Bylo mu osm let, když jej rodiče přivedli do chrámu. Nejprve čekala hocha očistná koupel, při níž kněz odříkával modlitby, poté se musel před věčným ohněm přihlásit k víře zoroastrismu, jak ji Zarathuštrovi sdělil Bůh Ahura Mazda. Dostal košili z mušelínu, bílou na znamení čistoty a nevinnosti, a pás „kusti“.
Iniciačním obřadem „navjote“ prošel malý Farrokh v Bombaji zcela přirozeně, patřil totiž k indické komunitě Pársů, kteří zoroastrismus vyznávají.
Oheň jako boží symbol
Právě kvůli němu se z nich před stovkami let, po sedmém století našeho letopočtu, stali uprchlíci. Oblast dnešního Iránu, kterou obývali, se stala objektem muslimského dobývání. Tamní obyvatelé se bránili, avšak neúspěšně. Část z nich proto uprchla na ostrov Hormuz v Perském zálivu, nakonec se však byla nucená vydat až do Indie. Doputovali do Gudžarátu, kde je podle pověsti uvítal tamní vládce Jaditya Rana otázkou: Jak se chcete vmísit do naší, beztak již přelidněné země? Vůdce uprchlíků prý nechal přinést vrchovatě naplněný hrnek mléka a misku s cukrem, aby ho do mléka opatrně vmíchal. Právě takhle chceme ve vaší zemi splynout a osladit ji, zněla odpověď. Monarchu uspokojila, Pársové dostali povolení usadit se, aby se začala psát jejich mírumilovná koexistence s hinduismem.
Pársové, což znamená „obyvatelé Persie“, se kultuře země, která jim nabídla azyl, nevzpěčovali, podle dohody upustili od své rodné řeči a začali mluvit gudžaráčtinou, přijali tamní oblékání, jejich ženy se začaly zdobit jako domorodé. Svého náboženství, jednoho z nejstarších na světě, protože jeho kořeny sahají až do dvou tisíc let před naším letopočtem, se však nevzdali.
Zoroastrismus vychází z učení proroka Zarathuštry, jehož centrem je víra v Ahura Mazdu, Pána moudrosti, dobrého, spravedlivého boha. Celý život je podle zoroastriánů soubojem mezi dobrem a zlem, mezi silami bytosti Spenta Mainju coby představitele dobra a silami Angry Mainju, proponenta zla. Právě kvůli nim se na světě objevují pozitivní a negativní síly a právě mezi nimi má člověk povinnost si vybrat.
Ústřední místo má v jejich náboženské praxi oheň coby zdroj světla, a tedy dobra. Oheň v jejich chrámech symbolizuje boha, proto má enormní význam. Než je instalován do nejdůležitějších chrámů, jsou nazývány Atash Behram a v Indii jich je jen osm, je připravován po celý rok. Poté se neustále udržuje, živen však může být jen vzácným dřevem a kněží, kteří do něj přikládají, musí nosit roušky, aby ho neznesvětili svým dechem.
Emisaři ekonomického rozvoje
V Gudžarátu se Pársové asimilovali do zemědělství, stali se farmáři i tkalci, po sedmnáctém století se však v ekonomické struktuře země posunuli dál. Když totiž dostala Východoindická společnost od indického vládce povolení podnikat, shledala právě vzdělanou pársijskou komunitu nejvhodnější pro zprostředkovávání kontaktů s místní správou. Pársové se stávali obchodníky, výrobci lodí i majiteli lodních společností, ale též makléři a funkcionáři Východoindické společnosti. Jsou „pilní“, „horliví“, “svědomití“, pěli na ně ódy Britové.
Freddie Mercury Narodil se v roce 1946 v Zanzibaru pársijským rodičům z Gudžarátu. Jeho otec pracoval v britských službách. Celá rodina praktikovala zoroastrismus. „Freddie byl Párs a byl na to hrdý, nebyl ale nijak nábožensky založený,“ komentovala jeho vztah s rodnou komunitou matka. Vůdce zoroastriánů ve Velké Británii po Mercuryho smrti v roce 1991 uvedl, že neví, že by Mercury kdy byl v jejich středisku. Pětadvacet minut trvající smuteční obřad, který navrhl sám Mercury, vedli kněží zoroastrismu. Po něm se však dal zpopelnit. |
Nejprve Pársové působili ve městě Surat, poté se přesunuli do Bombaje. Stali se pionýry modernizace ekonomiky, byli v popředí průmyslových změn. Byli všude tam, kde dařilo dobývat zisky, vedli banky, vlastnili podniky, dělali byznys v těžkém průmyslu. Jamsetjee Jeejeebhoy patřil mezi přední obchodníky, Cowasji Nanabhai Davar založil první přádelnu bavlny, Lowji Nusserwanji Wadia byl tím, kdo se svou loďařskou firmou udělal z Bombaje pulzující přepravní centrum.
