To proto byla cesta k „Souboji století“, jak tisk nazval v roce 1910 jeho duel s Jamesem J. Jeffriesem, lemována rasistickým štvaním. To proto si od zápasu bílá Amerika slibovala, že odejme titul světového šampiona těžké váhy černochovi a rehabilituje nadvládu bílých. To proto nešlo jen o box. A to proto propukly po „negrově“ výhře rasové nepokoje, které končily lynčováním, a mnohé státy zakázaly promítání filmového záznamu souboje.
Opravdu nešlo jen o box, šlo o to, že Jack Johnson se ve společnosti odmítal chovat tak podřízeně a shrbeně, jak by se na černocha slušelo. „Jak to děláte?“ ptal se jej fascinovaně reportér, když počítal, kolik bílých krasavic prošlo Johnsonovým hotelovým pokojem. „Nechte si stovku, až pojedu zpátky, pojedu zase rychle,“ odtušil prý jednou Johnson policistovi, který mu vyměřil pokutu za padesát dolarů. Jack Johnson žil s velmi vyzývavě zvednutou hlavou.
Pro svou neporazitelnost v ringu i vyzývavý životní styl skončil nakonec na rok ve vězení.
Nikdo mi neřekl, že jsem podřadná rasa
Narodil se v texaském Galvestonu v roce 1878. Oba rodiče byli propuštění otroci, otec se živil jako vrátný, matka jako služka. Jack vychodil pět tříd, naučil se číst a psát – a odloučenost a chudoba rodného zapadákova jej paradoxně uchránily rasismu. Ve dvanácté městské čtvrti, kde vyrůstal, byli všichni chudí a své nuzné životy sdíleli pospolu.
„Bílí kluci byli mí přátelé a kámoši. Hrál jsem si s nimi a spal u nich doma. Jejich matky mi dávaly sladkosti, jedl jsem u jejich stolů. Nikdo mě nenaučil, že bílí jsou mi nadřazení,“ vzpomínal.
Po škole nastoupil do doků, potom pracoval s koňmi, nato u natěrače vozů, který ho seznámil s boxem. V šestnácti si konečně našetřil na pár rukavic. Pak přišel první zápas, za vítězství dostal dolar a padesát centů.
Boxovat se naučil ve vazbě
Následovaly další souboje o peníze, až se mu dostalo prvního profesionálního vedení. Na pár dnů. A ve vězeňské cele. Skončil v ní spolu se zkušeným borcem těžké váhy Joem Choynskim, když je po souboji zatkl šerif. V Texasu totiž byly boxerské souboje o peníze zakázány. Kauce byla tak vysoká, že si ji ani jeden nemohl dovolit.
Galvestonský strážce zákona však měl zřejmě k zápasení vztah a ducha zákona dovedl ohnout. Bojovníkům dovolil opouštět trestnici na noc domů – pokud ovšem budou přes den v cele sparrovat. Pro pobavení jeho i davů, které se jako publikum pokaždé do vězení nahrnuly. Oněch 23 dnů ve vězení bylo prý pro Johnsona prvním tréninkem, kdy se učil skutečnému boxerskému umění. „Muž, který se dokáže hýbat jako ty, by neměl nikdy dostat ránu,“ řekl mu prý Choynski, který s ním vyšel zpoza mříží jako přítel.
Johnson si vzal jeho ponaučení k srdci, vystavěl na něm svou techniku v ringu. Nehnal se agresivně proti soupeři tak jako zběsilí irští boxeři. Hrál si s ním, dovedně se vyhýbal ranám, ale s tím, jak soupeře zmáhala únava, razance jeho útoků rostla. Užíval si převahy, leckdy soupeře držel, aby se nesesunul k zemi, dokud se nezmátořil – a mohl mu tak zasazovat další rány, aspoň ještě jedno kolo navíc. Jeho promyšlený, chytrý, přímo vychytralý box předběhl dobu. A vyhrával s ním.
Pořádek si dovedl zjednat i mimo ring. V temném boxerském světě plném cestování z místa na místo, kde promotéři nevypláceli slíbené peníze, kde povětšinou bělošští manažeři své bojovníky podváděli a kde bylo snadné dát před tréninky a režimem přednost alkoholu a drogám, se Johnson nenechal rozptylovat. V roce 1903 se stal světovým „barevným“ šampionem v těžké váze, aby titul obhájil sedmnáctkrát po sobě.
Chtěl být však nejlepší vůbec. I mezi bílými.
Bílý hon na černocha
To však nebyla lehká výzva. V jižních státech byly smíšené duely ilegální, jinde se s ním bílí boxeři utkat nechtěli. A ti, kteří měli světový titul, už vůbec ne: nevystaví ho přece riziku, že ho bílým ukradne černoch. Johnsonovi se vyhýbal i Tommy Burns. Galvestonský obr, jak se Johnsonovi přezdívalo, ho stíhal po celém světě po dva roky, poškleboval se mu v tisku, dělal vše, aby si souboj vynutil. Díky promotérskému příslibu tučné sumy nakonec Burns souhlasil.
