„Mučení se odehrávalo denně. Zavázali nám oči, přivázali k postelím a pak to začalo: po celém těle elektrošoky. A poté přišlo znásilňování,“ vzpomíná Cristina Navarrete. A dodává, že hrůza a děs ji a její spoluvězenkyně neopouštěly ani mezi mučením, slyšely totiž sténání a křik ostatních.
Sáře de Wittové se dodnes nepovedlo vytěsnit z mysli vzpomínky na mlácení jednoho z vězňů. „Bili jej něčím, co znělo jako dlouhý řetěz, ten zvuk slyším dodnes. A potom bolestný křik najednou konečně ustal,“ líčí. Mrtvolu zavražděného prý později viděla. „Celé jeho tělo bylo oteklé, mělo rudou a modrou barvu, obličej byl k nepoznání,“ vypovídá.
Cristina Navarrete se do spárů svých mučitelů dostala v roce 1974 při jedné z vln zatýkání, které měly po pravicovém vojenském převratu proti prezidentovi Salvadoru Allendem definitivně vymýtit z Chile virus socialismu. Bezcitných mučitelů, jako byli ti, jimž padla do spárů v nejobávanějším mučícím centru Villa Grimaldi, byla spousta, rozsévali bolest, ponížení a strach též v mučírnách v budově Jose Domingo Canas a dalších patnácti centrech po celé zemi.
Orchestr sadismu a vynalézavé brutality však řídil jediný dirigent: Juan Manuel Guillermo Contreras Sepúlveda. To jeho jméno nese finální účtenka čítající na 40 tisíc uvězněných a mučených, z nichž bylo přes tři tisíce zabito, včetně 1 200 „zmizelých“.
Manuel Contreras, šéf tajné služby a druhý nejmocnější muž Chile po diktátoru Augustu Pinochetovi, byl architektem státního teroru.
Vládce San Antonia: To já jsem zákon
Když se jednoho dne roku 1974, pár měsíců po vojenském puči, dostavil na jednání vojenských a policejních špiček Pinochet právě s Manuelem Contrerasem a oznámil, že jeho host bude v čele nově založené tajné služby, kroutili zúčastnění hlavami. Vše přece totiž běželo jako na drátku, platil výjimečný stav, levicoví aktivisté byli drceni represemi, trestnice se plnily politickými vězni, země byla pod kontrolou, tak proč nová instituce? Bude to odkladiště násilníků, gang tupých agresorů pro nejšpinavější práci, odhadovali. Spletli se.
Z Pinochetova dítěte vyrostla mocná organizace, s jejíž pomocí se stal Pinochet z jednoho ze čtyř vůdců junty, jímž byl původně, nejvyšším, jediným vládcem. Diktátorem. Ano, nejmocnějším mužem v zemi se stal díky nové tajné službě a jejímu šéfovi. Ostatně Manuela Contrerase znal Pinochet už dlouhá léta. A Manuel Contreras se již v té době mohl pochlubit úspěchy, které slibovaly, že zadání svého šéfa dostojí.
Contreras se narodil v roce 1929 v dobře postavené rodině s vojenskou tradicí, kterou zachoval i on. Vojenská akademie, dva roky ve škole pro důstojníky ve Spojených státech, kariéra vojenského profesora. S Augustem Pinochetem se seznámil již na studiích a o čtrnáct let starší důstojník se stal nejen jeho mentorem, průvodcem a rádcem, ale též přítelem, nakonec i kmotrem jednoho z jeho dětí. Souzněli, sdíleli tytéž politické postoje a hodnoty, nenáviděli komunismus a myšlenku osvobození žen, rádi kontrolovali dění, situace, lidi, uznávali řád a pořádek, zvláště když měli jeho otěže v rukou oni sami. V roce 1974 si však Pinochet nevybral jako svou pravou ruku Contrerase jen kvůli tomu. Jeho někdejší žák totiž osvědčil, že v boji s marxismem netrpí přehnanými ohledy.
