Byli vyvrženi, odstrkováni, hanobeni, nenáviděni. Přežívat museli v uzavřených komunitách, platila pro ně naprosto diskriminační pravidla. K ponižující, bídné existenci je přitom odsoudil jediný záznam v matrice nebo ve farních spisech.
Navždy je ocejchoval, jejich prokletím se stalo označení cagot, často nahrazovalo příjmení a poznamenalo i následující generace. Protože rodičům, kteří jsou cagoti, se nikdo jiný než další cagot narodit nemohl. Byla to kletba bez konce. Utrpení, po němž nenásleduje rozhřešení, ale dokonce ani vysvětlení, za jaký hřích vlastně byly všechny ty ústrky odplatou.
Kdo vlastně byli cagoti?
Na jakém základě si je společnost vybrala za terč své nenávisti, se dodnes neví. Kdo vlastně byli cagoti, stále zůstává záhadou historie, k níž se sice vážou desítky hypotéz, ale žádné rozhodující vysvětlení. V pravém slova smyslu totiž nebyli nějakým vymezeným etnikem nebo komunitou, nelišili se jazykem, zvyky, vírou. První psané zmínky o nich pocházejí až z roku 1288, nevylučují však, že cagoti žili, ve věčném opovržení, už staletí předtím.
V Gaskoňsku jim říkali Cagots nebo Gafets, v Bordeaux je znali jako Ladres. V Anjou a Armagnacu je nazývali Capots, v Bretani pak Kakouz či Caquous. Španělští Baskové jim říkali Agots, Gafos. Většina etymologických výkladů jejich pojmenování souvisí s malomocenstvím, prokletím, psy nebo životem v močále.
Nabízejí se však i další interpretace. Například zkomolené „caco-deus“, tedy „vzývající špatného boha“ případně „boha zapírající“. Zajímavě zní i spojení „caas-gót“, tedy „lovec Gótů“, což by odpovídalo jedné z teorií, podle níž byli cagoti potomky Saracénů a Maurů, kteří na Pyrenejském poloostrově bojovali s Vizigóty. Pokud však název odkazuje na spojení „cani Gothi“, tedy „psi Gótů“, dalo by se usuzovat, že cagoti měli být gótskými otroky. Jestli má však kořeny ve slovech „caca“ nebo „cack“, je prostě pouhou nadávkou. Proč však mají tolik jmen – a proč je tak pestrá jejich zeměpisná distribuce?
Ve čtrnáctém století se věřilo, že jsou potomky tesařů, kteří vyrobili kříž pro Ježíše Krista, a proto musejí trpět. Další biblické legendy jim přisuzují prokletí za to, že špatně vykonali práce na Šalamounově chrámu. Čerstvějšího data je legenda o tom, že cagoti byli potomky katarů, hříšných kacířů albigenského hnutí. To však v roce 1514 popřel sám papež Lev X. s tím, že cagoti herezi předcházeli.
Mohli být zavrženou rasou muslimských otroků. Nebo potomky španělských Romů, vyhnaných z Baskicka, prastarým prokletým rodem keltských zlodějů znesvětitelů, potomky germánských válečníků s vazbou na Konstantinopol nebo za tajemných okolností zrušeným cechem, gildou, stavitelů. Mohli by být potomky severoafrických Berberů nebo muslimských vojáků, kteří zabloudili na sever. A zrovna tak by mohli být přímými potomky Vizigótů, kteří kdysi vládli Pyrenejím.
