Zatím poslední zápas jste prohrál. Byl však speciální. S čím jste do oktagonu nastupoval a s čím odcházel?
Šlo o to, že jsem měl krásnou šňůru vítězství, poté jsem se těžce zranil. Do tohoto zápasu jsem šel s tím, že nevím, jaké to bude. Co hlava, zda se jí ještě vůbec bude chtít bít se, co noha po zranění. V souboji se ukázalo, že hlava byla v klidu, chtělo se mi. A taky, že noha drží.
Je třeba připomenout, o jakém zranění je řeč. Při zápase jste si z nohy udělal gumovou atrapu.
Měl jsem překopnutou holenní a lýtkovou kost, celý bérec. Mohl za to lowkick, pamatuji si, že jsem si říkal „hele, on tam nechal nohu“, kopl jsem to tam, on mi svou nohu přizvedl a prásk. Únavová zlomenina. Když jsem se na zemi na nohu podíval, řekl jsem si: „Máš dvě možnosti, buď začneš řvát jako holka, nebo se kousneš a odejdeš jako chlap.“ Tak jsem se kousl, doslova jsem si prokousl chránič, ještě jsem zvedl ruku, že jsem OK. No, OK jsem nebyl. Bylo to blbý. Vezla mě rychlá.
Celý rozhovor v pořadu Drive na ÓčkuTomáš Peleška bude hostem pořadu Drive televize Óčko v neděli 23. června ve 22:00 hodin. Povídat si s ním bude Jakub Buba Ouvín. Tomáš Peleška pracuje u policejní pohotovostní motorizované jednotky, vystudoval vysokou školu, je členem MMA týmu Andrého Reinderse. Je nositelem dvou medailí za statečnost, dostal je za záchranu životů při dvou požárech. |
Co se vám v sanitě honilo hlavou? Já bych si asi řekl, že končím.
To jsem si taky říkal, že na to kašlu a nemám zapotřebí. Špatné bylo, že jsem šel na operaci až po čtrnácti hodinách. Jak jsem se tam hýbal, cítil jsem, jak se o sebe třou kosti. A to mám v hlavě pořád. Ale když mě odoperovali a přišel primář s konziliem, řekli mi, že to bude dobrý. Že to je jen zlomenina, je tam titan, to se pak vyndá a bude to v pořádku. Tehdy jsem si řekl, že končit ještě nemusím. Že to je jen šrám z boje. Takhle jsem to pojal, že to je šrám z boje.
Ale návrat jednoduchý nebyl, nohu jste měl napůl a dáváte si hrozné rány. Neměl jste psychický blok?
Hrozný. Hrozný. Nebudu říkat, že ne. Já si nedovedl představit, že budu chodit. Měl jsem štěstí, že se mě ujala klinika Šárky Strachové a začali od začátku. Učili mě přestat se bát, bylo to pro ně těžké, protože věděli, že s tou nohou budu znova kopat, museli zjistit, jak na to. Když jsem začal chodit, snažil jsem se kopat do měkkých balonů a podobně. Stejně jsem však zavíral oči. Takto jsem to překonával.
Zdolal jste strach úplně?
Přiznám se, že doteď mám problém kopnout lowkick naplno. Ale do hlavy kopnu v klidu. Takže jsem to přehodnotil a kopu výš. Snažím se s tím pracovat. Pomáhá mi s tím spousta lidí včetně sportovního psychologa, ale zjišťuji, že už ho tolik nepotřebuji, že potřebuji mnohem víc pilovat dovednosti ve sparringu a v boji. I po posledním zápase, byť jsem prohrál, jsem nabyl sebevědomí, že to bude dobré. A myslím, že z dalšího budu odcházet se zvednutou rukou. Pevně v to věřím.
Říká se vám Robocop…
Nikdy se mi to nelíbilo.
Říká se vám tak i proto, že se vám stala spousta vážných věcí, od smrti rodičů přes rozvod. Máte dvě medaile za záchranu života, vynesl jste lidi z hořícího domu. Jak se to vše poskládá v jednom člověku?
Ani nevím, jak jsem to dokázal. Prostě jsem to vše přestál. Největší podíl na tom asi mělo, že jsem věřící, že mám víru. Vždycky, když mi bylo nejhůř, jsem se pomodlil. A věřil jsem tomu, že to, za čím, jdu, je správné. A že mi ten nahoře nenaloží víc, než unesu. A nenaložil. Vždycky jsem to zvládl.
A posunulo mě to dál. Když dnes slyším problémy ostatních „hele, mám starý iPhone…“, vždycky se začnu smát a říkám: „Kámo, ty jsi žádné problémy nikdy neměl.“ A o tom to je. Čím větší problémy člověk má a dostane se z nich, tím víc přestane řešit kraviny. A je silnější.
