Rozhořčené komentáře, zlomyslné návrhy na doupravení dalších postav, stýskání si na politickou korektnost. Trailer snímku Tři mušketýři, jehož premiéra se odehraje v březnu, vyvolal bouři, protože roli d´Artagnana v něm ztvární herec tmavé pleti Malachi Pullar-Latchman. Protesty přehlížejí nejen původ autora Tří mušketýrů Alexandra Dumase, ale především životní příběh jeho otce.
Ponížení v divadle
Když přišel v září roku 1784 mladý šlechtic se svou krásnou dívkou do pařížského divadla Nicolet´s, měl to být diskrétní, intimní, romantický, nerušený večer. Nebyl. Postaral se o to vojenský hejsek Jean-Pierre Titon de Saint-Lamain a dva jeho kumpáni. Důvodem se jim stala tmavá pleť onoho mladíka.
Útočníci se jej nejprve pokusili urazit tím, že si ho jako by spletli s dáminým lokajem. Když se proti urážce ohradil, snažili se jej přimět, aby klesl na kolena a prosil o svobodu. Incident zastavila policie.
Oním uráženým mladíkem byl otec spisovatele Alexandra Dumase. Tmavou pleť měl po své matce, zotročené ženě afrického původu. Incident žádné ze spisovatelových děl necituje doslova, přesto se do jeho knih otiskl. Skrze témata vzpoury proti nespravedlnosti, odplaty a pomsty, rovněž motivem následování otcovských hodnot.
Spisovatelův otec: Černý ďábel
Nový D´Artagnan bude tmavé pleti. Lidé opět debatují o přehnané korektnosti V březnu bude mít premiéru britský snímek The Three Musketeers (Tři mušketýři), který na sebe upozornil především tím, že v roli D’Artagnana představí herce tmavé pleti. Lidé v diskusi pod trailerem už spekulují, kdo by naopak mohl hrát jiné historické postavy. |
Život spisovatelova otce by však na román vydal sám o sobě. Narodil se v roce 1762 na francouzské kolonii Siant-Domingue, dnešním Haiti. Jeho otcem byl někdejší důstojník francouzské armády markýz Antoine Davy de la Pailleterie, který na Saint-Domingue koupil zotročenou „négresse“, tedy černošku, Marie-Cessette Dumas. Za „enormní cenu“, tvrdí zdroje. Jistě nelitoval, protože s ní několik let žil a měl několik dětí, mezi nimi i syna Thomase-Alexandra.
V roce 1776 se rozhodl vrátit do Francie, aby se tam chopil dědictví a markýzského titulu, vyžadovalo to však několik opatření. Musel prodat svou ženu Marie-Cessette a dcerky, někomu ze zámožných mužů kolonie. Syna Thomase-Alexandra prodal za osm set livrejů důstojníkovi, který ho v roce 1776 dovezl do Francie. Když za ním do vlasti otec dorazil, odkoupil syna zpět.
Míšenec Thomas-Alexandre tím díky francouzským zákonům získal svobodu, užíval si otcových peněz, získával vzdělávání, učil se šermu. A nastoupil vojenskou kariéru. Jenže Francie tak docela rovnostářskou zemí nebyla. Jako šlechtic, který se mohl pochlubit čtyřmi aristokratickými generacemi v otcově linii, měl nárok na důstojnický post, smíšená krev jej však posílala na spodní příčku armádní hierarchie. Nástupem do funkce prostého vojáka by však podle otcova mínění rodové šlechtické jméno znečistil. Proto do armády nastoupil jako Thomas-Alexandre Dumas. Přijal příjmení své černošské matky.
Vojevůdce obří postavy, republikánských hodnot a velké kompetence. Thomas-Alexandre Dumas, spisovatelův otec
Ve známost však nakonec ve vojenských kruzích vešel ještě jinak. Jako „der schwarze Teufel“, Černý ďábel, jak mu říkali rakouští nepřátelé, jako Horatius Cocles Tyrol, protože jeho hrdinský kousek u mostu u italského Klausenu připomínal čin legendárního římského důstojníka. Jako černý Herkules, který si vydobyl renomé na tažení v Egyptě.
Byl úspěšný a nepřehlédnutelný. Skoro 190 centimetrů vysoký, urostlý. „Kadeřavé černé vlasy a obočí, oválný obličej, hnědá kůže, malá ústa, tlusté rty,“ popisoval ho zápis v knize královniných dragounů v roce 1786. Neznámý autor o jedenáct let později zdůrazňuje, že jeho pokožka byla spíš černá jako eben než dobronzova. Velmi tmavá.
Nakonec to dotáhl na vysoké armádní posty, byl brigádním generálem, poté divizním, nato velícím generálem. Velel padesátitisícovému vojsku. Vyznamenal se v mnoha bitvách, ocenil ho samotný Napoleon. Právě ten však musel spolknout, a nedařilo se mu to, že protivníci v Egyptě pokládají za skutečného velitele francouzských vojsk statného generála tmavé pleti.
Když se Thomas-Alexandre Dumas ocitl v italském vězení, velení francouzské armády nespěchalo s jeho návratem, nechalo ho tam tlít dva roky, které mu zlomily zdraví. Na svobodu se vrátil částečně ochrnutý, téměř slepý na jedno oko, hluchý na jedno ucho. Zanedlouho poté zemřel. Napoleon už jako císař mezitím vykázal všechny muže černé pleti z armády.