Zápas se konal v Austrálii, sledovalo ho na dvacet tisíc lidí a většina z nich neskrývala, že fandí Burnsovi, ani že mu přeje vítězství z rasových důvodů. Uprostřed masakru, který Johnson na soupeře nachystal, zápas ukončila ve čtrnáctém kole policie. Johnson si ve třiceti letech vydobyl titul světového šampiona. Jako první Afroameričan. A hned, jak se ctitelé bílé nadřazenosti oklepali z „ponížení“, začali hledat „Velkou bílou naději“, bojovníka, který by titul z černošských spárů vyrval.
Ono posvátné poslání připadlo hned několika „křižákům“, všichni však selhali. A Johnson v ringu nebyl ztělesněním pokory, své nešťastné soupeře mezi provazy ponižoval, trýznil. Ne, to nebylo v oné době něčím výjimečným, proslul tím už boxerský velikán John L. Sullivan, bylo však proti všem zvyklostem, aby se tak choval afroamerický boxer.
Hlad po „Velké bílé naději“ byl tím naléhavější, čím suverénněji Johnson kraloval, čím více byl se svým širokým úsměvem, který odhaloval okázale zlaté zuby, a politickými komentáři proti rasismu a imperialismu jako doma na stránkách tisku. Čím okázaleji překračoval všechna pravidla a všechny hranice, které odkazovaly černé do patřičných mezí a k patřičně podřízené mentalitě.
Zápas století, v jehož stopách šlo násilí
Nakonec „bílá nadřazenost“ uhnala někdejšího světového mistra Jamese J. Jeffriese. V roce 1910 žil už pět let v boxerském důchodu na svém ranči, přemluvit se nechal i díky vidině dvoutřetinového vlastnického podílu k natočeným filmovým záznamům a 60 procentům „prize money“ v případě vítězství.
„Jen zřídkakdy byl zápas o mistrovský titul, který by byl tak jednostranný,“ shrnul souboj Johnsona s Jeffriesem někdejší šampion a boxerský komentátor John L. Sullivan.
Jak to dopadlo? Je titul zpátky v bílých rukou? Zápas Johnson vs. Jeffries nemohl vzbudit větší zájem. A nešlo jen o sport.
Byl to nejsledovanější zápas americké historie. A zpolitizovaný, měl totiž punc války mezi rasami. Ostatně i list New York Times psal: „Pokud vyhraje černý muž, tisíce a tisíce jeho ignorantských bratří si jeho vítězství mylně vyloží jako akt, který ospravedlňuje nároky na něco mnohem víc než jejich fyzickou rovnost s jejich bílými sousedy.“ Promotér duelu se snažil, aby jistou vyváženost jeho akci zajistili alespoň rozhodčí. Měli se jimi stát H. G. Wells, poté Arthur Conan Doyle a nakonec i prezident Taft. Všichni odmítli, soudcovat musel on sám.
V nevadském Renu sledovalo souboj nazvaný Zápas století 15 766 povětšinou napitých pasáků, kriminálníků a hráčů. Nezastírali, komu přejí vítězství. Jeffries však neměl šanci. Johnson si prý byl vítězstvím jistý už od čtvrtého kola, kdy soupeři zasadil svůj obávaný hák – a uviděl něco výmluvného v jeho tváři. „Věděl jsem, co ten pohled znamená. Stará loď šla ke dnu,“ uvedl. V patnáctém kole poslal Jeffriese hned dvakrát k zemi a do ringu letěl ručník.
V padesáti městech pětadvaceti amerických států okamžitě vzplály rasové nepokoje. Nechaly za sebou dvacítku mrtvých a stovky zraněných. Afroameričané slavili a potkávali se na modlitbách, bílí lynčovali. Film z nevadského klání předčil v popularitě jakýkoli jiný do té doby – mnohá města však téměř okamžitě zakázala jeho promítání.
„Panoval pocit, že když se dá prostor Johnsonově dominantní image, naruší to poměr sil ve společnosti a ohrozí to kontrolu bílé autority,“ říká Theresa Runstedtlerová, autorka boxerovy biografie. A když stoupenci „bílé nadřazenosti“ nedokázali Johnsona porazit v ringu, zkusili to mimo něj. Jeho bohatýrský a kontroverzní životní styl jim vcházel vstříc.
Život sexuální primadony
S Jackem Johnsonem se nemohla měřit žádná celebrita. A to v době, kdy se Afroameričané dostávali do bílého tisku většinou jen jako pachatelé trestné činnosti nebo oběti lynčování. Měl charisma a odmítal dodržovat konvence, včetně těch rasových. Chodil v nejdražších oblecích, jedl v nejlepších restauracích, miloval rychlá auta. „Každý aspekt jeho života z něj dělal terč,“ dodává Runstedtlerová.
