„Řekl jsem jen, co si myslím,“ zní častá obhajoba autorů expresivních projevů. Díky studii Cambridžské, Maastrichtské, Hongkongské a Standfordovy univerzity teď získala certifikát věrohodnosti. Rozsáhlý výzkum obsáhl zevrubnou inventuru téměř 74 tisíc facebookových profilů, rozhovory s téměř třemi stovkami dobrovolníků a dobrovolnic a pečlivé vyhodnocování dat pomocí matematických vzorců.
Při analýzách Facebooku přitom autoři vyšli ze studie z roku 2015, která zkoumala možnosti použití Facebooku jako nástroje společenských věd, a z charakteristických jazykových znaků lhaní, o nichž pojednává studie z roku 2003.
Sprostota si na nic nehraje
Výsledek jejich bádání je podle nich přesvědčivý. „Sprostá mluva je na individuální úrovni spojena s upřímností, na společenské s integritou,“ píší vědci ve své studii, která se dočká vydání v magazínu Social Psychological and Personality Science Journal. Jeden z autorů práce David Stilwell z Cambridžské univerzity přitom zdůrazňuje, že se s kolegy zajímal o onu každodenní, všední upřímnost ohledně pocitů a názorů, nikoli o pravdomluvnost, jde-li o věci, „které vás dostanou do vězení“.
Vědci shledali, že lidé, kteří nadávají, tak nečiní proto, aby uráželi či zastrašovali ostatní, ale prostě jen proto, aby vyjádřili, jak jim opravdu je, co cítí a co si myslí. „Nefiltrují, necenzurují svou řeč, takže přes filtr cenzury nepřesívají ani obsah toho, co říkají, což by je mohlo dovézt ke lži,“ vysvětluje Stilwell. Lidé, kteří sahají po slovech, která jim mysl přinese jako první, byť by to měla být slova na štíru s etiketou, si tedy nehrají na schovávanou ani s pravdou.
Naopak lidé, kteří se nadávkám vyhýbali, byli náchylnější k neupřímnosti a na srdci jim ležela především propagace vlastní osoby. Věděli, že expresivním slovníkem by se snížila jejich internetová reputace, na které jim záleželo více než na pravdivém vyjádření svých pocitů a myšlenek.
Nadávání a kondice státních institucí
U těchto zjištění však autoři studie nekončili, rozmáchli se k mnohem ambicióznějšímu cíli. Z individuální roviny osobních pravd a lží přešli na celospolečenskou úroveň. Zajímala je otázka, zda se dají dopady vstřícného či zdrženlivého přístupu ke klení detekovat i na úrovni společenských institucí. „Je ve společnostech, kde se více nadává, více transparentnosti?“ zeptali se. A ať může snaha spojovat tak odlišné aspekty společnosti vypadat sebevíc bláhově, univerzity se jí chopily systematicky.
A vlastně jednoduše, jako vzorek si vzaly jednotlivé americké státy a na jedné straně je zajímala míra klení, kterou vykázali ti jejich obyvatelé, kteří prošli jejich facebookovou inventurou. Na druhé straně se pak sledovaly transparentnost a odpovědnost státních úřadů, což jim prozradilo obsáhlé šetření State Integrity Investigation z roku 2012. Otázka, která jim ležela na srdci, zněla: budou se státy s nejčistší správou shodovat s těmi, kde se sakruje nejvíce?
Odpověď jejich hypotézu musela potěšit: ano, shodovaly se. Například státy Connecticut a New Jersey jsou domovem častého klení, tamní státní instituce jsou však na žebříčku státní poctivosti vysoko. Naopak v Jižní Karolíně se lidé, kteří se do univerzitního šetření dostali, nadávání střežili, provoz jejich institucí však příkladný není.
Chvála sakrování
Není to přitom jediná studie, která bere klení na milost. Plusové body mu přiznala už loňská studie Marist College v Massachusetts, kterou vydal magazín Language Sciences. Ta zjistila, že obsáhlý repertoár vulgarismů klade nemalé nároky na naši paměť a správné užití zemitých vyjádření vyžaduje značný cit pro jazyk.
„Rozsáhlý slovník zapovězených slov se dá spíše považovat za indikátor zdravých jazykových dovedností,“ napsali autoři studie. Magazín Huffington Post zjištění vědců shrnul ještě výmluvněji: „Lidé nenadávají proto, že by se jim nedostávalo slov, jimiž by se mohli vyjádřit. Klejí proto, že se chtějí vyjádřit právě takto, a mívají větší slovní zásobu než lidé, kteří nenadávají.“ (více si o studii přečtěte zde)
