Jednu z nejchudších zemí na planetě zná většina z nás nejspíš hlavně ve spojení s oděvním průmyslem. Ostatně, říká se jí textilka světa. My jsme ale nepřijeli do přelidněného bangladéšského hlavního města Dháky zkoumat nehostinný stav šicích dílen. Zajímali nás místní skateři.
I když pozor, nemá to znít velikášsky, v Bangladéši se skateboardingu pravidelně věnuje zatím jen pidikomunita čítající pouhé tři zarputilé členy. “Jsme na úplném začátku, ale věříme, že postupem času se k nám přidá víc a víc mladých lidí,” přesvědčeně říká Tanveer Alim, sedmnáctiletý vyhublý mladík. Zatím však prý víc skateboardistů v zemi není.
Svítá. Pár křiklavě ozdobených cyklorikš se líně projíždí po špinavé silnici. Mezi nimi se ospale proplétají příznivci ranní rozcvičky a někteří provádějí strečink už za chůze. Jen co se ocitnou v oblíbeném parku nesoucím jméno šejka Mudžobura Rahmana, ctěného muže, který Bangladéši roku 1971 vybojoval samostatnost, zařadí se mezi ostatní sportovce a zrychlí chůzi nebo se rovnou rozběhnou. Mladá žena zahalená do dlouhého sytě rudého sárí švihá pánví tak, že se její korpulentní postava kroutí do půvabné osmičky. Dva věkem shrbení vousatí muži o čemsi vážně diskutují, takže je ladná boubelka nechává zcela chladnými. Zato čtveřici náctiletých chlapců ve sportovním náležitě zaujala a do jednoho na ni okouzleně civí. Vypadá to na ráno jako každé jiné.
Najednou ale probouzející se park cosi vyruší. Hluk koleček jedoucích na asfaltu. Zpoza rohu se rychle vyřítí tři mladíci na prknech. Při jízdě dělá každý po svém nějaký ten jednoduchý trik. Pak se zastaví na malém plácku a dohadují se. Obraz nezvyklé trojice má během chvíle početné publikum. Vzápětí se ale ozve píšťalka a drobný policista rozčileně gestikuluje na vandaly.
“To se nám děje pokaždé,” odevzdaně krčí rameny skateboardista Tanveer, zatímco přemlouvá policistu, aby je na místě aspoň na chvíli nechal. “Kdekoli se objevíme, hned přijde někdo a vykopne nás pryč. Nemůžeme kvůli tomu pořádně trénovat.”
Nuda v Bangladéši
Skateboarding, jehož historie sahá až do padesátých let 20. století, je starší než sám stát Bangladéš, ale tady ho téměř nikdo nezná. Potuchy o jeho existenci nemá dokonce ani mladá generace. Své životy většinou prožívá spíše virtuálně u počítačů na sociálních sítích a věnuje se studiu. Co nejprestižnější vzdělání totiž znamená dobře placené místo, které zajišťuje důstojný život. Země se potýká s extrémní chudobou a statistiky nejen Světové banky odhalují, že přes 40 procent lidí žije za méně než dolar denně. Mnoho rodičů pak místo do škol vysílá své urousané potomky do práce nebo vyžebrat nuzný peníz do rodinného rozpočtu.
Milovníci skateboardu nacházejí útočiště ve slumech. Ulice jsou však přeplněné a všude překážejí zvědavci.
Jezdí, kde se dá.
Kdo se narodil do majetnějších rodin, má štěstí. Jen nadává na málo příležitostí, jak trávit volno. “Sedíme hodně u kompů. Není tu co dělat. Jsme muslimská země, takže nepijeme alkohol a nemáme ani kluby nebo diskotéky. Když se chceme sejít, chodíme do parku, který je ale většinou přeplněný lidmi. Nebo do restaurací, ale to je docela nuda,” popisuje situaci svých vrstevníků univerzitní student Tauseef Alim, vyznavač místní metalové scény. Je tím, kdo přivedl svého mladšího bráchu Tanveera ke skateboardingu.
Tanveera inspirovala videa světoznámých skaterů na Youtube. Skejt pro něj znamená svobodu a taky se mu zdá „cool“. Právě díky internetu se začal učit jezdit. “Nevěděl jsem jak na to. Hned na začátku jsem si zlomil ruku. Ale nevadilo mi to. Když srostla, začal jsem znovu,” vzpomíná Tanveer.
Jezdil sám v garáži, kde zkoušel pár jednoduchých triků. Pak to vzdal a na tři roky na skejt zanevřel. Začal hrát fotbal, pořídil si kytaru a zbytek času trávil u her na počítači. Zlom nastal, když mu kamarád půjčil nové prkno. “Od té chvíle jsem věděl, že už to neodložím. Ale na dobrý skateboard, který bych si nechal přivézt ze Států, jsem neměl peníze. Nakonec jsem si koupil od známého jedno starší a na Bangladéš docela ucházející prkno,” směje se Tanveer.
Žádný originál, všude samá kopie
Kdyby Tanveera s jeho prknem viděly legendy skateboardingu jako Tony Hawk nebo Rodney Mullen, nejspíš by soucitně zavrtěli hlavami. Jenže kluci to tady nemají vůbec jednoduché. “Není jediné místo v Bangladéši, kde by se dalo trénovat pořádně. Tady nemůžeš jen tak někam přijít a skočit si nebo zdokonalovat triky. Jen to zkusíme, hned jsou u nás policajti a vyhazují nás,” zklamaně říká bangladéšský skater číslo dvě Rezwan Chowdhury.
