Na samém začátku jeho studie stál údiv. Vědec zaznamenal fakt, že se lidská společnost postupem času stává, alespoň v hrubém průměru a měřeno inteligenčním kvocientem, chytřejší. Jenže právě proto se zeptal: „Proč tedy mezi námi proporčně neubývá vzájemných konfliktů?“ A dodal: „Je to paradox moderní společnosti. Všichni jsou chytřejší, ale přitom nás to nepřibližuje tomu, jak spolu navzájem vyjít.“
Moudrost jako umění vyhýbat se konfliktům
Nejprve si sám odpověděl. Rozum, projev naší inteligence, má jen pramálo společného s moudrostí, která nám pomáhá vycházet s ostatními. „Jen syrová míra inteligence nesnižuje pravděpodobnost konfliktu,“ přiznal si Grossmann. Odtud dospěl k otázce moudrosti.
„Moudrost totiž zabránit konfliktům dokáže. Zahrnuje schopnost vyhodnotit kritické situace z různých úhlů pohledu. Je klíčovým parametrem kompromisu, je v praxi uplatněným nadhledem, schopností vnímat různé perspektivy problému, a tím představuje i jisté vcítění se do pocitů protistrany konfliktu,“ vypočítává.
A právě moudrosti věnoval svůj mnohaletý výzkum na University Waterloo. Předpokládal přitom, že by se mohla silněji rozvinout u těch, kteří vynikají nad průměr svým intelektem nebo společenským postavením. Čekalo ho ale zklamání. V průběhu rozsáhlé studie, na které se podílelo 2 145 respondentů nejrůznějších profesí a rozmanitého společenského postavení, zjistil, že mezi boháči a vysokoškoláky mnoho moudrosti nenalezne.
Hledané symptomy moudrosti, tedy alespoň té, která se uplatňuje v rovině řešení konfliktů, se nejsilněji projevovaly u lidí nižšího společenského a profesního zařazení. Jak k tomu došel? Na základě dotazníku, ve kterém respondenti rozebírali své zkušenosti z nedávných hádek, ať už s partnery, přáteli, nebo kolegy.
Moudrý člověk pozná vlastní chybu
Otázkám jeho ankety nešlo o to, odhalit příčiny konfliktu, ale spíše cestu, jak se řešil. „Zvážili jste během vaší rozpravy možnost, že se třeba opravdu mýlíte?“ vyzvídali vědci. „Zkusili jste se na řešené téma podívat z pohledu vašeho oponenta? Jak moc jste se snažili porozumět tomu, co říká on?“
Grossmann spolu s kolegy následně odpovědím přiřadil hodnocení „moudrého zvažování“. Nebylo to tak těžké: řada respondentů totiž v odpovědích sebevědomě připouštěla, že je pohled názorové protistrany vůbec nezajímal nebo se o nějakou formu nadhledu nad situací vůbec nepokoušeli. Psycholog poté ono „skóre“ porovnal s hodnocením jejich společenského statusu, s tím, jakého vzdělání, profesního zařazení nebo platu účastníci výzkumu dosáhli.
Zjistil, že lidé s nízkými hodnotami společenského skóre, tedy ti, kteří mají nižší příjem, nižší dosažené vzdělání a větší obavy o své finance, dosahovali na stupnici „moudrého zvažování“ během hádek dvakrát lepších výsledků. „Inteligence s tím skutečně neměla co do činění,“ říká Grossmann. „Když přišlo na schopnost moudře zvážit průběh hádky, bodovali lidé z nižších společenských vrstev, z řemeslných či dělnických profesích.“
Chudší lidé musí umět vyjít s ostatními
Eranda Jayawickreme, Grossmannova spolupracovnice a sociální psycholožka z Wake Forest University, pro to má teorii. „Lidé nižšího profesního zařazení většinou sdílí své pracovní prostředí s řadou kolegů. Doma i mezi přáteli také často závisí na společně sdílených zdrojích, jejich komunita má k dispozici obecně omezenější prostředky. Musí se umět dělit, chápat potřeby ostatních a zvažovat je v kontextu svých vlastních. V takovém prostředí se vám silně zdokonalují sociální techniky předcházení konfliktům. To je něco, co vás život ve střední společenské třídě nenaučí,“ říká.
Střední společenská třída je z hlediska řešení konfliktů přesným opakem. Zdrojů je relativní dostatek, a panuje tu intenzivní snaha prosadit své zájmy na úkor jiných. „Lidé v této společenské vrstvě investují hodně do vzdělání, které zlepšuje jejich inteligenční kvocient, ale ve skutečnosti tu nikdo nevěnuje přílišné úsilí snaze porozumět, předcházet nebo řešit konflikty,“ dodává Grossmann.
S moudrostí je trochu problém, přiznává. „Je těžké ji přesně definovat, ale když ji vidíme na vlastní oči, poznáme ji,“ říká Grossmann a popisuje: „Moudří lidé zůstávají klidní navzdory probíhající krizi. Umí ustoupit stranou, aby viděli celý obraz problému. Dokážou být ohleduplní a mají schopnost sebereflexe. Umí poznat limity vlastních znalostí, zvažovat alternativy a pamatovat si, že svět se vždycky mění. Moudří lidé tolerují nejistotu a jsou optimističtější. Umí poznat, co je pravda, a dělat to, co je správné.“
