. "To, co považují za barvy, je jen obarvená voda. A má to úplně jiný trysky. Ty, co jsem přivezl, jsou úplně na prd. Jedu sem pět tisíc kilometrů a nechci tady po sobě nechat nějakou blbost, musím namalovat něco pořádnýho," zdrchaně zírá na obsah igelitky před sebou.

Za pár minut však vidí jako správný improvizátor celou situaci jinou optikou. "Zmáknem to. Vlastně se na to docela těším. Jen aby nás někdo nevyhmátl a nezavřeli mě tu do basy, to bych asi nedal."

Konečně u zdi

Ráno po snídani jdeme na věc. Honza se trochu nervózně vyptává Bahmana, jak to tady chodí. "Zatím mě nechytli, tak nevím," říká úplně v klidu, "asi by to nebylo nic dobrého. V Bagdádu jednoho graffiťáka chytla policie a brutálně ho zmlátila. Ani nevím, jestli přežil." To nás trochu vyděsí.

Snažíme se však zůstat v klidu. Zastavujeme na místě, rychle vykládáme veškerý materiál. Igelitky, batohy a piksly s balakrylem na podmalování vysušených zdí. Bahman vycítí všudypřítomný neklid a svým odzbrojujícím způsobem opět zasahuje. Chytá Honzu za rameno, tiskne k sobě a pomalu s ním kráčí k jejich zděnému plátnu.

Střih. Zkušený graffiťák za bedlivého pozorování mladého žáka natahuje na štíhlé ruce gumové rukavice. Koncentrovaně se pouští do práce. Počíná si zkušeně a naštěstí rychle. Výrazné barvy, umně nakreslená písmena svého nicku a styl se nedá s Bahmanovým začátečnickým graffiti porovnávat.

Ale o to tu nejde. "Nezáleží na tom, odkud jsi, ale jak ty věci cítíš. Tady přesně vidíš, že to může být kluk z Iráku stejně jako z Český republiky, když vyznávají stejnou věc, budou si rozumět i přes kulturní bariéry," zamyšleně okukuje svoje dílo Honza.

Bahman, sprej a zeď kdesi v Sulejmánii

Kluci v akci

Ještě malé dodělávky a už se pakujeme do auta, hlavně co nejrychleji zmizet. Postarší chlapík s kalašnikovem přehozeným přes vetché rameno nás rázně zastavuje a ptá se, co jsme to u zdi vyváděli. Po pár vysvětlujících větách odchází. To, že mu nepřijdeme zrovna vhod, pochopíme jen z jasného gesta, při kterém nasupeně svírá cigaretový nedopalek mezi tenounkými rty. Neříká naštěstí nic.

"Nechápu to," kulí na nás soví oči Bahman o hodinku později nad fantastickými pečenými cibulemi plněnými rýžovou směsí. "Mladí jsou pro graffiti, baví je, že se můžou vyjádřit. Většina starších lidí se ale staví proti němu, i když ho neznají. Když přitom vidí, jak to může vypadat hezky, líbí se jim to."

Honza neříká nic, když se však opět setkáváme o pár týdnů později v centru Prahy, říká přesvědčeně: "To je jasný, že se to tradicionalistům líbit nebude. Ale u těch kluků mám pocit, že si za to budou bojovat. A za sebe jsem rád, že jsem tam zanechal aspoň semínko toho, že to jde. Chce to jen akčnější uvažování a větší smysl pro improvizaci. Ale to přijde. A já se těším, co z kluků vypadne."