Byli sponzory sociálních služeb, dávali velké částky na filantropii, měli vlastní noviny a časopisy, provozovali zdravotní centra, sportovní kluby, dokonce i zednářské lóže, jejich jména nesly nemocnice i silnice. Od hinduistů se lišili pokrokovým životním stylem, pársijským ženám nebylo upíráno vzdělání. Ke konci devatenáctého století žilo v Indii téměř devadesát tisíc Pársů, z toho skoro padesát tisíc v samotné Bombaji.
Považovali se za indické vlastence, svou vlastní náboženskou a kulturní identitu si však nadále udržovali. Až dnešních dnů tak zachovávají specifický pohřební rituál na věžích mlčení. Vychází z imperativu zachování čistoty tří uctívaných živlů, ohně, půdy a vody. Protože je mrtvé tělo považováno za nečisté, není ho možné ani pohřbít, aby neznečistilo zemi, ani spálit, aby neznečistilo oheň. Je proto odneseno na kruhovou věž, kde je necháno napospas supům. Až se ptáci postarají o maso a slunce vybělí kosti, jsou ostatky smeteny do otvoru uprostřed stavby.
Bohatí a vymírající
Ekonomická kondice Pársů je dodnes výtečná, majetky, které jim zanechaly jejich rody, zajistily dalším generacím dobré podmínky. Přesto, možná však právě proto, se komunita potýká s existenčními starostmi: Pársové vymírají. Jejich počet v Indii poklesl na 57 tisíc, a jak píše agentura BBC, ztenčuje se každým dnem. Každé desetiletí jich ubývá o dvanáct procent.
Důvodů je více. Především je to bohatství. Ano, Pársové vymírají kvůli svým penězům. Proč? Protože pársijské mladíky finanční zajištěnost vede zkrátka k zahálčivému způsobu života. A pársijské ženy, vzdělané, aktivní a podnikavé, jimi kvůli tomu pohrdají. „Jsou to ponižující zkušenosti. Ony chtějí všechno,“ líčil v roce 2011 v rozhovoru pro dnaindia.com dívky jako příliš vybíravé osmatřicetiletý Cyrus K. Jeho kolega si přisadil: „Pársijské dívky jsou materialistické. Devadesát procent z nich se vdává mimo komunitu. A ty zbylé náš zkoušejí z našeho vzdělání a příjmů.“
Ženy však vidí problém jinak, jejich zkušenost je odlišná, ony se na rozdíl od mužů musejí otáčet. „Tvrdě jsem pracovala, abych se dostala, kde teď jsem,“ líčila šestadvacetiletá asistentka manažera Jet Air Tours Diana Besania, proč si vedle sebe nedokáže představit lenošivého muže. Její známá Dala souhlasí: „Je nemožné vycházet s někým, kdo není také tak průbojný a není ani schopen udržet konverzaci. Potřebuju životního partnera, ne někoho, o koho se budu muset v obtížné situaci starat jako o dítě.“
Právě kvůli tomu se ženy poohlížejí po ženiších stále častěji mimo vlastní komunitu. A jakkoli jsou Pársové pokrokoví, zahnat ženy nazpět se snaží diskriminací. Zatímco když se ožení s nepársijskou družkou muž, mají jeho potomci právo na to, přistoupit skrze „navjote“ na víru, sezdá-li se mimo komunitu žena, je jejím dětem ono právo upřeno. A to není jen věc náboženského nároku, jde o peníze: odrodilá žena nemůže dědit, její dítě, protože není připuštěno k víře, nemá nárok na sumy z pársijských fondů. A ty bývají obří, skutečně obří.
A skutečně rozsáhlý je i problém přežití Pársů. „Jsme vyšší vrstvou. Jsme kultivovaní. Jsme vzdělaní. Vymíráme. Brzy se sezdávejte, brzy mějte děti,“ dával v roce 2014 najevo, že to není tajemství, reklamní slogan. Další sarkasticky adresoval dotaz čtyřicetiletému pársijskému muži, neschopnému přestřihnout „pupeční šňůru“: „Nepřišel už čas rozloučit se s maminkou?“
Z jiné strany se množí návrhy, aby se populační pokles řešil přiznáním víry i potomkům svazků s nepársijskými muži. „Ukažte mi jednu zoroastrijskou svatou knihu, která je tak šovinistická, že zakazuje sňatky mezi kastami a konverzi. Nenajdete nic,“ říká pokrokový kněz Khusroo Madon.
