Masturbující kojenci
Obecný názor, že s masturbací poprvé začínají dospívající v pubertě, není pravdivý: masturbace se totiž vyskytuje již u kojenců!
Je detailně popsán případ osmnáctiměsíční holčičky, mající od sedmého měsíce několikrát denně stavy, které i její matka považovala za čistě orgastické.
U batolat mužského pohlaví pak dochází ke ztuhnutí penisu, ve dvou či třech letech jsou děti dokonce schopny propracovat se až do falické fáze, v níž si jeho třením uspokojují libido, přestože ani zdaleka netuší, proč je to tak příjemné.
Rodiče však často považují za správné jim takové hrátky zakázat – a jelikož uspějí jen málokdy (dětské touhy jsou silné), přijde na řadu varování, jehož obsah lze zhruba shrnout do známé rýmovačky "budeš-li přistižen, bude ti ustřižen“.
Vůbec si neuvědomí, že tím mohou vyprovokovat takzvaný kastrační komplex. Pokud totiž jejich syn (byť letmo) zahlédl vaginu, může vzít nesmyslnou výhrůžku vážně a začít se bát, aby o svou "ozdobu“ nepřišel.
V podvědomí mu může zakotvit strach, který přetrvá i do dospělosti. Výsledkem mohou být poruchy sexuálního chování či pocity závislosti na ženách.
Pokud je ovšem vše, jak má být, správná chvíle opravdu přichází až v okamžiku, kdy se dostaví první erekce, což bývá tak ve dvanácti až čtrnácti letech.
Někteří chlapci zkouší (obvykle ze zvědavosti) masturbovat ihned poté - s nevalným vzrušivým efektem, ten nastane až poté, co začnou ejakulací uvolňovat přirozené pudy.
U dívek, které dospívají (nejen pohlavně) dřív, má tento proces jiný průběh, může souviset s první menstruací, ale nemusí.
Neonanující Ónan
Sebeukájení dlouho patřilo k zcela běžné společenské normě a plnilo de facto stejnou funkci jako dnes. Bylo jakýmsi protipólem soulože, ať už jsou důvody její absence jakékoli.
V antice byla masturbace tak běžná, že si učitelé dokonce stěžovali, že je při výkladu ruší hlasité vzdychání vzrušených žáků! Jiní, mezi nimi i známí filozofové Platón a Sokrates, při pohledu na vztyčené penisy chlapců cítili naopak rozkoš, povzbuzovali je nebo jim aktivně pomáhali!
Platónova Akademie pak byla postavena na víceméně pedofilních základech a on k mnoha svým svěřencům cítil úplně jinou lásku než platonickou!
První případ veřejné masturbace nepředvedl na náměstí plném lidí nikdo jiný než proslulý kynický filozof Diogénes ze Sinopé. Svůj akt zdůvodnil logicky: "Jde o stejně přirozenou potřebu jako hlad a žízeň – a ty člověk také uspokojuje hned na místě!“
Pokud jde o samotný výraz "masturbace“, vychází z latinských slov manus (ruka) a stuprare (zhanobit) či turbare (vzrušit).
A co výraz "onanie“? Zavedl ho švýcarský lékař André Tissot v roce 1760 a odkazuje na proslulého hrdinu Ónana... ovšem zcela neprávem. Mezi jeho praktiky totiž nepatřilo sebeukájení, ale přerušovaná soulož. (K níž měl ovšem judaismus i křesťanství ve své snaze napomoci růstu populace stejně nepřátelský postoj jako k onanii.)
Hříšná těla
Katolická církev na škodlivosti onanie trvala i poté, kdy prvotní důvody zákazu dávno pominuly. Ještě takový Tomáš Akvinský (1225-1274), který ji ve svých postulátech označoval jako samohanu, ji ocejchoval jako nejhroznější smilstvo, pro které nenalézá omluvu.
Dokonce i styky s prostitutkami posuzoval mírněji! Jím nastolený prudérní trend vydržel zhruba až do první poloviny dvacátého století a týkal se i poluce, považované za "nemravnost“ či dokonce nemoc.
A její "léčba“ traumatizovala celé generace mladíků, jimž bylo předepisováno, aby si před spaním pevně převázali penis šátkem či nosili dlouhé noční košile svázané pod chodidly (propagoval francouzský lékař Pavet de Courteille).
Vrcholem byl poté přístroj zvaný aidousoter, který zkonstruoval v roce 1859 jistý E. T. Cramer. Šlo o speciální vázání opatřené visacími zámky (obdoba pásu cudnosti), které si chlapci museli povinně na noc nasazovat.
Démoni na scéně
Za příčinu polucí byla považována lenost, dlouhý pobyt v posteli, příliš měkké lůžko, kořeněné jídlo, pití vína, podezřelí přátelé a prostopášná literatura. Spodní prádlo se stopami spermatu se zkrátka a dobře stalo nejhorší noční můrou mladíků.
A i když je už nade vší pochybnost prokázáno, že automace dosahované ve spánku nelze potlačit, pocity trapnosti i zbytečných rozpaků mnohdy přetrvávají, a tak si někteří adolescenti stále potají perou spodní prádlo, jen aby se o "defektu“, za který se bezdůvodně stydí, nedozvěděli rodiče.
V rámci objektivity však musíme konstatovat, že s polucí nemělo problém jen křesťanství. I takoví Sumerové se domnívali, že musí být způsobena nadpřirozenými silami. Věřili ve vílu či dívku (succuba) přicházející ve spánku k určité skupině lidí, aby je (proti jejich vůli) ukájela.
