Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahnemann a Angus Deaton publikovali v roce 2010 studii, podle níž jsou nejšťastnější Američané, jejichž roční příjem činí 75 tisíc dolarů. Souvztažnost bohatství a štěstí má tedy podle jejich zjištění strop, hranici, horní mez, více peněz již větší štěstí neposkytuje.
Sociální psycholožka Amy Muise z torontské univerzity se rozhodla prověřit, zda totéž funguje i ve vztahu štěstí a frekvence sexuálního života. Její otázka zněla: „Opravdu platí, že sexu nelze mít nikdy dost?“ Po zevrubném výzkumu zjistila, že odpověď zní „ne“. A že ono „dost“ pro americké páry znamená milování jednou týdně. „Mít sex častěji než jednou týdně nebylo u dotazovaných lidí spojeno s pocitem větší spokojenosti,“ shrnuje své závěry vědkyně.
Její práce je přitom vůbec prvním výzkumem, který zkoumal křivočarý vztah mezi sexuálním životem a spokojeností. Křivočarým vztahem se přitom myslí souvislost dvou nebo více proměnných, kdy s růstem jedné roste i druhá, ovšem jen do jistého bodu – a po něm je s růstem jedné spojený naopak pokles druhé proměnné.
Než však začnete svůj sexuální život upravovat podle torontského „návodu“, připomeňme si, že existuje rozdíl mezi souvislostí a příčinným vztahem. Studie týmu Amy Muise netvrdí, že sex jednou týdně je příčinou pocitu štěstí. Možná je to právě naopak, že dotyční mají sex jednou týdně proto, že jsou šťastní, že žijí ve spokojeném vztahu a užívají si obecné pohody. Nebo se milují jednou týdně a spokojení jsou zkrátka proto, že mají pocit, že mají splněno, že dostáli frekvence intimního života, kterou mají ostatní.
Jednou týdně. A platí to pro všechny
Výzkumníci pod vedením torontské psycholožky zkoumali téměř třicet tisíc respondentů ve třech vlnách. Nejprve studovali vyplněné dotazníky 25 510 zpovídaných z let 1989 až 2012, druhá skupina čítala 335 respondentů a třetí 2 400 lidí. Podstatné bylo, že každá z oněch tří studií používala pro míru štěstí jinou stupnici, avšak i tak všechny odhalily, že u lidí, kteří měli sex jednou týdně či méně, byla mezi frekvencí sexu a pocitem spokojenosti lineární souvislost, ale u těch, kteří si sexu dopřávali častěji, už taková souvztažnost neplatila. Právě použití tří odlišných stupnic, stejně jako rozsáhlý vzorek respondentů, podle odborníků násobí hodnověrnost závěrů studie, sdělila serveru Quartz psycholožka z univerzity v Ohiu Terri Fisherová.
Podle šéfové výzkumu Amy Muise studie boří mýtus, podle něhož na sex lidé, zejména muži, myslí neustále a permanentně jsou k jeho realizaci nachystaní. „Sex je ve vztahu důležitý pro posilování pouta, pro pocit, že po vás váš partner či partnerka pořád touží,“ oceňuje roli milostných hrátek Amy Muise, dodává ale, že sex jednou týdně je zřejmě s ohledem na obecnou vytíženost lidí pracovními a jinými povinnostmi dosažitelný a dostačující. Nakonec příliš mnoho sexu může způsobit, že vás váš partner začne prostě nudit, vysvětluje prozaicky. „Rozhodně není nezbytné, aby se páry o sex snažily co nejčastěji,“ tvrdí psycholožka.
Studie navíc boří i další mýty, podle nichž například o sex stojí více muži než ženy, nebo ty, které říkají, že zájem o sex s věkem klesá. Výzkum totiž neshledal rozdíly, které by byly dané věkem, pohlavím nebo délkou vztahu. „Naše výsledky jsou shodné pro muže i ženy, mladší i starší i pro páry, které jsou spolu jen pár let, a ty, které spolu žijí desetiletí,“ zdůrazňuje Amy Muise.
Její tým přitom nezapomněl na výzkum nositelů Nobelových cen ohledně vztahu výše příjmu a pocitu štěstí. Amy Muise se svými kolegy porovnávala spokojenost zprostředkovanou penězi a sexem. Zjistila, že sex hraje mnohem významnější roli než finance. Rozdíl v pocitu štěstí mezi lidmi, kteří měli sex jednou týdně, a těmi, kteří si ho užívali jen jednou měsíčně, byl totiž mnohem větší, než propast mezi spokojeností lidí s příjmem od 50 do 75 tisíc dolarů a lidí, kteří ročně vydělávali mezi 15 a 25 tisíci dolary. Jednoduše řečeno nedostatek sexu se na pocitu spokojenosti podepisuje výrazněji než nedostatek peněz.
Diktát hypersexuality? Nyní si od něj můžete ulevit
Torontská studie narušuje podle vědců současnou umělou a vnucenou celospolečenskou posedlost sexem. „Myšlenka, že bychom měli být neustále sexuálně roztoužení, je velmi nová,“ říká psycholožka Thea Cacchioni, „v současné době jsme však pod velkým tlakem, abychom dostáli normám hypersexuality, která se na nás řítí z médií.“
V tomto ohledu je studie Amy Muise osvobozující, jak pro dámy, tak pro pány. Poznamenávají to ostatně sami její autoři, zdůrazňují, že pro páry, které jsou zaneprázdněny prací, dětmi či jinými povinnostmi, může být tlak na co nejčastější sex stresující.
Mnozí odborníci tvrdí, že diktát hypersexuality je vážným problémem dnešní doby. Ve zkratce řečeno normy, které musíme plnit v práci, na nás číhají i v ložnici. „Posunuli jsme se z kultury, která nám říkala, že mít sex je něco špinavého, do kultury, která nám říká, že jsme vadní, pokud ho neděláme dost často,“ říká například Rachel Hillsová, autorka letos vydané knihy Sexuální mýtus: propast mezi našimi fantaziemi a skutečností.
Kvalita, ne kvantita
Průkopnická studie torontských vědců však rozhodně není neprůstřelná. Například George Loewenstein z Carnegie Mellon University poukazuje na to, že nezáleží na frekvenci sexu, ale na jeho kvalitě. „Sex může znamenat spoustu různých věcí, máme dobrý sex či špatný sex,“ připomíná Loewenstein. Opírá se přitom o vlastní výzkum, vyzval v něm 32 párů, aby zdvojnásobily četnost svých sexuálních styků, a denně zapisoval jejich výpovědi o pocitu spokojenosti. Dvojice dokázaly zvýšit frekvenci sexu v průměru o 40 procent, ale nejenže se necítily šťastnější, svůj sex hodnotily jako méně kvalitní a cítily se méně vitální.
Proto je Loewenstein velmi střídmý v soudech. „Výzkumníci dokážou najít křivočarý vztah i s tím, jak často cvičíte nebo jak si čistíte zuby,“ říká s rozumnou dávkou vědecké skepse.