Box byl v jeho době nejpopulárnějším sportem. A novináři měli rádi drby, skandály. Bohatýrský životní styl Jacka Johnsona jim je dopřával.
Kříž mu pro hledáčky pomyslných pušek nepřátel na čele vykresloval především jeho sexuální život. Velmi nevázaný sexuální život. A stejně jako se neohlížel na požadavky, které na něj měla společnost bílých, neohlížel se ani na afroamerickou komunitu. „Je nešťastné, že muž používá peníze tak, že to zraňuje jeho vlastní lid, v očích těch, kdo usilují o pozvednutí jeho rasy a zlepšení jejích podmínek,“ prohlásil na jeho adresu černošský autor Booker T. Washington. „Chci se vší empatií říci, že jednání Jacka Johnsona nemá moje osobní schválení – a jsem si jistý, že ani schválení barevné rasy.“
Po dvou afroamerických manželkách propadl bílým ženám, ne však věrnosti a ani galantnosti. Přítelkyni Clarence Duryeaovou bil, dusil ji nevěrami, až si v depresích prostřelila hlavu. Necelé tři měsíce nato si vzal běloškou prostitutku Lucille Cameronovou – a už tehdy se jej pokusily úřady odsoudit do vězení. Nejprve za údajný únos Cameronové, z udání její rodiny. Když to nevyšlo, tak z „převážení ženy přes státní hranice z nemorálních pohnutek“ podle zákona zvaného Mann Act. Ani to se nepovedlo.
Nakonec policie našla v roce 1912 prostitutku Belle Schreiberovou, s níž měl poměr v letech 1909 a 1910. Soud jej podle Mann Act poslal za mříže na rok a jeden den. Odsoudila ho kompletně bílá porota. Soudu předsedal muž, který poté jako baseballový činitel do konce svého života hájit v onom sportu rasovou segregaci. A Johnson byl uznán vinným za čin, který měl spáchat ještě předtím, než byl zákon Mann Act přijat.
Milost od Trumpa?O posmrtnou prezidentskou milost pro Johnsona se snažilo několik iniciativ. Nedočkal se jí ani od prezidenta George W. Bushe, ani od Baracka Obamy, jehož vláda i odmítla s tím, že přednost mají omilostnění žijícím osobám. Současného prezidenta Donalda Trumpa k ní vyzval Sylvester Stallone. Na Twitteru pak Trump oznámil, že „generální milost“ zvažuje. Johnsonova praneteř Linda E. Haywoodová, dnes je jí 61 let, by milost uvítala kvůli celé rodině, v níž se o Johnsonovi nemluvilo. „Uvěřili tomu, že udělal něco zlého. Poté, co na něj byli tak hrdí, se za něj tak moc styděli,“ přiznává. A dodává, že do dvanácti let nevěděla, že byl Jack Johnson jejím příbuzným, rodina jí to neřekla, ani když se o něm učila ve škole. |
Uvěznění se vyhnul útěkem z Ameriky. Sedm let žil v Evropě, Latinské Americe, v Mexiku. A pořád boxoval, i kvůli penězům. V souboji v roce 1913 v Paříži si mistrovský titul udržel, o dva roky později však o něj na Kubě před 25 tisíci diváků přišel, v šestadvacátém kole byl knokautovaný.
Neskladný muž, který šel za svobodou
V roce 1920 se do Spojených států vrátil a z trestu si odseděl deset měsíců. Po propuštění se živil jako jiné sportovní celebrity, snažil se vyžít ze svého jména. Předpovídal výsledky boxerských soubojů, objevil se v několika filmových rolích, věnoval se hudbě. A pořád boxoval, v šedesáti letech prohrál technickým KO s Walterem Pricem, podstoupil mnoho neveřejných soubojů pro privátní publikum. Protože to byl box čistě pro obživu, nebývají tyto zápasy zařazovány do jeho výsledkové listiny. Naposledy boxoval na exhibici v roce 1945.
O dva roky později zemřel po autonehodě. Když se jeho poslední manželky Irene Pineauové novináři ptali, co na něm milovala, odpověděla: „Milovala jsem jej pro jeho odvahu. Světu čelil bez strachu. Nebyl nikdo, nebylo nic, čeho by se bál.“
Režisér Ken Burns, který o něm natočil v roce 2006 dokument, připomněl, že jakkoli je symbolem boje za skutečné osvobození Afroameričanů, jeho život, jakkoli kontroverzní, byl ještě nespoutanější: „Absolutně odmítal řídit se pravidly stanovenými bílým establishmentem, ale též těmi určenými černošskou komunitou. V tomto smyslu bojoval za svobodu nejen jako černoch, ale i jako jednotlivec.