Bangladéšské zastavení projektu One BloodJarmila Štuková navštívila Kábul se svým mužem Andrejem v rámci projektu One Blood, který mapuje různé subkultury v "problematických" zemích. Jeho autoři hledají příběhy talentovaných lidí, pro které jejich vášeň není jen stylovou záležitostí, ale i životním posláním. Začali pásmem Gazy, kde zdokumentovali příběh místních tanečníků breakdance. Následovala Uganda s rapperem ze slumu, poté zajeli do Kambodže za boxerkou Tharoth či do Iráku za sprejerem Bahmanem Salahem. |
Osmnáctiletý mladík v kostkované košili a roztrhaných džínách se k ježdění na prkně dostal před dvěma lety a díky Facebooku se seznámil s Tanveerem. A přitakává mu “Nemůžeme si ani koupit dobré prkno. Není tu jediný obchod, kde by se dalo sehnat. Jenom fejky a na těch se nedá dělat skoro nic,“ stěžuje si. „Stejné je to s botami. Vůbec nevydrží,” doplňuje kluky patnáctiletý Alrahim Hossain. Ten je třetím a posledním skaterem této party.
Dnes kluci prožívají doslova euforii. Přivezli jsme jim nové skateboardy. Plně vybavené podle jejich představ. “Tohle je opravdu nejlepší den mého života,” vybaluje dojatý Tanveer kolečka na malém plácku u smradlavé řeky, kam místní vypouští splašky a hází do ní vše, co jim přijde pod ruku.
Není místo na trénink
Hledáme místa k natáčení. Ve slumech a podél trati, kde žijí ti nejchudší z nejchudších, se na skejtu jezdí složitě. Ale kromě toho, že neustále odháníme zvědavce a korigujeme hrozen lidských těl, aby se nám neobjevil v záběru, s naší partou na skejtech nemá nikdo problém.
Horší je to podle kluků na silnicích u vládních budov, v parcích natřískaných k prasknutí, u vážených monumentů a dokonce i u obchodního centra. Všude hlídá ochranka. Politický spor mezi premiérkou Šajch Hasínou Vadžídovou a šéfkou opozice Bégam Chálid Zijáovou totiž ochromuje chod státu. Za poslední rok si bombové a žhářské útoky opozičních aktivistů vyžádaly už desítky mrtvých.
“To bude těžké. Nikde nás nenechají jezdit. Uvidíte!” říká Alrahim otráveně. Jenže s námi se situace dost mění. Turisty ze Západu tu vítají, a tak nás muži v uniformách nejprve vyslechnou. Po vřelém přivítání a pár otázkách, odkud jsme, co tu děláme a co si myslíme o Bangladéši, nechají naši partu jezdit téměř všude, kde si usmyslí. “Můžeme to zkusit i u největšího obchodního domu. Chtěl bych si tam zkusit jeden skok,” chytá se jedinečné příležitosti Tanveer. Zbytek jen radostně přitakává.
Sen o skateparku
Vousatý hlídač ve volných maskáčích se opírá o vysoký sloup a zamyšleně žmoulá nezapálenou cigaretu. Jen co zmerčí kamery v rukou turistů, udiveně se napřímí a zakřičí na kolegu strážícího vchod do obchoďáku. Než kluci se skateboardy v ruce dorazí ke schodišti vzdálenému jen pár metrů od nich, obklíčí je další tři, kteří mají na starost sledovat parkoviště. Zpočátku se tváří zarputile a o skocích nechtějí ani slyšet.
Turisté ze Západu zafungovali jako propustka, ochranka se slitovala.
Bez uniformovaného dohledu se prý výlety s prknem po městě nikdy neobejdou.
Pak ale zjihnou a pár skoků povolují. Nechtějí vypadat před západními turisty nepřátelsky. Vyskládají se do řady a nakonec i korigují přihlížející dav, aby nevstupoval do odrazové dráhy. Soustředěný Rezwan se pořádně odráží, aby získal potřebnou rychlost. Letí vzduchem, ale už při odrazu je skoro zřejmé, že skok nedá. Místo na prkno dopadá na zem. Udělá kotrmelec, naštvaně zakřičí, ale hned vyskočí na nohy a zasměje se. Je vidět, že takhle už spadl mockrát. Zašpiněné džíny jen lehce oklepe a vrací se na začátek.
Na skok se připravuje Tanveer. Chumel vzrušeně šustí. Nedopadá ale o nic lépe. Partička středoškolaček se povaluje pod slunečníky a celou akci na oko bez zájmu pozoruje. Po chvíli je ale jasně vidět, že je lítající chlápci začínají bavit a zevrubně je probírají.
Jenže otlučení skejťáci pořád padají jako hrušky a mužům v uniformě pomalu přechází trpělivost. Klukům zbývá pár pokusů. Publikum jim ale přestává věřit. A upřímně řečeno, i my. A nastupuje scénář jak z filmového béčka. Tanveerovi totiž zbývá poslední skok. Nikdo mu nevěří, ale on to nevzdává. Odráží se, bílé tílko letí nad žebra a rozpřažené ruce vychytávají ve vzduchu balanc. A…dává to! Sice ne s přehledem, ale o to tu nejde. Diváci rozjařeně tleskají a pískají.
“Mám takový sen,” svěřuje se pak u nedalekého kiosku, zatímco hltá doušky studené coly, “postavit tady skatepark. A budeme moc konečně pořádně trénovat. A přidají se další. A třeba se nakonec vydáme i za hranice a budeme jezdit se skatery, na které se dnes díváme dneska jen přes internet.”