Ještě před pučem se stal velitelem základny Tejas Verdes v oblasti San Antonio a dělal vše pro to, aby Allendeho levicovou vládu sabotoval. Po puči už jeho vymítání ďábla neznalo hranic. Jak se věci mají, naznačil hned zkraje. Když radikální dělníci z doků zareagovali na rušení pracovních práv stávkou, pozval čtyři předáky k jednání – a ráno nato už jeho vojáci předávali jejich rozstřílená těla v rakvích rodinám. Na plážích se začaly objevovat mrtvoly nepohodlných občanů, vznikl koncentrační tábor, zatýkalo se bez důkazů, mučením se Contreras dopracoval k lepším informacím o hnutí odporu než tajné služby. Když nechal zatknout tamní soudkyni a inkasoval za to návštěvu z národního soudu, vyložil úředníkům situaci velmi sdělně. „Pánové, já jsem zákon a toto,“ poklepal si na pistoli za pasem, „toto je soudní systém.“
Jeho moc bobtnala. Byl vojenským guvernérem, řídil školu pro důstojníky, sloužil ve vojenské plánovací komisi, vládl celé oblasti. A nejen to, zmocnil se obrovského rybářského sektoru a sektoru vojenských hospodářských podniků, jemuž mohly co do významu konkurovat jen doly na měď. Jeho moc byla vojenská, represivní, informační, administrativní i hospodářská. A především státně-teroristická.
Augusto Pinochet mu však chtěl dát šanci vtisknout terorismu celostátní, formální organizaci.
Očista země: zatýkání, mučení, mizení lidí
Nesla název Departemento de Inteligencia Nacional, zkratka zněla DINA. A zněla výhružně. S bianco šekem od Pinocheta, pomocí a radami od CIA a především s vlastní nenávistí a teroristickou kreativitou vybudoval Contreras z DINA vraždící kombajn, mocnou organizaci, která byla odpovědna pouze Pinochetovi. A která měla spoustu práce, represemi měla zdecimovat plných čtyřicet procent obyvatel, kteří podporovali Allendeho stranu Lidové jednoty, ale s nimi též dalších třicet procent občanů, jako byla Cristina Navarette z úvodu článku, jejichž hlasy patřily křesťanským demokratům. DINA, tvořená vybranými příslušníky policie, armády, členy paramilitárních neofašistických jednotek Vlast a svoboda a civilními agenty, cílila na sedmdesát procent populace.
Její metody byly hrůzné. Marxismus DINA vymetala z Chile bitím, znásilňováním, mučením, psychickým terorem. A sadismem bez limitů. Grilování se říkalo mučení, při němž se vězni na kovové posteli pouštěl do citlivých částí těla, včetně genitálií, elektrický proud – nebo před jeho očima jeho nejbližším. Aby agenti donutili vězně k výpovědi, znásilňovali před nimi členy jejich rodin. Podle zprávy vyšetřovací komise z roku 2004 byla opakovaně znásilňována téměř každá vězenkyně, některým tyrani zasunovali do genitálií hlodavce a pavouky. Jedna žena uvedla, že byla znásilněna psem a musela mít sex se svým otcem a bratrem. Znásilňováni byli i muži. Mučení zvané Ponorka spočívalo v ponoření vězně do kádí s močí či ledovou vodou, oběť mučení s názvem Telefon dostávala tak dlouho údery otevřenou dlaní na uši, až ohluchla. Na parkovišti v centru Villa Gramalda měli Contrerasovi agenti v oblibě jezdit vězňům dodávkami přes nohy, jinde vězňům končetiny amputovali.
Ty oběti, které agentura neuznala schopné nápravy, „mizely“, to byl Contrerasův vlastní vynález. Zmučené vězně přivázané k železným závažím shazovala speciální brigáda DINA z helikoptér do moře a jezer. Chile je „ostrůvkem klidu a pokoje“ ve světě násilí, mohl uprostřed očisty země v září roku 1974 prohlásit Augusto Pinochet.
Jen u levicových aktivistů, křesťanských demokratů, odborářů a lidí z nespokojených, sociálně slabých skupin však pařáty Contrerase nekončily. Jeho agentura se stala státem ve státě, lustrovala, prověřovala, zastrašovala na všech úrovních společnosti, hledala Pinochetovy nepřátele a sympatizanty socialismu i v nejvyšších patrech státu. Na ministerských strategických pozicích měla podle odhadů dvacet až třicet tisíc informátorů a Contrerasova arogance a neomalenost při vyšetřováních ve vojsku a při styku s důstojníky, kteří byli v hierarchii vysoko nad ním, vedla dokonce k protestům nejvyšších armádních figur. Pinochet však svého muže nikdy nedal. Výsledek? Contrerase se bála i armáda.