Hovořilo se o nich jako o malomocných, zvrácených, slabomyslných. Jako o čarodějích, prokletých, dokonce o kanibalech. Protože jim represe zakazovala chodit bosí jako běžní rolníci, objevily se fámy, podle nichž měli srostlé prsty na nohou. Podle jiných popisů měli mít křivé a znetvořené obličeje, vratkou chůzi. Podle pověstí měli být všichni malého vzrůstu, měli mít kučeravé havraní vlasy a snědou pleť. Jenže pozor, kniha Dějiny prokletých ras Francisqueho Michela z roku 1847 jim dává kudrnaté hnědé vlasy. A podle jiných zdrojů to byli blonďatí lidé s modrýma očima. Další prameny je popisují jako populaci se statnými, robustními postavami kypícími zdravím. Někdejší pověsti jim přisuzovaly zelenou krev a schopnost uřknout člověka nebo přivolat smrtelnou nemoc pouhým pohledem.
V roce 2007 pak britský spisovatel Graham Robb přišel v knize Objevení Francie s hypotézou, podle níž byli cagotové původně zdatnými, šikovnými, úspěšnými středověkými truhláři. Nenávist proti nim byla produktem profesního konkurenčního boje, který se zvěčnil a stal postupem doby systematickým.
S jistotou však počítat nemůžeme u žádné z legend a hypotéz a žádná z nich nevysvětluje hloubku jejich skutečného nebo domnělého provinění, důvod perzekuce, které byli vystaveni nejméně 800 let. Jejich jediným rozlišovacím znakem bylo, že jejich předkové byli kdysi označeni za cagoty, takže jimi museli být i oni.
Život na úplném okraji
Celou svou existenci museli trávit v hliněných chýších ve vyhrazených ghettech, cagoteriích. Ty rostly zastrčené za vesnicemi. U smetišť, popravišť a hřbitovů, často v místech, kde byla voda vzácná nebo znečištěná a kde se nedala obdělávat půda. Možnosti k obživě tak měli minimální.
Po jeden čas jim bylo zapovězeno držet nebo chovat hospodářská zvířata. Vyžít mohli jen ze zatoulaných psů, koček a krys, z ulovených ptáků. Seznam toho, co jim bylo zakázáno, byl předlouhý. Vykonávat směli jen omezené množství manuálních profesí, proto se většina z nich živila truhlářskou prací, pletením lan nebo košíkářstvím.
Své produkty však nesměli nabízet na trzích. Také nemohli vstupovat do mlýnů, hostinců, kuchyní, nesměli se dotknout hroznů na vinicích nebo stromů v sadech. Ani veřejné kašny a studny nebyly pro ně. Museli pít z řek a blátivých kaluží.
Bratrstvo kachní nohy
Cagoti neměli práva řádných lidí a většina společnosti se je za lidi ani nenamáhala považovat. Pokud se kdy vydali ze svého okrsku, museli dopředu počítat s nadávkami, plivanci, ranami holí nebo metaným hnojem. Bránit se průchodu cizí zloby nemohli, nesměli. A odplata za porušení jakýchkoliv pravidel nebo jen pouhá domněnka o jejich porušení měla většinou podobu pogromu.
Ona pravidla zahrnovala i to, že museli nosit na krku viditelně zavěšenou kachní nohu, jako posměšné znamení. Nebo šat s takovou drůbeží nohou zřetelně vymalovanou červenou barvou. Nosit museli hůl se zvonkem nebo hrkačku, kterou museli hlásit, že se blíží. To aby jiní počestní pocestní měli čas odvrátit zrak a ženy mohly uklidit čerstvě vyprané prádlo, aby od nich nenasmrádlo.
Do kostela, kam řádně docházeli na mše, byli pouštěni postranním vchodem, často s tak malými dvířky, že se do svatostánku museli proplazit po kolenou. Křty jejich dětí se odehrávaly až za soumraku a kostelní zvonice příchod nového života nikdy neohlašovala vyzváněním.
Při bohoslužbě byli odděleni polostěnou nebo zábradlím, aby se jejich existence bohabojní lidé neděsili. Vyhrazena jim byla i vlastní kropenka se svěcenou vodou. A svátost hostie, pokud se jí vůbec dočkali, jim kněží podávali na dřevěné lžíci, kterou pak spálili. Ani po smrti neměli klid, na hřbitově měli cagoti svůj vlastní okrsek. Jejich živí však nesměli mezi rovy vstoupit, pokud byl na hřbitově kdokoliv jiný. Hřbitov výlučně pro cagoty najdeme například ve vesnici Bentayou-Sérée v Akvitánsku.