Katolíci k ní už jen vytvořili protipól, zákeřného mužského démona (inkubus), který pod pláštíkem tmy vysává semeno mladým mužům, aby jím následně oplodňoval ženy posedlé ďáblem. Ty poté skončily na hranici.
K tomu všemu přispívalo přesvědčení, že každé - byť nevědomé - excesivní ukájení má naprosto devastující následky na lidský organismus.
I proslulí antičtí lékaři Hippokratés či Galénos nejenže si byli naprosto jisti jeho škodlivostí, dokonce žili v domnění, že ejakulát je šťáva, pocházející z mozku či míchy!
A Immanuel Kant pak v Metafyzice mravů z roku 1797 konstatuje, že "rozkošnictví v sebeprznění“ je odpornější než sebevražda a snižuje člověka pod úroveň dobytka.
Kdy může škodit
Masturbace (v lékařství se víc používá termín ipsace) však může škodit – i když ani to není zcela přesný pojem – jen tehdy, jestliže se stane náhražkou běžných forem pohlavního styku.
V tom případě již hovoříme o patologii sexuálního života.
Takoví muži (u žen nejsou pohlavní úchylky časté) nejsou schopni dosáhnout vyvrcholení žádným jiným způsobem než drážděním vlastního penisu, například za pomoci pornografie (zejména té deviantní), různých předmětů (fetišismus) či vjemů (pyrofilie), případně potřebují jako silnější impuls lidský objekt (většinou anonymní).
Místo pohlavního styku však pravidelně masturbuje i hodně mužů středního věku, aniž by přitom trpěli duševní či sexuální poruchou. Nemají prostě dostatek volného času, případně necítí potřebu žít se stálou partnerkou a vztahům na jednu noc se chtějí vyhnout.
I když se i tady může jednat o náznak sexuální abnormality, těžko proti tomu něco namítat. Jak prohlásil Woody Allen: Jde prostě o sex svého druhu, navíc s osobou, kterou máme ze všech nejraději.
Jak na to?
Pokud jde o formy masturbace, Římané dávali přednost levačce, nazývali ji příznačně "manus amicus“ (ruka přítelkyně), dnes se ale používá spíš pravá, či se solidárně střídají.
Kromě klasických metod stále častěji zaznamenáváme onanii vzájemnou (není žádnou výsadou homosexuálů) či dokonce skupinovou.
Dalším oblíbeným způsobem uspokojení je tření údu o stehna či předměty (femorální či instrumentální masturbace).
Ukojení lze logicky dosáhnou i evokováním vaginálního styku zasouváním penisu do různých otvorů. Ve středověku sloužilo k tomuto účelu speciálně upravené pouzdro na dýku nebo kord, zatímco římský patricij Petronius, zmiňuje, že mladí otroci měli v oblibě "provozovat sex“ se zmuchlanou poduškou či polštářem.
Výjimečně lze docílit ejakulace jen myšlenkami, bez sebemenšího kontaktu s genitáliemi. Takzvané delectatio morosa ovšem vyžaduje vysokou míru autogenních schopností.
Panny na prodej
Ve výčtu pochopitelně nemohou scházet modifikace uměle vytvořených vagin. Nejvěrohodnější masturbační praktikou je přitom simulace pohlavního styku s nafukovacími pannami, které se (neúspěšně) snaží napodobit živou ženu tím, že "aktivně spolupracují“, aby však vydáváním uměle žhavých vzdechů, výkřiků a povzbuzujících slov jen podtrhly bizarnost zážitku.
Když už jsme však u žen: ty volí pochopitelně zcela odlišné prostředky, od zasouvání prstů do vaginy přes dosahování orgasmu stiskem stehen či jejich třením o sebe, stimulaci koncentrovaným proudem teplé vody až po použití nejrůznějších předmětů.
Starověké "robertky“
Nejznámějším a suverénně nejpoužívanějším ženským masturbačním nástrojem je vibrátor, kterému se u nás – z neznámého důvodu – přezdívá robertek.
Umělé penisy, z nichž vychází, mají ovšem tisíciletou tradici. Ve starém Řecku jim říkali olisbos, hojně se ale používal i oboustranný (bifalus) sloužící lesbickým hrátkám dvou žen.
Ty klasické ale měli v oblibě i homosexuálové, sloužily jim jako prostředek zvýšení rozkoše při masturbaci. Není se ostatně čemu divit, konečník je jednou z nejvíc erotogenních částí těla, a to i - lépe řečeno zejména - u mužů!
V mytologii je popsán příběh Dionýsa, který přislíbil anální sex krásnému mladíkovi Prosymnósovi, a když nemohl svůj závazek pro jeho předčasnou smrt splnit, vyřezal z fíkovníku falus, zasadil mu ho na hrob a aby dostál svému slovu, nahými hýžděmi na něj usedl.
Hodně zkušeností s výrobou kvalitních umělých údů z rohoviny či želvoviny měli Japonci. Nazývaly se harikaty, měly různé velikosti a tvary a byly i zdobené.
Mýty, pověry, nesmysly
Pověr a lží se kolem masturbace vytvořila spousta.
Prudérní, tmářské a pokrytecké dny blouznivých církví, učitelů a rodičů jsou však naštěstí pryč, takže dnes si ji můžete užít, aniž byste trpěli následně strachem z toho, že vám kvůli ní vyrazí akné, že na ni doplatíte epilepsií či šílenstvím či že vás posune na cestu k impotenci.
Naopak, studie potvrdily, že mezi ty, kdo těžko nacházejí uspokojení v pohlavním styku, patří právě ti, kdo v dospívání nemasturbovali.