A Contreras uvažoval komplexně, tak jako v San Antoniu nepouštěl ze zřetele ani teď ekonomickou stránku společnosti: jako přesvědčený stoupenec populistického korporativismu šlapal na paty „Chicago boys“, americkým ekonomům ultra-liberální školy Miltona Friedmana, kteří po pravicovém puči našli v Chile laboratoř na testování svých receptů.
Teror doma i ve světě
Chile navíc začala být Contrerasovi malá, boj proti socialismu a internacionalismu přece nemůže uznávat hranice. Skrze jeho DINA se Chile zapojila do rozsáhlé Operace Kondor zaměřené na likvidaci oponentů latinskoamerických pravicových diktatur, která podle odhadů přinesla smrt nejméně 60 000 lidem. Contreras čistil od chilských sil zla celý svět. V září 1974 zabila bomba nastražená jeho agenty někdejší vysokou postavu chilské armády Carlose Pratse a jeho ženu v Buenos Aires, kde se schovávali před Pinochetovým pronásledováním. Rok nato jen náhodou nevyšel bombový útok na místo, kde se sešli někdejší členové Allendeho vlády v Mexico City. A v roce 1976 byl vážně postřelen bývalý chilský křesťanskodemokratický politik Bernardo Leighton se ženou v exilu v Římě.
Contrerasovy prsty dosáhly i do Spojených států, v roce 1976 vybuchla bomba pod vozem někdejšího Allendeho ministra Orlanda Leteliera a zabila jej spolu s jeho americkou asistentkou. Americké úřady zjistily, že ve vraždě má prsty Contreras, což vztahy mezi Chile a Amerikou narušilo. Pinochet odpověděl tím, že v roce 1978 vydal Washingtonu agenta DINA Michaela Townleye, který vraždu zorganizoval. A ještě o rok dříve rozpuštěním DINA a jejím nahrazením novou institucí. V roce 1979 Manuel Contreras v hodnosti generála armádu opouští.
Staré zločiny se nezapomněly
Po pádu Pinochetovy diktatury v roce 1990 už nebylo nikoho, kdo by Contrerase chránil. V roce 1993 byl za vraždu Leteliera odsouzen k sedmi letům vězení a soudy mu začaly připomínat zločin za zločinem: únos a zmizení socialistického politika Victora Alegrii, zmizení krejčího a aktivisty Levicového revolučního hnutí Miguela Ángela Sandovala, zmizení vysokoškoláka, vyvraždění šestičlenné rodiny včetně těhotné ženy... Některé oběti měly vydloubané oči, další byly upálené ve vařící vodě či oleji. Případů přibývalo a soudy kupily trest za trestem.
Manuel Contreras nikdy neuznal vinu a nikdy se neomluvil. A léta nestrádal, spolu s dalšími odsouzenými protagonisty Pinochetovy diktatury trávil stáří v luxusním „vězení“ Penitenciario Cordilerra v Santiagu, každý vězeň tam měl k dispozici vlastní obydlí s vlastní koupelnou, dvě hodiny denně mohl hrát tenis, měl nárok na osobního trenéra, ubytovaní měli k dispozici bazén a prostor na barbecue. Zařízení bylo výsměchem všem obětem, bylo spíš nadstandardním domovem důchodců. Contreras se také ostatně vysmíval těm, co měli být jeho bachaři. Jsou tady jen proto, aby mi nosili hůl, šprýmoval nafoukaně až do roku 2013, kdy byla po protestech luxusní „trestnice“ zrušena.
Contreras zemřel 7. srpna 2015, v době, kdy mu soudy za uzavřené kauzy vyměřily devětapadesáti rozsudky 529 let odnětí svobody. Jeho jediný státní nadřízený z dob DINA opustil svět v roce 2006. Oba pánové se však nerozešli jako přátelé, jak jim ujížděla půda pod nohama, začali svalovat vinu jeden na druhého. Diktátor tvrdil, že Contreras jednal na vlastní pěst, jeho kat šéfa obviňoval z výroby a obchodu s drogami. Přesto však zůstali na jedné lodi. Pinochetovu i Contrerasovu smrt lidé v Chile oslavovali v ulicích. S lítostí, že ani jeden z nich nebyl za zvěrstva dohnán k zodpovědnosti, jak by si zasloužil.