„Monsieur Dumas v sobě ukrývá divocha, negra!“
Syn Alexandre se černému generálovi narodil v roce 1802, příliš dlouho tedy otce, který zemřel v roce 1806, neznal. Vlila se jeho černošská krev do jeho tvorby? Na první pohled se otázkou rasy, rasismu, rovnosti bez ohledu na barvu pleti Dumasova tvorba nezabývá. S jedinou výjimkou, román Georges z roku 1843 pojednává, jak říká hned jeho podtitul, o boji za svobodu černochů na ostrově Mauricius. Jinak však ono téma ve tvorbě velkého spisovatele absentuje.
Neznamená to, že by se mu otázka rasy vyhnula. S výraznými černošskými rysy ho zobrazovaly karikatury. Do jeho původu se trefovali jeho spisovatelští konkurenti, rivalové. K otevřeně rasistickým poznámkám ohledně Dumasova vzhledu, jeho údajného tělesného zápachu, jeho morálce a „černošské“ povaze se uchyloval jeho nejurputnější kritik Eugéne de Mirecourt. „Vydrhněte panu Dumasovi kůži a najdete divocha, negra,“ psal. Nakonec za urážky dostal šest měsíců vězení a pokutu.
Podle otcovských rad: nesmířit se s potupou
Téma jeho původu, ponížení, které s sebou nesl, i boje za čest, ale též motiv pomsty, odplaty, se však do Dumasovy tvorby propsaly. A vzešly z bojů, peripetií, hodnot jeho otce, soudí autoři, například Tom Reiss, autor Dumasovy biografie Černý hrabě, za kterou dostal Pulitzerovu cenu.
Malachi Pullar-Latchman v roli D’Artagnana
Nebyl by první. D´Artagnan s tmavou pletí by šel jen v Porthosových stopách. Bohatýrský, vychloubačný mušketýr rozčeřil divácké mínění již v seriálu BBC v roce 2014.
Ostatně, Dumas to sám prozradil ve svém díle Moje paměti. Prvních dvě stě stran pojednává o jeho otci. „Zbožňoval jsem jej, uctíval,“ píše v nich, „onen cit, který dnes nazývám láskou, byl snad v mém dětském věku naivním úžasem nad onou herkulovskou postavou a gigantickou silou, kterou jsem ho viděl dávat na odiv při tolika příležitostech. Snad to nebylo nic víc než dětinská pýcha a obdiv… Ale navzdory tomu všemu je ve mně i dnes vzpomínka na mého otce, do každičkého detailu jeho postavy, do nejmenšího rysu jeho tváře, přítomná, jako kdybych jej ztratil včera.“
A nešlo pouze o to, že jeho otec zůstal v jeho mysli. Vryl se i do jeho knih. Se spisovatelskou licencí, asi tak, jak Dumas domyslel onu scénu z divadla Nicolet´s: v jeho verzi se ponižovaný mladík pustí do neurvalce Jean-Pierra Titona a ve velmi mušketýrském finále jím mrští do orchestřiště.
Tajemný černoch v Japonsku: měli jej za Boha, stal se samurajem Vražedné útoky, intriky, politické špionáže a mocenská soupeření mezi klany. Feudální Japonsko nabízelo dramatické kulisy a černoch z Afriky v nich čněl jako perla. Zejména proto, že Jasuke byl samurajem a tělesnou stráží tamního nejmocnějšího vládce. Jeho nejoblíbenějším a nejbližším. |
Obraz ponižovaného otce, který se musel prát o svou čest a razit si cestu životem navzdory předsudkům, vedl Dumasovu ruku při rýsování mnoha jeho postav a jejich charakterů, životních misí a bojů. „Nikdy se mlčky nepodřizuj, i kdyby jen tomu nejmenšímu ponížení,“ říká na začátku Tří mušketýrů d´Artagnanovi jeho otec, když jej vysílá do velké Paříže.
Jako by to bylo echo slov, které napsal spisovatelův otec v roce 1794 svým vojákům poté, co francouzský Národní konvent zrušil otroctví: „Váš druh, voják a vrchní generál… se narodil v prostředí a mezi muži, pro něž svoboda měla půvab a kteří za ni bojovali. Jako upřímný milovník volnosti a rovnosti, přesvědčený o tom, že všichni svobodní muži si jsou rovni, bude hrdý pochodovat před vašimi zástupy, pomáhat vám při vašem úsilí – a spojenectví tyranů se dostane poučení o tom, že si ho rovným dílem protiví muži vší barvy kůže.“
Se stejnou vervou se do nesnází pouští Dumasovi hrdinové. Pyšní se hrdostí, smělostí, nelekají se žádných výzev, nepadají na kolena před urážkami, výhrůžkami, ponižováním. A nezapomínají na příkoří ani zrady, ani na ty, kdo se jich dopustili. Edmond Dantes snil o odplatě celou dobu svého věznění, a po útěku pomstu systematicky realizoval. Upomíná to na zradu, které se dostalo spisovatelově otci od Napoleona a kterou Thomas-Alexandre nemohl kvůli zlomenému zdraví potrestat.
Zadostiučinění se svým způsobem domohl jeho syn Alexandre Dumas. Navzdory svému původu se stal svého času největším spisovatelem své země, člověkem s velkou duší i srdcem. Který dokázal trestat urážky jízlivými slovy.
„Můj otec byl míšenec, můj děd černoch, můj praděd opice. Vidíte, pane, můj rod začíná tam, kde ten váš končí,“ opáčil na hanlivá slova o svém africkém původu pronesená jistým hrubiánem.