Nenávistná pravidla byla leckdy vynucována brutální silou. Ještě v raném osmnáctém století stihl v Nové Akvitánii na jihozápadě Francie hrozivý trest jednoho z movitých cagotů, který se, se sebevědomím opírajícím se o ekonomický status, opovážil použít v kostele křtitelnici pro běžnou populaci. Usekli mu ruku a pro výstrahu ostatním cagotům ji přitloukli na kostelní dveře.
Jiného cagota, který se opovážil obdělávat půdu, ctihodní občanů chytili a probodali mu chodidla žhavými hřeby. Stal-li se ve vsi zločin, byli z něj obvykle obviněni právě cagoti, výjimečným nebyl trest upálení u kůlu.
Nezdolní vyvrženci a vytrvalá nenávist
Navzdory totální ostrakizaci však dokázali přežít. A často se těmto evropským nedotknutelným vedlo ekonomicky lépe než majoritní společnosti. Příčinou nebylo jen to, že byli osvobozeni od daní. Kromě toho totiž byli vynikající řezbáři, mistrně zhotovovali hudební nástroje a chápali taje jemné mechaniky. Proto také patřili k těm nejlepším dodavatelům mučicích nástrojů v celé Evropě. To pochopitelně jejich sociální kredit moc nezvýšilo. Radnice měst si je najímala na veřejně prospěšné stavby, jejich stavitelské dovednosti pak využívala církev.
Na jiné cagoty však zbývaly podřadné profese, sbírali mršiny, pohřbívali sešlý dobytek, vyvařovali kůže, vybírali jímky a žumpy. Byli hrobníky, pohůnky katů.
A represe byly sveřepé. Nepomohlo, že roku 1514 vydal papež Lev X. bulu, kterou zbožný lid nabádal, aby se ke cagotům choval stejně jako k ostatním věřícím. Dokument zcela zapadl. První výraznou změnu přinesl až rok 1673, když cagotům v navarrském městě Baztán přiznali statut řádných občanů. Dalším střípkem pak byl „výzkum“ z roku 1683, který obhlídkou těl neshledal na cagotech a jiných lidech žádných fyzických rozdílů, cagoti nebyli poznamenáni leprotickými hlízami ani absencí uší, jak bylo stále tradováno.
V roce 1723 pak přijal francouzský parlament opatření o pokutě 500 livrů, které měl platit každý, kdo se bude proti cagotům dopouštět hrubostí. Okovy diskriminace ve středověké podobě se kolem nich formálně rozplynuly až po Velké francouzské revoluci. Jenže Michelův spis zaznamenává, že ještě čtyři desetiletí poté trpěly represáliemi přinejmenším v Gaskoňsku tisíce cagotů. Další tisícovky však hledaly lepší úděl emigrací do Nového světa. Za oceánem si totiž mohli vybrat své vlastní jméno i osud.
Ve Francii jich dnes žije méně než tisícovka, ke svému původu se nehlásí. Obávají se, že kořeny nevysvětlené nenávisti prorůstají staletími. I proto označil list The Independent paní Marii-Pierre Manet-Beauzacovou, která se ke své cagotské rodinné linii „doznává“, za „pravděpodobně jediného člověka na světě, který je ochotný se ke cagotské krvi přihlásit“.
Manet-Beauzacová však mlčení jiných potomků cagotů vysvětluje. „Na některých místech nenávist stále přetrvává,“ říká: „Mluvit o cagotech je v horách ještě pořád špatná věc. Francouzi se stydí za to, co nám udělali, cagotové se stydí za to, kým byli. Proto se dnes nikdo nepřizná, že má cagotský původ.“
